Jak nesrat při zdi…

Tak jsem si říkala, že se od negativních monotematických článků přesunu k něčemu pozitivnějšímu – ale bohužel to zase nevyšlo. Máme tady další sbírku ošklivostí…

Zabrousila jsem takhle na web ČPS, neb chystáme Pagan Pride a chtěla jsem si zjistit, kdo je zrovna teď kontaktní osobou pro zaslání pozvánky. A v záložce O ČPS, kam jsem se vydala hledat aktuality mě do oka polechtal odkaz na blog. I klikla jsem a dorazila na dva dny starý článek nazvaný Úvodní slovo nového předsedy.

Tak jsem se do něj lehce začetla a říkám si – dobrý, dobrý, kdo to asi psal? U odstavce, kde se dotyčný zamýšlel nad větším otevřením vůči jiným subjektům mi spadla brada a odscrollovala jsem dolů, abych si přečetla jméno autora.

V tu chvíli se můj příjemný pocit – dobrý, dobrý celkem rychle změnit na jasnovidné – a do prdele… A taky, že jo.

Po posypání hlavy ČPS popelem za zapouzdřenost a příslibu pokusů o větší otevřenost a spolupráci s podobnými subjekty (že jich tady je…), zejména PFI a politování promarněné příležitosti při odmítnutí podpory Pohanského plesu přichází co? Politování, že se ČPS stejně postavila k propagaci Witchcampu? Ale kdeže.

Hned v následujícím odstavci se dozvíme, jak “kdosi” v červnu na blogu a v diskuzích kritizoval a znevažoval ČPS – což samozřejmě nebylo proto, že by ČPS udělala něco, co by to třeba potencionálně mohlo vyvolat – ale protože je to fenomén, s kterým se čas od času potkáváme a organizace tak významná, jako ČPS se tomu prostě občas nevyhne.

Naštěstí členové ČPS dle autora neprojevili o zapojení do oné štvavé diskuse zájem, pravděpodobně proto, že některé informační kanály pro jejich ne příliš věcný obsah prostě vůbec nesledují. (To je sice hezký pokus o shození našich projektů, ovšem článek vyšel jen tady na blogu a byl nasdílen na 3 osobní profily na FB – jinými kanály vůbec neprošel. Obávám se, že nezájem o můj osobní blog ze strany lidí, které neznám mě asi nikterak nemrzí, zda Cody považuje svůj FB za věcný informační kanál skutečně netuším).

Takové debaty jsou každopádně zbytečné a ČPS o ně nemá zájem, neboť snahy o vyvolání flamewars a vyvolání konfliktů nepatří k věcem, do kterých by se zapojovali. A samozřejmě nechybí obvyklý a nezbytný dovětek, že svou energii namísto toho raději investují do pořádání akcí a tvorby něčeho konstruktivního.

Ehm – a tahle slina jedu byla co? Prvotřídní ukázka přizdisráčství, kdy se o někoho zcela jasně otřu, aniž bych ho jmenoval (ne, skutečně nepotřebuji být paranoidní, abych si to spojila dohromady), samozřejmě bez jediného odkazu na to, že druhá strana měla ke kritice jasný důvod a následně se posvětím tím, že já ze svého obláčku nadhledu a moudrosti jsem nad takové věci zcela povznesen?

Kdyby ano, asi by dotyčný neměl potřebu to rozmazat na tři odstavce.

Takže znovu – my máme zájem s ČPS i dalšími pohanskými organizacemi spolupracovat, i kdyby to mělo být pouze ve formální rovině (vzájemná propagace akcí, účast na akcích, které potřebují naplnit kapacitu, aby se zaplatily…) – neboť se domníváme, že předávání informací a podpoře pořádaných akcí by neměly stát v cestě osobní antipatie pár lidí.

Ani s tou antipatií to z naší strany není tak strašné – i s autorem daného článku si celkem ráda pokecám u piva, domnívám se, že je to člověk s výjimečným talentem k učení a předávání znalostí – ovšem stejně jako u mnoha dalších se mi dost často otevírá kudla v kapse, když vidím, co je schopen napsat na internetu.

A závěrem – i po odmítnutí propagace Witchcampu jsme k ČPS jako organizaci podnikli pár vstřícných kroků – nabídku dortu pro členy ČPS na Witchcampu, zorganizování návazné akce na Dobrou společnost v Hradci Králové, spojenou s nabídkou přespání pro přespolní. Zakrátko k vám zamíří pozvánka na Pagan Pride, u které jsme ani přes vzájemné vztahy ani v nejmenším nezauvažovali o tom, že bychom vám ji neposlali.

Každopádně s**t na hlavu si nenecháme a pokud k tomu opět dojde, nehodlám si to nechat pro sebe – i přesto, že je mi jasné, že to vzájemným vztahům neprospívá. Bohužel už mě skutečně nebaví situace, kdy my budeme vláčeni bahnem jako ti zlí, nesnesitelní a konflikty tvořící – a druhá strana se bude tvářit blahosklonně,protože budeme držet hubu a krok.

 

 

Neberte ty vlogy tak vážně…

Přiznávám, že čarodějnické/pohanské/magické vlogy v zásadě nesleduji, poněvadž mě to nebaví (nechť si to nikdo nebere osobně, vlogy mě obecně neoslovily – a to se pohybuji v komunitě, kde jsou poměrně běžné). V rámci obecného přehledu jsem se podívala na video Daraiji, ve kterém světí nasycený solný roztok a pár videí od Correymah, něco málo ze začátku a naposledy část toho o rituálu (nedokoukala jsem ho, nějak mě to nezaujalo).

Jestli teď čekáte hejtovací článek na téma kvality, tak se obávám, že budete zklamaní. Ale vzhledem k tomu, že jsem se zase nachomýtla k bitce na téma: je třeba to recenzovat a kritizovat, nemůžete je prostě nechat žít vs. bez zpětné vazby nebude dosaženo zlepšení a budeme plakat nad nekvalitou zdrojů, nějak jsem pocítila chuť k tomu něco říct.

Bod jedna – ta videa nejsou zlá, mají obsah, jsou poměrně věcná, obsah je prakticky použitelný (to, že já sama to často dělám značně jinak mě nijak neuráží a i když bych asi pro posvěcení nesytila vodu solí dávkovanou plastovou lžičkou, s dobrým záměrem to stejně fungovat bude, takže co).

Bod dva – ano, recenze, případně kritiky můžou pomoct k tomu, aby to bylo ještě lepší. Mít naprosto úžasná pohanská videa v češtině by jistě bylo super. Mít aspoň nějaká je taky super :-)

Na stranu druhou – právě díky recenzím se spousta lidí dozvěděla, že vůbec nějaká videa na tohle téma existují.

Bod tři – ač se jedná o tématické seriály, které v podstatě “učí” něco z čarodějnické praxe, není to kurz. I když třeba již téměř dvousetdílný seriál o eklektickém čarodějnictví by do pravidelně sledujících patrně stihnul narvat základní znalosti a dovednosti. Každopádně – požadovat po vlogerkách nějaké zásadnější znalosti či zkušenosti mi přijde trochu mimo (tím netvrdím, že je nemají) – pokud vědí něco o tom, o čem mluví, za mě je to OK.

Bod čtyři – přijde mi, že dva komentující pánové jsou sice věcní a objektivní, ale mají tak trochu přehnaná očekávání a příliš “profesionální” představy o tom, jak by to mělo vypadat.

Vlog je navíc v našich končinách stále ještě žánrem relativně novým, a většina lidí vůbec netuší, jak to vlastně vypadá – no schválně, kolik vlogerů znáte a sledujete?

Proč si to myslím? Podívejte se na tohle:

Strašné, brutální, neprofesionální, roztahané a tak dále?

No, dotyčná patří k nejoblíbenějším českým beauty-blogerkám, její videa odebírá přes 6000 lidí (nezanedbatelná část si je pouští přes blog, takže odběr kanálu nemají) a právě tohle odkazované video vidělo skoro 10.000 lidí. Její ostatní videa mají obvykle podobnou délku a ukecaná jsou velmi obdobným způsobem.

Takže – sice se vám z toho asi vyrazí vyrážka až na zadku, ale lidi to maj rádi :-) (PS: jak mi vlogy k srdci nepřirostly, tohle si občas na pozadí pustím)

Takže – nechtějte po vlozích (že to zní strašně?), aby byly něčím, čím nejsou a možná ani nemají ambice být. Ale jinak o nich klidně mluvte dál – rozšíření řad veřejně působících pohanských celebrit má něco do sebe ;-)

 

Propagace podruhé…

Minule jsem byla věcná a neosobní, tentokrát nebudu. Kdyby tenhle post nebyl článkem na blog, ale dopisem, asi by začínal slovy Milý Arcanisi…ale vzhledem k tomu, že není, vezmeme to více ze široka.

Poté, co na můj předchozí článek upozornil Cody na Facebooku, strhla se velká debata  na téma vzájemné nevraživosti, věcnosti a konstruktivnosti, rozmazávání neshod, vzájemné nepodpory a podobně. Pár postřehů k napsanému jsem uvedla přímo v závěru diskuse, ale vzhledem k tomu, že právě její poměrně věcný závěr nechci zbytečně rozplizávat, využiji pro zbytek komentářů svůj osobní prostor tady na blogu.

Kdo nemá chuť se rochnit bahnem, nechť si raději počká na pokračování vepřopunkového mafiánského románu o čestném hrdinovi Tofu, jež chce být úplně stejně dobrý, jako jeho velký vzor Řízek (slavnostně si slibuji, že to fakt zkusím v dohledné době dopsat).

A kdo má opravdu chuť nevracet si navzájem přišlápnutá kuří oka a jiné křivdičky – a nevede o tom jen prázdné řeči, nechť prosím přeskočí na poslední tři odstavce.

A teď už to bahno (postupně a popořadě):

Přiznávám se, že na Codyho komentáři mě zarazil fakt, že nejsme první, kdo se s tímhle přístupem setkal. Na druhou stranu jsem o to raději, že jsem se minulý post rozhodla napsat – teď minimálně víme, že tohle opravdu nebylo jen za havraní parodii. Docela by mě zajímalo, co si o téhle praxi, kdy je vlastně radou rozhodováno za ně, myslí samotní členové.

Pokračujme komentáři (původní komentář, na který reaguji, je vždy text uvedený kurzívou.):

Povznést se nad osobní spory ve prospěch celku je holt velká výzva. Je škoda, že se pak ztrácí to předpokládané poslání organizace – podpora pohanství jako takového. Pokud se ovšem nerozhodli zaměřit pouze na vlastní aktivity – ale zas takový zisk z toho není, aby tu musel fungovat konkurenční boj.

Plně souhlasím. Jen na upřesnění a doplnění – Witchcamp není zisková akce, v loňském roce vyšel v podstatě na nulu, letos je kalkulován stejně. Pokud by přesto nějaký zisk vygeneroval, půjde obratem rovnou do vybavení na podobné akce, které zatím platíme ze svého (jen namátkou – talíře, skleničky a další nádobí, postupné zařizování postelemi a matracemi, úprava seminářových a spacích prostor…)

Protože my o žádný konkurenční boj a žabomyší války nestojíme. Prostě chceme dělat svojí práci. Doporučuji Bohyni a Stezkám (Codymu), to samé. Když na sebe nebudeme plivat, třeba ten ples časem společně uspořádáme a nebudeme mít pocit nenaplněné reciprocity, pokud budeme požádáni o vložení pozvánky na Witchcamp do věstníku.

Já nevím, ale co jiného si mám představit pod pojmem žabomyší válka, když ne odmítnutí předání informace o dobré pohanské akci členům pohanské organizace, kvůli poměrně malicherným důvodům. Ad nenaplněná reciprocita – ale ČPS po nás nikdy nic nechtěla! Ne, skutečně nebudeme jinou organizaci propagovat jen tak, protože nás to zrovna napadlo – pokud ale o propagaci požádají, můžeme se o tom pobavit. Mimochodem – asi všichni si vzpomenou, že prostor k propagaci jsme dali již 2x všem pohanským organizacím a skupinám na Pagan Pride – bez ohledu na osobní vztahy (pozvání dostala i milovaná Matera Opidum – poté, co nás předběžně vyloučila). Pokud by se PPD konal vloni, i ČPS by samozřejmě dostala pozvání – vzhledem k tomu, že se z objektivních důvodů nekonal, tak k tomu pochopitelně nedošlo. Aneb – my se jako organizace/projekt v tomto směru výše uvedeným doporučením řídíme již poměrně dlouho. Že si osobně o mnoha členech pohanské komunity myslíme svoje (obvykle opodstatněně), to je věc druhá.

A jak jsem již psala – my jsme nečekali, že ten článek bude v Kolovratu uveřejněn jen pro naše krásné oči a nějaké formě “zaplacení” bychom se nebránili. V ČPS ovšem nikoho ani nenapadlo požádat na oplátku třeba o zvýhodněnou cenu pro členy ČPS (na rovinu musím říct, že bychom ji asi stejně v nějaké zajímavé výši poskytnout nemohli, protože bychom to museli doplatit ze svého, ale nějaký bonus pro členy bychom asi bývali dokázali vymyslet. Co třeba dort s nápisem Vítáme členy ČPS? Asi něco podobného vymyslím na příští rok…)

 A článek působí (můj subjektivní čtenářský dojem) dost stylem “my, ti hodní, jsme chtěli udělat akci, ale podívejte jak tamti zlí nám to kazí!”. Problém vidím já v tom, že podobný pocit a větu jsem už slyšel tolikrát ze všech možných stran, lidí, skupin, že už mi to ani nepřijde vtipné.

Ono je to tak, že “ti zlí” nám to nekazí. Witchcamp má oproti jiným podobným projektům jednu zásadní výhodu – nepotřebuje naplnit minimální účast. Dokážeme a můžeme tuhle akci udělat jak pro pět, tak pro padesát lidí (i když to už bychom asi museli na poli vykopat latrínu). Navíc pro letošek máme docela velký tahák – vlastnoruční výrobu šamanských bubnů, vedenou lidmi, kteří se tomu leta věnují – navíc doplněnou vedeným workshopem na jeho zdobení a komunikaci s ním. Vzhledem k tomu, že něco podobného asi v blízké době opakovat nebudeme, trochu mě mrzí, že třeba tuhle informaci odmítla ČPS řadovým členům své organizace předat. Skutečně by se nenašel nikdo, kdo by se k tomu chtěl připojit? Ani ve chvíli, kdy umožňujeme přijet třeba i jen na jeden den – tedy třeba jen na tenhle workshop?

A k tomu jestli jsme ti hodní – loňský Witchcamp pro nás jako pořádající tým vypadal následovně: přípravná brigáda před akcí, každodenní ranní vstávání dvě hodiny před snídaní, pět dní bez přestávky naplněných přípravou jídla, vedením workshopů a ručním mytím nádobí. Letos máme první pracovní víkend za sebou, druhý nás ještě čeká. Nemáme ve zvyku vykřikovat, jak “tohle všechno děláme zdarma, ve svém volném čase” a vzhledem k tomu, že loňský Witchcamp byl bezvadná akce, rádi to všechno absolvujeme znova. Ale skutečně netuším, proč někteří hledají příslovečnou veš na čemkoliv, co vzejde z naší strany jen proto, že my přece “ti hodní” rozhodně nejsme ani v nejmenším.

Nechci aby se to zvrhlo v argumentaci kdo má pravdu a kdo ne, protože to není podstatné, ty kořeny kdo komu co jak v jaké skupině atd se nedají dohledat. Můj záměr byl je ukázat, že ta nenávist je na všech stranách a nebude to lepší dokud každý bude tvrdit že za to můžou ostatní (zlé zlé skupiny, lidi…)

Ach bože! Pokud si z někoho dělám pr…legraci, skutečně se to nerovná tomu, že ho nenávidím. Jestli je nenávist na straně druhé nevím, ale asi by mě to nepřekvapilo. Bohužel.

Co ovšem na naší straně je, to je značná nechuť ke vzájemné komunikaci – před zasláním prosby o propagaci jsme se málem dostali až k losování toho, kdo se onoho milého úkolu ujme. Musím konstatovat, že ona nechuť nemá nic společného s předsudky – neboť reakce zcela jasně potvrdila očekávané. Z čehož vyvozuji další závěr, a sice že dokud se ČPS k ostatním bude stavět takhle, tak si komunikaci s ní mnozí třikrát rozmyslí.

Já mluvil hlavně o článku, a pak obecně o všem, ne o jednotlivých faktech  (popravdě tvůj komentář mi přijde mnohem víc konstruktivní a věcný než původní článek, ale co už).

Docela by mě zajímalo, kde v minulém článku najde dotyčný něco, co není věcné. Konstruktivnější závěr už bych asi taky nevymyslela. Obávám se, že tady už byl aplikován oblíbený vzorec: psala to Lucie, nemá nás ráda (my ji taky ne), tak je to blbě od začátku do konce. Na to, abych přesně tento přístup našla pod každou druhou FB debatou s ČPS (konkrétně zhruba třemi jejími členy) nepotřebuju být ani paranoidní.

Dokonce nezpochybňuju ani fakta v článku (to že čps odmítla atd je fakt). Pozastavuju se nad tou formou ale. Normální přístup, jak bych si ho představoval já, by byl “tak mi někdo nechce propagovat akci z důvodů, které nechápu? Who cares? jejich mínus, neštěkne po nich pes. Jdeme dál.”.

Po těch, kdo si odmítnutí odhlasovali pes skutečně neštěkne – ti o akci a našem pozvání vědí. My jsme ale účast chtěli nabídnout i řadovým členům.

Ale tady měl někdo zjevnou potřebu to co nejvíc rozmáznout (+ případně prezentovat sebe v co nejlepším světle). Je to všechno seklé a zacyklené, a nikdo nechce rozlomit ten “chain of hatred” (z chain of violence, chain of revenge, kdy se násilí stupňuje, rezonuje, a žádný z účastníků nechce ustoupit a jen “oplácí”). Proto říkám, že je úplně jedno kdo v nějakých konkrétních případech má pravdu nebo kdo ne, kdo hází špínu opodstatněnou, kdo jen pomlouvá atd. Samozřejmě věcnost je dobrý krok směrem ke zlepšení (na tom máš Cody mimochodem obrovskou dlouhodobou zásluhu :D), ale dokud bude potřeba zbytečně rozmazávat každou drobnost které se kdo dopustil, tak vždycky to bude takové ne úplně dobré prostředí pro rozvoj.

Kdybych měla zjevnou potřebu to rozmáznout, vyšel by minulý článek 1.3. Citovaný mail nám byl zaslán posledního února. K sepsání mě nakonec přesvědčil další komunikační “krok stranou” ze strany ČPS (fotky do kalendáře) – a zároveň jeho publikováním vyšlo najevo, že to není ojedinělý přístup.

A k onomu “nikdo nechce ustoupit a jen oplácí” – my nemáme potřebu se distancovat od čehokoliv, co organizuje někdo jiný – ať už je to DO, PFI, ČPS, Rodná víra nebo kdokoliv další – ať už s jeho členy máme skvělé vztahy, nebo spíše chladné. Jen namátkou – podíleli jsme se na programu Mystiky, přišli na koncert Damh the Barda (tuším, že na workshopu probouzení inspirace, který byl pro členy PFI zdarma, jsme byli jedinými platícími účastníky), účastnili jsme se Rodova dne na Slovensku (na pozvání z RV), zhruba před třemi týdny jsme se na FB přihlásili k účasti na akci ČPS (dobrá společnost v HK) – a zároveň se rozhodli navázat víkendovou akcí v blízkém okolí a tím krom jiného nabídnout přespolním účastníkům místo k přespání na páteční noc (i když je mi předem jasné, že to pro mě může znamenat pár otoček autem do HK a zpět, neb k nám po půl jedenácté už nic nejede). Stejně tak bychom asi ČPS neposílali prosbu o zveřejnění, pokud bychom na akci její členy nechtěli pozvat.

Pokud má někdo ustupovat, tak trochu mám pocit, že řada není na nás.

 Dělej si srandu z koho chceš, to nekritizuju  Já kritizoval tvůj údiv, kdy to vypadá že ti nedochází že lidi, ze kterých si děláš srandu, tě třeba nemusí mít rádi. By měli ještě děkovat? (ano samozřejmě konstruktivní kritika je vítaná, ale chce to taky trochu sociální skill vědět co kdo unese a co je komu jak příjemné)

Myslím, že z naší strany už několikrát padlo, že nemáme zapotřebí být za každou cenu zadobře s každým, stejně tak, jako to, že si uvědomujeme, že nás někteří lidé rádi nemají a žíly nám to skutečně netrhá. Ani my neplujeme na obláčku pozitivního myšlení a neterorizujeme sami sebe pocitem, že bychom měli cítit bezpodmínečnou lásku k masám. Avšak pořád se nemohu zbavit dojmu, že k vzájemnému”oficiálnějšímu” jednání pohanských organizací a projektů by měla spíše patřit profesionalita, než otrhávání kopretiny s rozpočítadlem “má mě rád, nemá mě rád”.

Co kdo unese a co je komu příjemné? Je mi líto, ale bohužel aktuálně nemáme žádný důvod poplácávat ČPS po zádech.

A aby bylo jasno, vadí mi jak osobní antipatie ČPS které vedly k tomu článku, tak i styl článku + snaha a přehnaná aktivita o řádné rozmáznutí – pořád se mi vzadu v hlavě ozývá hlásek “o čem se nemluví, bude zapomenuto”.

Řádné rozmáznutí? Přehnaná aktivita? Ano, napsala jsem článek na blog. Odkaz na něj nevisí ani na mém FB profilu, ani na Bohyni. Ale jen během dneška na něj odkázali 3 lidé – takže ty antipatie minimálně k tomuto přístupu tam asi budou. Ovšem narozdíl od výše citovaného předpokladu vedou napříč pohanskou komunitou, bez ohledu na “stranickou příslušnost”. Není to podnět k zamyšlení?

Že se ti nelíbí sbírka je ok. Co mě osobně ale vadí (a asi i ostatním z ČPS), že máte potřebu se do ní neustále navážet. Nikdo z nás nikdy netvrdil, že je to nějaké profi dílo. Jsme amatérští autoři a víme o tom, tak mi pořád nějak nedochází, proč máte tu potřebu. Za vrchol pak považuji to, že vaše parodie “Havran blije”, která je sama o sobe docela vtipná vyšla ještě před tím, než jste si měli možnost přečíst sbírku, kterou paroduje. To má pak ten vtip už trochu nádech trapnosti.

Neustále navážet? Ale jděte. Navážení začalo a skončilo s Havranem, když budu hodně velkorysá, trvalo to týden. Čas od času mi sice stále chodí další básně na havraní téma – tedy blijící havran a nepovedená poezie (dlužno říct, že jsou mnohdy lepší, než to, co v Havranovi vyšlo), ovšem tak nějak mám pocit, že na nějakou vážně míněnou sbírku ČPS už si u toho ani nikdo nevzpomene. A jen na okraj – asi vás moc nepotěší zjištění, že hláška “z toho by se havran zblil” v okolním pohanském světě za poslední rok vcelku zlidověla…

A po stopadesátéšesté – vydání Havrana jsme přislíbili hned po Pohanské kytici. Část jejího obsahu byla hotová skoro čtyři roky předem a vyšla by i v případě, že by se druhou básnickou sbírku rozhodl vydat Dávný Obyčej. Ta parodie není na sbírku ČPS, ale na skutečnost, že byla vydána další sbírka pohanské poezie, o které v podstatě skoro všichni vědí, že z větší části nebývá příliš kvalitní (když se budu snažit být slušná). I proto vyšla ve stejný den a hodinu, na které byl naplánován křest sbírky ČPS – protože tady skutečně nešlo o konkrétní obsah (kdyby ano, věřte tomu, že byste to poznali. Naše akční trio oplývá nepříjemnou schopností brilantně a věrně zparodovat naprosto cokoliv).

Co dodat závěrem? V komentářích neustále zaznívají výzvy na téma, jak máme přerušit onen začarovaný kruh nenávisti, snažit se, aby nás ostatní měli rádi a prostě začít u sebe. A víte co? Tak dobře.

Milá rado a členové ČPS – zveme vás na Witchcamp. Přivítáme vás kvalitní kávou, po celou dobu vás budeme provázet workshopy, které vás budou bavit, každý den si pochutnáte na bohaté snídani, doma vařeném obědě a dvou svačinkách, večer si s ostatními příjemně popovídáte u piva, limonády či perfektně připraveného čaje z Duhovky při grilovačce a v noci se krásně prospíte pod jabloněmi za zvuků zurčícího potoka (pod střechou je taky ještě místo).

A pokud dorazí alespoň tři lidé z rady ČPS, tak vám ten dort s nápisem upeču.

Jak reagují pohanské skupiny na prosbu o propagaci akce

Jak je již mnohým známo, i v letošním roce s teamem Bohyně pořádáme loni velmi úspěšnou akci Witchcamp. Opravdu tématické pohanské setkání, s lákavým programem, včetně takové lahůdky, jako je vlastnoruční výroba oblíbených šamanských bubnů.

A protože máme celkem samozřejmě chuť potkat na akci co nejvíce lidí, které by mohl podobný program zaujmout, rozhodli jsme se požádat o propagaci několik pohanských skupin a projektů, které mají větší počet příznivců – jmenovitě Stezky pohanství, Dávný obyčej, Českou pohanskou společnost a projekt Eklektické čarodějnictví.

Nejvíc práce s propagací si dala Coreyemmah, která o Witchcampu natočila celý vlog

Problém nebyl ani na Stezkách pohanství a Dávném obyčeji – oba nám věnovali upoutávku a odkaz na akci na svých FB stránkách – první jmenovaný má další čtyři sdílení.

A na závěr Česká pohanská společnost s nepřekvapivým, ale přesto poměrně smutným výsledkem. Na prosbu o zveřejnění informace o akci ve věstníku Kolovrat nám nejprve přišlo sdělení, že naši žádost projedná rada ČPS a bude nás informovat o výsledku. Trochu byrokratické, ale nakonec proč ne. ČPS je organizace, která patrně má nějaké vnitřní schvalovací postupy a dodržuje je. Jenže pak dorazil další e-mail. Dovolím si citovat:

…vzhledem k tomu, že jste nás nikdy nepodpořili a věčně hanobíte naše akce, vás nepodpoříme ani my.
Není to tak dávno, co jste například parodovali naší sbírku, což bylo dost zbytečné…

Ano, uznávám – z oné sbírky vogonské poezie jsme si skutečně srandu dělali. A vcelku nebylo vůbec podstatné, kdo ji vydal – tenhle slib padnul už po vydání Pohanské kytice.

Pokud si dobře vzpomínám, o podporu ČPS jsme nikdy požádáni nebyli (stejně jako ČPS nikdy jen tak ze své vlastní vůle nepropagovala Bohyni) – a tak trochu jsme předpokládali, že za případné zveřejnění naší akce budeme požádání o protislužbu, propagaci organizace, případně zaplacení inzerce. No nic.

Aby bylo jasno – ani v nejmenším neupírám ČPS právo odmítnout cokoliv z jakéhokoliv důvodu. Na druhou stranu mi taky těžko někdo upře právo myslet si o tom svoje.

A závěrem jedna věcná právě pro ČPS – my jsme nechtěli využít Kolovrat (vzhledem k jeho dosahu) pro levnou celostátní reklamu na Witchcamp. My jsme chtěli na tuhle akci pozvat vaše členy. O jejich neúčasti jste se ale v podstatě rozhodli za ně.

Mňamky

Zase jednou jdeme vařit, aneb něco mých receptů z poslední doby. Ne, že bych chtěla dělat chytrou, co všechno umím uvařit, ale narozdíl od předchozích kuchařských generací nevlastním poznámkový blok na recepty a nerada bych to zapomněla…

Tak tedy:

Krémová polévka lehce orientální chuti

Vaničku polévkové zeleniny (v tomto případě 2 malé cibule, 2 mrkve, 1 petržel, 1 malý celer, list kapusty, kousek pórku, růžička květáku, stroužek česneku a snítka petrželky) nahrubo rozsekáme v robotu (nebo nakrájíme na kostičky) a dáme orestovat na rozpálený olej. Po orestování přidáme asi půl pytlíčku červené čočky (měla jsem moc pěknou v krabičce od firmy Druid), osolíme, opepříme, zamícháme a zalijeme vroucí vodou (asi 2 – 3 litry). Vaříme, dokud není čočka i zelenina měkká. Potom necháme trochu vychladnout a rozmixujeme do hladka s kouskem oloupaného zázvoru (asi 2 cm z oddenku). Přidáme trochu jemně nakrájených chilli papriček, šťávu z limetky (asi ze čtvrtky) a zhruba rovnou lžičku nastrouhané limetkové kůry. Prohřejeme ještě jednou a je hotovo. Chuti by asi slušel i čerstvý koriandr (ale ten včera v Hypernově bohužel neměli).

Kdo má občas rád nějaký ten “samoser”, nejspíš bude znát vaničku oranžové sýrové pomazánky. Po pročtení složení jsem usoudila, že to doma půjde vyrobit taky. Jen doma nemám ty éčka, tak se řídím Babicovskou radou: kdo nemá éčka, nedá tam nic.

Pikantní sýrová pomazánka s česnekem

Nahrubo nastrouháme asi 1,5 cm plátek eidamu (zapomněla jsem se kouknout na etiketu, kolik ho vlastně bylo, ale stál asi 23 korun. Je možné, že byl v akci…) – kdo má robot, svěří robotu, kdo ho nemá, strouhá ručně. K eidamu vyklopíme skleničku majonézy (ta moje byla bez konzervantů a bylo jí 180 g – a bývalo by se hodilo o trošku víc), puristé klepnou do sklenice vejce a olej a projedou to tyčákem. Já se vajec ze supermarketu v čerstvém stavu bojím, takže radši koupenou. Do skleničky od majonézy nasypeme asi lžičku a kousek mleté papriky, přilijeme trochu vody a protřepeme (čímž vypláchneme skleničku od zbytků majolky a zároveň rovnoměrně rozmícháme papriku v tekutině). Přilijeme k sýru  a majolce, osolíme (přiměřeně), přidáme pálivou papričku (klidně chilli z mlýnku) a 2 stroužky prolisovaného česneku. Pokud je to moc husté a už nemáme majolku, lze lehce doředit a zjemnit smetanou. Řádně promícháme a máme hotovo. Chuťově nerozeznatelné od originálu (pokud do toho nestrčíte ultrapálivou papričku z Kréty…)

Na vánoce jsem se rozhodla vyzkoušet výrobu domácí paštiky. Ohlasy obdarovaných byly jednoznačně pozitivní, takže to asi bylo dobrý (já to nejím, tak nevím…)

Paštika

Kus vepřového bůčku dáme na půl hodiny vařit do vody s kořením (bobkový list, pepř, nové koření, tymián – tahle směs bude použita ve všech částech přípravy). Do trouby zatím dáme upéct kus vepřové kýty (množství podle toho, co mají zrovna v Hypernově zabalené na jednom tácku), opět s kořením. Třetí várku koření si rozetřeme v hmoždíři. Uvařený bůček zbavíme kostí, kosti dáme psovi. Kýtu vytáhneme z  trouby, 2 plátky nabídneme manželovi k večeři, zbytek necháme společně s bůčkem vychladnout. Následně pomeleme v mlýnku na maso, společně s dvěma tácky kuřecích jater (měla jsem 3, ale jeden byl tradičně zkažený :-/ ) a jednou cibulí. Pak vše promeleme ještě jednou. Dáme do mísy, osolíme, přidáme rozetřené koření a asi kelímek smetany. Kdo má chuť a nemá v rodině žlučníkáře, přidá česnek. Řádně promícháme (robot to umí moc dobře), naplníme do sklenic (vyšlo mi to na 5 trochu větších zavařovaček z Ikey, cca do 3/4…), zalijeme rozpuštěným sádlem (na efekt můžeme přidat kuličky koření a bobkový list) a dáme zavařit. Kdo nemá doma prádelní hrnec, strčí to na dvě hodiny do trouby na plech s vodou (asi na 180 °C).

A nevánoční domácí rychloverze:

Králičí paštika (původně měla být kuřecí, ale základní surovina v krámě nevypadala moc čerstvě)

Vaničku kuřecích jater promyjeme, očistíme a spolu s jednou nadrobno nakrájenou cibulí a česnekem orestujeme na pánvi s kořením (zase bobkový list, pepř, nové koření a tymián). Necháme trochu zchladnout, přesuneme do mixéru, osolíme a rozmixujeme úplně najemno. Přidáme trochu smetany a ještě jednou promixujeme. Dáme ve sklenicích zavařit nebo upečeme v troubě v zapékací nádobě.

A rychlomňamka na konec (a nebo taky k snídani)

Sušenkový pohár 

V robotu rozdrtíme asi půl – třičtvrtě balení sušenek koka. Smícháme s kelímkem Créme Fraiche (u nás mají moc dobrou od značky Président) a rozdělíme do dvou sklenic. Navrch zapíchneme do každého pár zbylých sušenek na ozdobu. Sníme, protože je to hrozně moc dobrý ;-)

 

 

 

11 věcí

Je to už skoro měsíc, co mě Kojot oslovil s řetězovkou jménem Dálkový výslech. Podmínky jsou jednoduché - napiš o sobě 11 zajímavostí, odpověz na 11 otázek, zformuluj 11 vlastních otázek a oslov 11 bloggerů. Tak nějak jsem se k tomu dříve nedostala a tak trochu jsem si to chtěla promyslet – 11 zajímavostí je celkem dost – bohužel jsem půlku toho vymyšleného zase zapomněla, takže to budu muset dodělat cestou, neboli při psaní.

Tak tedy:

11 zajímavostí o mně

1. Vším, čím jsem byla, byla jsem ráda

V průběhu těch pár let, co chodím do práce jsem prostřídala zdánlivě nesouvisející profese – od recepční, přes specialistku na reklamace, “kontrolorku” v Kauflandu, finanční manažerku projektů financovaných EU, sociální pracovnici v NNO až po obchodnici s námořní a leteckou přepravou. A vlastně mě to všechno bavilo. A byla jsem v tom dobrá :-)

2. Děkuji skautingu za všechno dobré, co mi dal

Víc, než 15 let jsem byla členkou skautského hnutí, většinu z toho jako vedoucí. Mám vůdcovské zkoušky a papír na to, že můžu dělat zdravotníka dětských zotavovacích akcí (což taky občas dělám). Organizovala jsem několik táborů, založila roverský oddíl. Spoustu svých opravdu dobrých (ale i těch horších :-) přátel jsem potkala mezi neformální roverskou partou operující ve východních Čechách, se kterou jsem si taky vyzkoušela první poslední (od turnaje v Ringu, přes prolézáním josefovského a dobrošovského podzemí daleko za trasy vyhrazené návštěvníkům, až po lezení po skalách a noční bojovky na lyžích). Po přečtení knihy Kruh mužů od Jana Bílého směle tvrdím, že iniciační potřeby dnešních mužů by dobrý skautský oddíl poskytl každému z nich v lepší kvalitě, než by se odvážili doufat…

3. Jsem feministka

A vy nejspíš taky – a pokud si říkáte, že nikoliv, možná jen nevíte tak zcela přesně, co ten termín skutečně zahrnuje :-) Domnívám se, že bychom skutečně všichni měli mít stejné příležitosti (tam, kde to nevylučuje naše fyzická stránka) – ať už při volbě studia či zaměstnání, mzdovém ohodnocení či kariérním postupu, tak i při řešení domácích prací nebo péče o dítě. Nedomnívám se, že je špatně, pokud je šéfem oddělení muž nebo pokud žena zůstane v domácnosti a stará se o svou rodinu – pokud ten první dosáhl svého místa nejen proto, že je chlap a ta druhá se na tom se svým partnerem domluvila a oběma to tak vyhovuje.

4. Jsem pro kvóty

Minimálně ve vedení našeho státu (byť i ve vedení firem by měly své opodstatnění). Naše vláda rozhoduje o životech všech občanů této země, a mezi těmi mají ženy těsnou většinu. Přesto je ono rozhodování až na pár výjimek pouze na mužích. Ti potom – zcela odtrženi od reality, se kterou se neměli jak setkat – rozhodují o věcech, které ovlivní jen a pouze ženy. “Díky” tomu teď nemáme jinou možnost, než rodit v “neskutečně přátelských a přirozenému porodu nakloněných” porodnicích, po dobu rodičovské dovolené dostáváme všechny stejnou částku – ať jsme nikdy nepracovaly, nebo odevzdaly celkovou sumu na rodičovský příspěvek určenou v sociálních odvodech za půl roku, pokud nevyděláváme opravdu dost, nemáme možnost jít zpátky do práce dřív, než po třech letech, protože mladší dítě přeplněné státní školky nevezmou – a spousta z nás o místo přijde a skončí na úřadu práce, protože dítě do školky nevezmou ani čtyřleté. Argument o tom, že pokud je žena opravdu dobrá, svou cestu do vrcholné politiky si prorazí, je lichý. O kolika našich politicích se domníváme, že jsou opravdu dobří a chytří? Na odpověď nejspíš vystačíme s prsty jedné ruky. Proč musí být žena “opravdu dobrá”, “lepší než muži” a s dostatečně ostrými lokty, aby se mezi tu pakáž dostala – alespoň na volitelné místo kandidátky?

5. po předchozích dvou bodech něco klidnějšího, méně konfliktního a možná trochu překvapivého – Dobře vařím a skvěle peču

Mám 2 recepty na naprosto geniální čokoládový dort a umím dokonce i dokonale vypadající (a chutnající) mandlové makronky. Domácí chleba peču v pekárně i bez, občas se vrhnu i na housky nebo bagety. Dělám geniální švestkovou marmeládu, umím vyrobit domácí máslo, ale třeba i paštiku nebo zálivku na salát Caesar. Jsem vegetariánka, ale poradím si i s masem. Můj sojový guláš je vyhlášený (zejména proto, že to značná část strávníků nepozná), a masové vlastně taky. Miluju kvalitní časopisy o vaření, kuchařky s obrázky přes celou stranu a kuchyňský robot KitchenAid.

6. inspired by Tasselhof – Ve třetí nebo čtvrté třídě jsem se zúčastnila soutěže o Sovětském svazu.

Naše skupina skončila bezkonkurenčně poslední a nad našimi odpověďmi žákyně starších ročníků hodnotící odevzdané lístečky  řvaly smíchy. Sice jsme předem všichni dostali seznam otázek, dokonce s údajem, na které straně knihy najdeme odpověď – leč naše paní učitelka (která nás hned po revoluci rezolutně opravovala po každém navyknutém “soudružko”) sice splnila povinnost vyslat družstvo, ale už nám neřekla, z které knihy ta čísla stránek pocházejí …

…tady končí seznam toho, co jsem nezapomněla. odteď nastává improvizace…

7. Pár let jsem zpívala s folkovou kapelou

Vlastně se dvěma, ale zdravé jádro zůstalo stejné. Na většinu hudebních nástrojů (kromě klasické zobcovky) sice hraju jako ponocnej (zato je jich hodně – kytara, housle, klavír, foukací harmonika…do ruky umím vzít i banjo, basu a mandolínu), ale zpívat umím dost dobře. A když na to přijde, jsem schopná napsat i dobré texty (u kterých sedí slabiky a rytmus) a hudbu k tomu (narozdíl od oduševnělých básníků píšu programově – řekněte mi, co chcete napsat, a já vám to stvořím). Takže až po mně zas někdo po kritice básnických nedodělků bude chtít ukázku vlastní tvorby…odkážu ho na sbírku Havran blije! (protože na argument “můžeš kritizovat pouze v případě, že to umíš líp” ze zásady neslyším. Líp to sice často umím, ale to v kritice skutečně není podstatné)

8. opět jedna trochu kontroverzní – Souhlasím s podporou romských obyvatel

Čeští Romové jsou v situaci, do které se z velké části nedostali vlastní vinou a zcela jednoznačně si z ní v dohledné době sami nepomůžou. A vzhledem k tomu, že naše vlády si tenhle problém už leta přehazují jako horký brambor, většinová populace čím dál tím víc nadává, že nás tito lidé na dávkách stojí nemravné peníze (což stojí). Přesto můžu ze zkušenosti říct, že se vyplatí nasypat ještě nějaké navíc do aktivit, které je přivedou k úspěšnému dokončení školy, případně i studiu a pomohou jim získat práci – a tak alespoň mladší generace nasměrovat k tomu, že nebudou závislé na sociálních dávkách. A nebo ve svém okolí nebudou znát nikoho, kdo pracuje (true story)

9. Nebojím se říct názor, se kterým většina lidí nesouhlasí a nemám potřebu být s každým kamarádka.

Na druhou stranu – mám-li k tomu důvod, dokážu vyjít s kýmkoliv.

10. Jsem kariéristka a hrozně mě baví námořní přeprava

Ač jsem se k téhle specializaci v logistice dostala spíš náhodou, hrozně mě to baví. Dokážu hodiny vyprávět o zajímavých věcech ze světa obřích lodí a plechových kontejnerů (mám třeba geniální historku o mývalovi, pivu, granulích pro psy a kontejneru z Kanady. Pak taky méně geniální o kojotovi z Afriky a trochu nechutnou o rybích kůžích v chladícím kontejneru…) – a kdybych toho jednou chtěla nechat, asi půjdu učit zeměpis čínských přístavů :-) Baví mě kombinovat jednotlivé části přepravy tak, abych dokázala splnit i zdánlivě nemožné požadavky – jako třeba dostat do týdne kontejner tam, kde všichni ostatní tvrdí, že to za míň, než 23 dní nejde (ale jde :-).

11. Za mé šťastné manželství může koala

Totiž Koala, jeden můj skautský kamarád. To bylo tak – úplně nejdřív mi tenhle kamarád doporučil hru Duna online. Přidala jsem se k drogovému národu Ekaz, zaútočila si v pár bitvách, zúčastnila se jednoho srazu, pomohla vytvořit nový znak národa…a po nějakém čase hrát přestala. Pak jsem si na tohle téma cosi googlila, až jsem narazila na blog nějakého Tasselhofa, co hrál za Bene Tleilax. Nic moc dunařského jsem tam sice nenašla, ale zato jsem si trochu početla, zavzdychala nad tím, že bych taky jednou chtěla takhle skvěle psát, ale že na tohle fakt nemám – a zase jsem to zavřela. Po čase jsem ho cíleně našla znova, a nakonec se i přesvědčila k tomu, abych to zkusila taky – a založila jsem si na bloguje svůj vlastní blog. S Tasselhofem – shodou okolností taky hradečákem – jsme se přes komentáře seznámili poměrně záhy (bloguje tehdy fungovalo jako skvělá sociální síť), po čase (a instalaci fičury zvané Geo URL) jsme dokonce zjistili, že bydlíme tak dva rohy od sebe. Každopádně zhruba po dvou letech a jednom velmi konkrétním postu na mém blogu jsem byla pozvána na zcela nezávazného panáka. No – a už spolu bydlíme 5 let :-)

A teď 11 Kojotových otázek:

1. Pokud bys měl/a ztratit schopnost vidět jednu z těchto barev – červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová –, která by to byla?

Asi tyrkysová – modrá má spoustu dalších odstínů :-) (teď jen dumám, jestli byly barvy čaker pro otázku zvoleny náhodně, nebo bude z odpovědi vyvozeno něco duchovně-spirituálního…)

2. Který rok Tvého života byl nejpamětihodnější – ať už proto, že byl skvělý, příšerný, ujetý atd. – a proč?

Mám pocit, že většina těch, v kterých jsem dospělá – každý přináší něco nového a vzrušujícího. Ale kdybych měla vybrat jeden, byl by to ten, který následoval po přečtení knihy od Laurie Cabot a následném narozeninovém Crystal Wishlist kouzlu…

3. Máš rád/a nějakou slavnou osobnost (žijící či mrtvou), jejíž názory jsou z velké části protikladné Tvým – a přesto ji obdivuješ?

Ano.

4. Kdybys měl/a být bohem či bohyní v nějakém pohanském pantheonu, kým bys byl/a?

Asi Brigit – líbí se mi její 3 tváře: Brigita – umělkyně a paní inspirace, Brigantia – kovářka a válečnice, Bride – léčitelka a moudrá žena. Ale možná bych se na to vybodla a byla třeba smyslná Freya nebo divoká Artemis…

5. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „dobro“?

Jako první se mi vybaví slovo zlo – asi následek oblíbené hry “řekni protiklad”. Ale jako první asociace k dobru – láska a přátelství.

6. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „zlo“?

Válka.

7. Souhlasíš s větou „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem!“ (z filmu Vyšší princip)

V zásadě ano, ale přesto si nemyslím, že máme právo takového člověka zabít. Razím pacifistickou teorii, že pokud někdo přijde s vážně míněnou myšlenkou použití zbraní proti jiným lidem, mělo by se mu obratem dostat svěrací kazajky, polstrované cely a péče laskavého ošetřovatele.

8. Myslíš, že existují „eticky toxická“ umělecká díla, tedy díla, které mohou člověka učinit zlým? A pokud ano, měla by být taková díla cenzurována?

Existují díla schopná člověku pokřivit názory, takže v podstatě ano. Ale cenzura podle mě není řešení – zákazy často lákají o to více.

9. Existuje nějaké umělecké dílo, jež vzniklo před začátkem našeho letopočtu, které tě oslovuje? A pokud ano, čím?

Mám ráda spíše umění trochu mladší – pokud uměním nazýváme to, co bylo stvořeno primárně za tímto účelem.

10. Líbí se Ti (jako estetický objekt) výbuch jaderné zbraně?

Nedokážu odpoutat estetický dojem od vědomí toho, co to je. Takže tak napůl… (na ruce igelitový pytlíky, na nohy holinky, na sebe pláštěnku, nasadit plynovou masku a zalehnout patama k výbuchu….)

11. Kdybys měl/a možnost stát se na jeden okamžik všemohoucím Bohem a něco na světě změnit, co bys udělal/a?

Myšlení lidí – změnila ho k vzájemné úctě, respektu a vědomí nedotknutelnosti.

Mých 11 otázek: 

1. Víš, co je tohle?

2. A tohle?

Pokud ne, zkus to odhadnout :-) Bez hledání!

3. Jaký je tvůj oblíbený český spisovatel?

4. Pamatuješ si svou nejoblíbenější dětskou knihu? Která to byla a jak na ni vzpomínáš dnes?

5. Kdyby sis mohl/a vybrat, narodil/a by ses jako muž nebo jako žena? A proč?

6. Představ si, že máš možnost nadělit každému člověku na světě jeden ze tří dárků, který mu do konce života zajistí buďto dostatek peněz,  lásku milovaného partnera nebo šťastný život. Jakým způsobem je podělíš? A dostanou dárek všichni, nebo někoho vynecháš?

7. Pokud máš blog – co tě poprvé vedlo k jeho založení?

8. Tři oblíbená jídla?

9. Představ si, že si můžeš vybrat jeden cizí jazyk, který budeš okamžitě umět – ale nebudeš ho nikdy moct využít pro práci či klasické studium. Který si vybereš a proč?

10. Je začátek roku – představ si, že jsi časopisový astrolog a napiš horoskop pro své znamení na letošní rok. Rozsah 7 vět.

11. Jakým způsobem nejraději relaxuješ? A dopřáváš si toho dostatečně často, nebo jen sporadicky?

11 nominací:

Tak tohle bude trochu ořech – po roční pauze v blogování a přesunu z bloguje popravdě vůbec nevím, kdo mě aktuálně (ještě?) čte. Takže z toho zároveň udělám sociální sondu – pokud jste dočetli až sem, potěší mě vašich 4×11. Ať už na vašem blogu (písněte do komentářů!) nebo přímo tady. A vzhledem k tomu, že spousta lidí už na tuhle řetězovku odpověděla, máte-li chuť, připojte se ještě jednou a zkuste mou sadu 11 otázek. Budu se těšit ;-)

 

 

 

Iveta a Sladká Francie

Po kuchařce s krásným obalem a lákavým názvem, navíc od autorky vyzdvihované food časopisy, jsem začala pokukovat hned poté, co jsem se o ní poprvé dočetla. Na kuchařku všude spousta chvály, na autorku taktéž – a navíc – francouzské dobroty. Ach ach.  Kdo měl někdy možnost ochutnat nějakou tu sladkůstku u Paula, ten tuší :-)

Kuchařku jsem si i přesto koupila až po více, než půl roce – do té doby jsem ji totiž v obchodech prostě nepotkala. Poštěstilo se mi až minulý víkend, kdy jsem si ji po zběžném prolistování koupila v hradeckém Luxoru. Po prolistování méně zběžném bohužel musím konstatovat, že v tomto případě se ono čekání příliš nevyplatilo…

Předem by asi bylo vhodné říct, že jsem zatím žádný z receptů netestovala, čili ke konkrétním postupům se příliš vyjadřovat nebudu.

První věc, která mě v knize zarazila, bylo několik zcela zjevných blbostí. Hned v úvodu autorka popisuje základní suroviny. U předposlední položky jsem hrůzou zavyla nahlas. Ledová čokoláda skutečně není “druh čokolády, který je nutné před konzumací zchladit alespoň na teplotu cca 5°C”. Je to čokoládový výrobek s obsahem kokosového tuku, díky kterému se rozpouští již při 20-23°C a způsobuje tak chladivý efekt v ústech. Pokud ji strčíte do ledničky, o tenhle efekt se kompletně připravíte. Aneb když něco nevím, tak to nepíšu do kuchařky – a už vůbec ne tím stylem, že otevřu wikipedii a prostým opisem z ní vytvořím celou stranu 12. (Tu pitominu o ledové čokoládě jsem dnes opravila, původním zněním se tedy můžete pokochat v historii. Pokud mi nevěříte, přesvědčit by vás mohlo německé heslo Eiskonfekt).

Stejně tak mě značně zarazila “perla” uvedená hned na protější straně 13 – “Teploty uvedené v receptech platí při použití horkovzdušné trouby. Pokud ji nemáte, je potřeba teplotu snížit”. No, je to přesně naopak – pokud v troubě nemáte větrák rozhánějící teplotu stejnoměrně po celém jejím prostoru, budete muset tu teplotu zvýšit, aby se řádně propekly i části formy umístěné na opačné straně trouby, než je zdroj tepla…

Další věcí, která mě v kuchařce příliš nepotěšila, jsou fotografie. Tak nějak jsem si v posledních letech díky místním food časopisům, zahraničním kuchařkám a v poslední době i díky kuchařkám českým, zvykla na perfektní foodstyling a krásné fotografie. A to i u nepříliš vzhledných jídel typu žemlovka či čočka na kyselo. Tím spíš by si ho zasloužily báječné francouzské dezerty. Bohužel se jim ho nedostalo (přestože foodstylista byl podle tiráže u focení přítomen). Většina dezertů je naaranžována spíše stylem “udělali jsme si něco sladkého v neděli po obědě” než “fotíme kuchařku plnou perfektních dezertů”.

Pravdou je, že kde nic není, ani smrt nebere, a tak se od foodstylisty těžko dají očekávat zázraky, když samotný fotografovaný výtvor vypadá v lepším případě nevzhledně, v horším přímo katastrofálně. Příkladem toho nejhoršího mohou být bez debaty macarons alias makronky. Každý, kdo někdy viděl klasickou makronku ví, že takováhle rozpláclá (v případě prvního obrázku navíc barevně podivná) ohavnost to prostě být nemá. Makronkám chybí bublinkatá “noha”, jsou popraskané, tvar je značně nepovedený a příliš řídký krém teče ven a omatlává vedlejší kousky… Že se v receptu na malinové makronky vyskytuje pouze červené barvivo a rybízová marmeláda do náplně už asi nemá smysl komentovat… Asi by nebylo od věci držet se opět snadné zásady – když to neumím upéct, nedávám to do kuchařky.

Ani ostatní fotografie bohužel nejsou o moc lepší. Oblíbený zdobící prostředek ve formě krájené pomerančové kůry vařené v čemsi nikterak dobře nepůsobí, občas přeplácané vzorované nádobí přebíjí samotný kousek na něm prezentovaný. Slovo “etažér” (to je takový ten talíř na nožičce:-) ) už stylista patrně zaslechl, neboť jeden v knize najdeme, ale zbytek koláčů a dortů je prezentován na talířích – a nevypadá to nic moc.

Na mnoha fotografiích se zákusek nepěkně roztéká (ať už jde o krém na dortících nebo zmrzlinové dezerty). Těžko říct, zda to způsobilo dlouhé fotografování, a nebo je na vině špatný recept či technologie. Dezerty z odpalovaného těsta vypadají asi stejně, jako když jsem se o něj poprvé pokoušela já, výsledný efekt by měl být výrazně nadýchanější a pěknější. U věnce Paříž – Brest je navíc vidět, že se jednotlivé větrníčky místy ani nedotýkají, přestože věnec by měl být jednolitý (pokud už se dělá z větrníčků a ne jako jednolité kolo).

Koláče mají často nevzhledné nerovné okraje, některé nemají pěknou propečenou barvu nebo jsou popraskané, celkově nevypadají pěkně. Fíkový dort se zabořenou lžící, který vypadá, jako by ho někdo projel bagrem snad raději více komentovat nebudu.

Za normálních okolností krásný dezert Sorbet au cassis vypadá jako červené zelí rozmixované s jogurtem a trochou řepy. Asi ho někdo zapomněl propasírovat… Barvou i přízdobou navíc napovídá, že v receptu uvedený černý rybíz byl patrně nahrazen červeným…

Poměrně zásadním zklamáním pro mě byly i verrines, neboli plněné skleničky. Chápu, že zrovna Verrine Tatin se vzhledem k obsahu bude na krásno aranžovat obtížně, ale přece jen se to dalo vyřešit lépe. Verrines se sice obecně vytvářejí do skleniček jakéhokoliv typu, ovšem silně pochybuji, že to primárně platí pro šroubovací skleničku od jogurtu. Úplně obyčejné dvoudecky je ovšem na focení do kuchařky taky tak trochu škoda. Jogurtová sklenička ještě více zamrzí u dezertu, jakým je panna cotta, s jejímž aranžováním se vzhledem k želatině obsažené ve smetanové směsi dá celkem bezpracně krásně vyhrát…

Na celé kuchařce je dost výrazně znát, že byla ušitá horkou jehlou se snahou využít popularity autorky z pořadu Na nože! Tím pádem spousta receptů vypadá podle fotografií (a mnohdy i samotného popisu), jako když je autorka peče poprvé, případně nemá zásadní povědomí o tom, jak se daný dezert připravuje a jak by měl vypadat. Dlužno dodat, že už v loňském listopadovém Gurmetu připravuje Iveta Fabešová makronky v duelu proti Janě Zatloukalové – přičemž do nich místo cukru uváděného v kuchařce dává cukrový rozvar a na fotografiích už vypadají tak, jak vypadat mají. Trochu škoda, že se je autorka pořádně nenaučila už před vydáním knihy…

Obrázky v textu pocházejí z následujících zdrojů:

  • http://www.kosmas.cz/
  • http://www.visualphotos.com
  • http://www.dunnesstores.ie
  • http://www.wikimedia.org
  • http://www.parispatisseries.com
  • http://latabledeplop.canalblog.com
  • http://foodgawker.com/
PS: Myslíte, že mi někdo vydá knihu “Christine a přeslazená Amerika”? Myslím, že i přes brutální dávku cukru by si Česká republika zasloužila poznat Buttercream Icing…

Zahradnické zhodnocení na konci sezóny

Když jsme koncem jara osévali záhony desperádským způsobem “nasypat všechno do jednoho záhona”, případně “vybodnout se na rytí a doporučené odstupy rostlin”, naše zahradnicky způsobilé příbuzenstvo nám s jistotou Pýthie věštilo, že nám tam nic nevyroste. Vzhledem k výsledkům těchto metod se nemohu zbavit otázky: pokud by měli pravdu a běžný způsob pěstování byl efektivnější – kolik bychom toho sklidili, kdybychom seli tak, jak se má? Asi tolik, že bych tím byla schopna zásobit farmářské trhy v akčním rádiu 30 km…

Polykultura

Takže – kdyby vás někdy napadla taková debilita :-), jako vyset 8 pytlíků semen do jednoho maličkého záhonku, bez ohledu na to, že 5 z použitých druhů jsou všechny kořenová zelenina – směle do toho! Mamutí výnosy ředkviček už jsem tu dokumentovala, po sklizení jejich pozůstatků (v podobě černobylských bulev a stonků zvících biomasy k vytápění v elektrárně – obsypaných tobolkami semen) se objevily natě petrželí a stonky mrkví. Přiznávám, že mrkve, které mají nad zemí pár zelených, sotva rašících  snítek a pod zemí deseticentimetrový kořen, jsem viděla poprvé… Petržel se naopak co do kořene příliš neprosadila, nať ale vyrostla nádherně.

Mrkev

Petržel

Pokud by se vám ovšem chtělo mrkev vyset samostatně, do pěkně tvrdé a značně jílovité hlíny, bez rytí, ale jen s lehkým okopáním motyčkou – tak taková zhůvěřilost je taky v pohodě. Sice se tomu rýči nakonec nevyhnete, až to budete sklízet, protože mrkev si cestu dolů bez problémů prorazí, ovšem ven už ji nedostanete.

Mrkve

A kdyby vás napadlo pěstovat na bývalé skalce dýně, v hlíně tvrdé jako kámen a na prostoru, kde by podle pravidla “sázet do sponu metr krát metr” měli být tak maximálně 2 – tak ty semínka klidně napíchejte sázecím kolíkem po deseti centimetrech. Ony si s tím poradí – z pytlíku klasických halloweenových dýní, pytlíku hokkaido, jedněch okurek a pytlíku  melounů nám v zahradě na letní období vzniknul brutální lopušinec a několik dýní emigrovalo přes plot na ulici (kde jim cestu přes silnici překazili obecní sekači trávníků).Lopušiště

Dýně pokoušející se jedním šlahounem proniknout k sousedům nakonec zůstala na naší straně plotu a teď pomalu dozrává.Na plotě

Dýni zrající na plotě z ulice nám po jejím krásném vybarvení do sytě oranžové někdo sprostě ukradl.Venkovní dýně Zralá

Asi usoudil, že ty koule rozvalující se na původním kobercovém porostu skalniček, nám budou bohatě stačit (což asi budou).

Ve skalce Okurek jsme bohužel moc nesklidili, protože jsme je v uvadajícím lopušinci objevili až ve chvíli, kdy už začaly přerůstat, ze stejného důvodu jsme si velmi omezeně pochutnali i na melounech. Hokkaido máme schované poslední tři, protože po zjištění, jak skvěle chutnají upečené, jsme je sežrali prakticky naráz.

Hokkaido

Pár dýní

Taky by vás mohlo napadnout vysadit jen tak sazenice rajčat a nechat je růst, jak se jim zlíbí – bez zaštipování a vyvazování. S důvěrou v přirozenou inteligenci rajčat musím konstatovat, že je to taky v pohodě. Jen je asi příští rok podsadím polníčkem, aby plody neležely přímo na hlíně a v případě včasného nesklizení nazačínaly zahnívat.

Rajčátka

A třeba zcela renegátský nápad vyset přímo do lehce okopané hlíny kedluby v době, kdy už všichni seriózní pěstitelé dávno vysadili sazenice vlastně taky ničemu nevadí. Jen to budete sklízet v době, kdy už mají všichni ostatní svoje kedluby dva měsíce v sobě :-)

Zahrádka

No, obávám se, že se v dohledné době asi ke konvenčním způsobům pěstování nevrátíme…

Ředkvičky

A o našich ovocných výnosech a jejich statečných sběračích a nepsychedelických rostlinách až jindy…

První půlka jablek Technické!

ZeekRewards a rodičovský příspěvek

Dvě na první pohled nesouvisející věci…

Před třemi dny se jako domeček z karet začala hroutit “jistota” mnoha lidí, kteří uvěřili možnosti snadného výdělku dolarových částek v projektu ZeekRewards. Společnost, která do té doby nabízela odměnu za “práci” spočívající v zadávání inzerce na tzv. penny aukce, uzavřela své hlavní sídlo, odpojila provoz webové stránky a bez bližších informací pro své uživatele přestala fungovat. Důvod toho všeho je poměrně jednoduchý – vyšetřování ze strany amerických úřadů pro podezření z nelegálních praktik, konkrétně aplikování Ponziho schématu.

Já sama jsem se o existenci projektu ZeekRewards dozvěděla zhruba před měsícem v diskusi na jednom z webů určených převážně maminkám malých dětí. Vzhledem k tomu, že projekt fungoval na bázi multi-level marketingu, někteří diskutující se zde snažili dostat nové členy do své linie. Popis práce vypadal skvěle – jednou denně se připojíte k internetu, přihlásíte se do systému, zkopírujete přednastavený inzerát a vložíte ho na některý z předem určených inzertních serverů. Za to vám firma na vaše bodové konto připíše odměnu 0,5 – 4 USD denně. Když na váš inzerát někdo klikne a zapojí se do aukce, stává se vaším zákazníkem a dostáváte provizi i z jeho útraty. Po dobu dvou měsíců si systém můžete vyzkoušet zdarma (bez nároku vybrat vydělané peníze), když se po  této době rozhodnete pokračovat, bude vás to stát 10 USD měsíčně členského poplatku – které však lze, kromě prvního vstupního poplatku, hradit z bodového konta. Když máte na bodovém kontě určitý výdělek, můžete si nechat peníze převést na účet prostřednictvím některé internetové peněženky (předem definované Zeekem). Výše vašeho výdělku je však ovlivňována stavem vašeho bodového konta, pokud tedy chcete vydělávat a vybírat větší částky, je lepší nějakou dobu nevybírat a nechat body/peníze “pracovat”. Případně do systému přímo investovat a na bodové konto uhradit částku nad rámec měsíčního poplatku, která bodové konto rovnou navýší a tím zvýší i příjmy za jednotlivé úkony.

Lidem orientujícím se v IT technologiích už v tuto chvíli dojde, že celý systém je trochu nesmyslný. Pokud znění inzerátu najde uživatel v systému, pouze ho zkopíruje a vloží na některý z konkrétních inzertních serverů – proč by za to firma chtěla někomu platit? Průměrně schopnému programátorovi bude trvat cca 20 minut, než naprogramuje robota, který bude tutéž činnost vykazovat s minimálními náklady a předem definovanou efektivitou – nezávisle na tom, zda se uživatel do sítě přihlásí nebo ne.

Přesto se většina uživatelů evidentně domnívala, že jejich desetiminutová “práce” denně je pro společnost natolik hodnotná, aby jim za to platila zcela neadekvátní částky.

Při podobném zhodnocení celého projektu si většina lidí zaklepe na čelo a podiví se tomu, jak na to vůbec může někdo skočit. Třeba na zmíněném webu pro maminky se po pročtení příslušné diskuse a několika dalších s podobným tématem (možnosti přivýdělku z domova apod.) odpověď sama nabízí.

Zoufalé ženy, uvázané na několik let doma s dítětem a příjmem, který naprosto nedokáže pokrýt jejich měsíční výdaje, jsou schopné upsat duši ďáblu, aby se dostaly k nějaké koruně navíc. Tahle skupina obvykle zahrnuje ženy s průměrným rodičovským příspěvkem 7600 Kč – tedy ženy na tříleté rodičovské dovolené, které před porodem běžně pracovaly a nyní jako rodina musí uživit o jednoho člověka navíc s větším či menším propadem příjmů, a zejména pak ženy s příspěvkem minimálním, tedy 3800 Kč. To jsou obvykle ženy, které nikdy nebo dlouhodobě nepracovaly, totéž mnohdy platí i pro jejich partnera, pokud nějakého mají.

Už jen z této skutečnosti se dá usuzovat, že se až na výjimky (chybějící nárok na mateřskou dovolenou a volbu délky rodičovského příspěvku např. z důvodu změny zaměstnání v rozhodné době) jedná o ženy bez větších životních zkušeností, širšího povědomí o hodnotě vykonané práce a zejména finanční gramotnosti.

Nízký rodičovský příspěvek má být v jejich případě motivací k tomu, aby se pokusily vlastní snahou rodinný rozpočet vylepšit a hledaly si práci ještě před ukončením jeho vyplácení. Tento koncept sám o sobě dává smysl – ovšem s jednou poměrně zásadní překážkou: pokud se žena rozhodne pro práci v době, kdy pečuje o malé dítě, narazí obvykle nejprve na to, že se o toto dítě nemá místo ní kdo postarat. Předškolní zařízení jsou plná, na mnoha místech nejsou schopna umístit ani děti tříleté, jejichž matky se potřebují vrátit do původního zaměstnání, aby o místo nepřišly. Částečné úvazky či práce z domova prakticky nejsou podporovány a ze situace se stává začarovaný kruh.

V lepším případě se dotyčné podaří sehnat brigádu, obvykle ve formě roznášení letáků, které lze absolvovat i s kočárkem, nebo večerního úklidu prováděného v době, kdy už doma dítě ohlídá partner. V horším případě se upíše některému z hojně nabízených, avšak málokdy smysluplných MLM byznysů. Mateřské servery jsou pak zahlceny nabídkami kosmetiky, nekvalitních šperků a podobných zbytečností, které mnohdy spolykají více prostředků nabízejícího, než reálně vydělají. Další ženy se nechají zlákat vydařenými prezentacemi plnými prodejního entusiasmu k investici do projektů s produkty zcela nesmyslnými, jako je např. Talk Fusion, nebo již zmíněný ZeekRewards.

Výhrady k nízké výši rodičovského příspěvku jsou v naší zemi obvykle odmítány argumentací, že náš systém je velmi štědrý a umožňuje něco, na co ve většině zemí není nárok – možnost zůstat s dítětem po 3 roky doma za kontinuální finanční podpory státu. K tomuto argumentu však obvykle nebývá uváděno to nevyslovené – že tato možnost není až tak úplně možností, ale spíše povinností. Pokud rodina nespadá do vysokopříjmové kategorie a nemůže si dovolit placené hlídání dítěte, pak jeden z rodičů možnosti zůstat doma po 3 roky využít musí, neboť péči o dítě není možné přesunout na státem podporované předškolní zařízení. Stejně tak chybí informace, že nedostatek míst v těchto zařízeních je natolik závažný, že mnohdy nelze umístit ani dítě tříleté a matka tak o své původní zaměstnání i státní finanční podporu přichází. Zmíněn není ani fakt, že matka, která před nástupem na mateřskou a rodičovskou dovolenou odváděla na pojistném nadprůměrné částky a tedy i její výdělky byly výrazně vyšší, než průměrná mzda v této zemi, obdrží za dobu pobírání rodičovského příspěvku stejnou částku, jako matka s průměrnou původní mzdou či matka nikdy nepracující. Že se u každé z nich změní životní úroveň její i celé rodiny diametrálně odlišným způsobem není vůbec bráno v potaz.

Výsledek této situace je jednoduchý a v zásadě logický – rodiny s vyššími příjmy dítě odkládají do doby, kdy si ho budou moci dovolit bez toho, aby jejich životní úroveň výrazněji klesla a kdy by byly ohroženy jejich závazky (např. splácení hypotéky). Mnohdy potom mají méně dětí, než kolik by si jich byly ochotny pořídit – často z toho důvodu, že již v důsledku věkové zátěže dítě nejsou schony počít.

Rodiny se středními a nízkými příjmy se mnohdy dostávají do situací, kdy žijí od výplaty k výplatě a jakýkoliv akutní nepředpokládaný výdaj (např. oprava automobilu nutného k cestě do zaměstnání vydělávajícího rodiče) je potom nezvládnutelnou zátěží, který rodinu nutí k rozhodnutí, zda se zadlužit u společností typu Provident nebo se s vidinou východiska z trvale neuspokojivé finanční situace upsat některé z nepříliš seriózních nabídek “práce”, obvykle nabízených lidmi v podobně zoufalé situaci. “Práce”, která jejich situaci často spíše zhorší.

Náš systém péče o malé děti, označovaný za skvělý a velkorysý, je tak ve svém důsledku často příčinou bezvýchodně špatné finanční situace mladých rodin, ze které není úniku.

 

První zkušenosti s polykulturou

Na úvod stručné vysvětlení, co je to polykultura (než si někdo začne myslet nějakou sprosťárnu). Jedná se o zahradnický termín a označuje specifický způsob pěstování plodin (obvykle spíše zeleniny), kdy místo setí a sázení rostlinek odděleně do klasických řádků “jak když střelí”, vysejete tak trochu nadivoko do jednoho záhona více druhů naráz.

Zkušení pěstitelé si předem promyslí, kterým kombinacím se spolu bude dobře dařit a budou se navzájem podporovat tím, že dodávají do půdy odlišné živiny vyhovující těm ostatním rostlinkám a zároveň mají různou dobu klíčení, takže si nebudou bránit v růstu navzájem a až jeden druh sklidíte, na jeho místě už vám bude vyrůstat další.

Pěstitelé začátečníci si připraví záhon, pár pytlíků semen (v našem případě asi 8 – 10), dají si panáka na kuráž (tento krok doporučuji nevynechat, rozhazování semen do hlíny stylem “kam to padne, tam to padne” je zejména pro psychiku standardního řádkového zahrádkáře opravdu traumatickou záležitostí) a pak začnou pytlíky jeden po druhém trhat a vysévat do záhonu. Pozor – nemíchat! Rada z chytré knihy říká, že pokud si semínka napřed smícháte, roztřídí se vám při sypání podle hmotnosti a máte po polykultuře, protože vám to bude růst ve shlucích stejných rostlin. První zkušenost říká, že se tomu místy stejně nevyhnete, ani když to nasejete každý zvlášť. Nakonec vezmete hrábě a trochu to zahrabete do hlíny. Slabší povahy po finálním zalití záhonu vyhledají číslo na dobrého terapeuta.

Polykulturní záhon jsme zakládali poměrně pozdě, zhruba na přelomu dubna a května, a nasypali jsme do něj, co nám přišlo pod ruku. Zhruba po 14 dnech jsme založili ještě jeden menší (našli jsme pruh hlíny, kde trestuhodně nic nerostlo). První velký záhon má rozměry asi 2×3 metry, druhý cca 40 cm x 2 metry. Už cca po třech týdnech jsme z velkého záhona začali sklízet pěkně vzrostlé červené ředkvičky. Poté, co nám všichni rodinní tradiční zahrádkaři tvrdili, že budeme muset všechno důkladně projednotit, neb jinak nám tam nic nevyroste, jsme jako první sklízeli větší zeleninu ze shluků více rostlin. Tím pádem jsme udělali místo těm menším, které do správné velikosti dorostly za týden až dva. Poznámka – tvrzení, že pokud jsou ředkvičky příliš blízko sebe, nemají dost prostoru pro vytvoření pořádných bulv, je čirá pomluva. I v těsné blízkosti si to místo prostě někde najdou a i z poměrně těsných shluků jsme vytahali něco, co vypadalo, že roste v hodně blízkém okolí atomové elektrárny.

Zhruba týden po první ředkvičkové sklizni začalo v záhoně rašit něco dalšího. Tím se objevilo několik drobných úskalí této pěstitelské metody – vzhledem k tomu, že jsme si neudělali seznam toho, co do záhona sejeme (s předpokladem, že si za tímto účelem schováme prázdné sáčky od semen – k čemuž bohužel nedošlo, neb nám do nich fouknul vítr a polovinu už jsme nenašli), neměli jsme ani to nejmenší tušení, co nám to tam roste. Následující 2 týdny jsme se to snažili odhalit sami, zatímco rostlina proměňovala záhon v zarůstající džungli. V tom dalším přizvali na pomoc kamarády na facebooku a zbytek rodiny. Nakonec se ukázalo, že je to rukola. Výborná, mnohem aromatičtější, než kupovaná. Lístky začaly dostávat typický tvar cca o týden později. Vysetí mezi ředkvičky jí evidentně svědčí, ředkvičkám nejspíš taky.

K dalším poznatkům si přidávám poznámku, že není úplně dobrý nápad set do jednoho záhona zároveň bílé ředkvičky a ředkve. Ne, že by si navzájem nějak konkurovaly a omezovaly se v růstu, ale v době, kdy už jsou ředkvičky zralé na sklizeň, zatímco ředkve tak asi v polovině růstu, se hodně blbě rozeznává, co je co. Každopádně ředkvičkami už 4. týden úspěšně zásobujeme celé příbuzenstvo, aniž by na větším záhonku bylo jakkoliv vidět, že z něj už bylo něco sklizeno.

Malý záhonek s menší hustotou osetí sice začíná být od ředkviček trochu “vysklízený”, pod zbývajícími listy ale už druhým týdnem vylézá polníček. Kopr vysetý do malé plochy  téhož záhonu se na daném místě projevil zhruba jednou roslinou, záhadným způsobem se mu však podařilo rozptýlit po celé ploše velkého záhonu s jahodami (cca 5×5 m), kde se společně oběma rostlinám daří více, než dobře.

Na velkém záhonku pod listy zbývajících ředkviček místy opatrně vyráží mrkev, sem tam snítka kopru a další, zatím neidentifikované rostliny. Plevelu se v záhonku příliš nedaří, primárně proto, že už se v rostlinné džungli nemá kde prosadit. Rostliny navíc nevyžadují zálivku, vlhkost si v půdě bez problému udrží samy. Na první pohled záhon stále nevypadá jako místo, kde už by někdo něco sklidil, přestože z něj každý týden taháme ředkve a ředkvičky v množství, které by nakrmilo menší africkou vesnici (kbelík na obrázku má objem 15 l)

 

 

 

 

 

 

Grilovaný hermelín pro labužníky

Zabere to sice o fous víc času, než vyválení sejra v oleji s grilovacím kořením, ale stojí to za to…

Takže – připravte si jednu středně velkou cibuli na každý připravovaný hermelín. Cibuli oloupejte a nakrájejte na čtvrtkolečka. V kastrůlku dejte rozpustit kus másla (na jednu cibuli tak půlcentimetrový plátek – krájeno na šířku) a pak do něj tu nakrájenou cibuli nasypte a pomalu na mírném plameni v tom másle opékejte. Tohle bude trvat asi 15 minut.

Poté k cibuli, která by měla už lehce hnědnout (pokud bude hnědnout výrazně dřív a hodně, stáhněte plamen) přisypte cukr (cca rovnou lžíci na 1 cibuli – když dáte víc, bude to trochu sladší, ale ve výsledku to zas tak moc nevadí) a přikápněte trošku balzamikového glazé (pokud ho doma nemáte, asi se to bez něj obejde…). A teď vytrvale míchejte, dokud se z cukru, cibule a balzamika neudělá hustá tmavohnědá karamelová směs (pozor, nepřipálit!). Trvá to zhruba dalších 10 minut a můžete si na to trochu zvýšit plamen.

Až  bude bublající směs krásně tmavohnědá a hustá, vypněte pod ní plamen a na chuť můžete přimíchat trochu jablečného džusu (asi jednu lžíci na jednu cibuli). Potom nechte směs úplně vychladnout.

A teď přichází na řadu hermelíny. Připravte si přiměřeně velký kus alobalu na zabalení každého hermelínu. Karamelovou cibuli rozdělte na 2x tolik dílů, kolik máte hermelínů. Jeden díl položte střed prvního připraveného alobalu. Na ten položte hermelín (labužníci toužící po lehké kombinaci chutí ho mohou předem překrojit, potřít uprostřed naloženými brusinkami a pak zase slepit) a přikryjte ho druhým dílem cibulové směsi. Zabalte a stejně pokračujte s ostatními sýry.

A pak to šoupněte na gril a počkejte, až se vnitřek sýra krásně rozteče…

Sliby se mají plnit…

Před pár lety se mi do rukou dostala jistá sbírka “poezie”, kterou její autoři považovali za prostě skvělý počin. Za počin tak skvělý, že by si jistě zasloužil i své pokračování, na kterém dotyční začali hned pracovat.

Po takřka fenomenálním úspěchu mé první básně s volným veršem o havranovi ve Stromovce, zveřejněné v reakci na výše zmíněné veledílo, jsem veřejně přislíbila, že vyjde-li opravdu druhý díl oné zhůvěřilosti, vydám následně tématickou básnickou sbírku Havran blije. Dlouho jsem doufala, že k tomu nikdy nedojde. Bohužel, nevyhnutelné se stalo skutečností. A protože dnes skutečně vychází další pohanská básnická sbírka, je třeba přistoupit ke splnění slibu.

Původním záměrem bylo vydání pouze elektronické verze této sbírky (kdo by taky na něco takového chtěl plýtvat papírem), avšak vzhledem k tomu, že podnět k jejímu vydání vychází tiskem s prodejní cenou 59 Kč, rozhodli jsme se i my vydat několik kusů v plnohodnotné papírové verzi. 50 číslovaných výtisků literárního díla o blijícím havranovi je tak možné zakoupit za 10 Kč/kus.

Ke kvalitě zmíněného literárního kusu lze říci, že v zásadě skutečně vzniklo během jednoho plodného odpoledne a ač to tak nevypadá, všichni jeho autoři byli v danou chvíli střízliví (totéž již nelze prohlásit o autorce ilustrací, která si pro jistější ruku cvakla dvě decky rybízáku). Totožnost autorů ponecháváme skrytou, bohatě stačí to, co se nejspíše snese na hlavy odhadnutelných tvůrců :-)

Nyní Vám již popřeji jen příjemnou zábavu a nabídnu odkaz na stažení tématické básnické sbírky Havran blije.

PS: Fakt, že se hlavní pachatelé tohoto zvěrstva úplně poprvé společně sešli v pražské hospodě U Havrana lze v kontextu obsahu sbírky zhodnotit již jen jakou drobnou hříčku osudu.

Pes bere bachovky…

…aby se nebál kraválu
Muž a pes odcházejí společně vyvenčit psa. Pes nadšeně huláká u dveří:

CH: Kdyby venku třískaly rachejtle, tak mu připomeň, že bere kapky, takže se jich nebojí.
T: Dobře. A ty tady nehulákej, bereš kapky.
CH: Ty má na to, aby se nebál, ne aby neřval u dveří.
T: Ale když v nich není žádná učinná látka, tak budou fungovat na to, co mu vsugerujeme…

:-)

Jak se léčit cukrem

…že cukr škodí zdraví? Ale jděte…
Minulý víkend jsem po čase opět velmi lehce nahlédla pod pokličku souvislostí, jak je vidí čínská medicína. A ať jsem se dívala z kteréhokoliv směru, všechny nitky vedly k játrům a k tomu, že s nimi nebude něco tak zcela v pořádku. A asi by se jim hodila nějaká pročišťující kůra. Na tu jsem se sice už nějakou dobu chystala, avšak kýžené kapky, které mi k tomu měli dopomoct se po dvojím objednání u dvou různých osob prostě nedostavily…

A pak jsem, zcela náhodou :-), vedla na facebooku drobný rozhovor s jistou znalkyní homeopatie, která mi tak mezi řečí doporučila na zmíněný problém užít jisté cukrové bobule…

Osobně jsem do té doby s homeopatiky neměla vůbec žádnou zkušenost, každopádně jsem však předpokládala, že nějak účinná asi budou. Přeci jen, na západ od našich hranic se jedná o poměrně uznávanou metodu, které využívají i lidé, u kterých by jeden nepředpokládal, že věří nějakému šarlatánství. Každopádně to, co následovalo, jsem opravdu nečekala…

V úterý dopoledne se mi podařilo onu dávkovací plastovou tubu zakoupit a zobla jsem si první kuličku. Večer druhou. Už druhý den ráno mě játra celkem bolela na dotek a tak trochu hlava. Zobla jsem třetí. V poledne jsem začala mít pocit, že jsem propila předchozí noc a mám brutální kocovinu. Po příchodu domů a čtvrté bobuli jsem lehla do pelechu a spala až do rána. Ráno pátý cukřík, játra bolela i při úklonu do prava a tělo opustila první várka drobných žlučových kamínků. Den na to druhá. V sobotu nic a od neděle odchází už jen velmi drobné kamínky a játra postupně přestávají bolet.

Pokud do těch pilulí nedávají skřítka, který dojde k játrům a tam řekne: “Máte tu pěknej bordel, takže vám tu nejdříve vymetu větší smetí a pak vytřu, abychom se zbavili zbytku špíny”, tak vážně nevím, jak to takhle může fungovat. Obávám se, že nejsem natolik schopný psychosomatik, abych se dokázala přesvědčit o tom, že se samovolně zbavím kamení v těle.  Ale jak to může fungovat tímhle způsobem je mi skutečně záhadou :-)

Každopádně metodu rozhodně doporučuji, stejně jako onu znalkyni

Sekaná po čínsku

…pokračování japonské vepřopunkové story

 

Musíme ho zlikvidovat, pronesl Onigiri do sálu plného nejkvalifikovanějších zločinců Jakuzzi. Zapomeňte na jednoduché metody. Sice si toho chlapa všichni pamatujeme jako neschopného chcípáka, ale po té, jak vyřídil naši přesvědčovací skupinu s mistrem Onó Samó v čele by se nevyplatilo ho podceňovat. Nehodlám na něj postupně plýtvat svými nejlepšími muži. Nejsme v béčkovém filmu a já četl rady Temného Pána! Na ta slova se několik mladších a méně zkušených nindžů zatvářilo nechápavě, ale rychle se vzpamatovali a nasadili zpět požadovanou kamennou tvář. Zjistěte mi, co ten chlap dělá od pondělí do pátku, každou hodinu a přineste mi plán, dobrý plán na to, jak ho vyřídíte. Chci, abyste z něj nadělali sekanou!, pokračoval Onigiri.

Pane, ozvalo se ze sálu.

Ano, mistře Fugu?

Dovolil jsem si vzít tuto záležitost za úkol, Onigiri-san. Program pana Tofu je v průběhu týdne velmi proměnlivý, závisí plně na tom, k jakým případům ho vyšlou jeho nadřízení. Máme samozřejmě našeho člověka v jeho oddělení a známe tak jeho rozpis směn, avšak pokus o jeho likvidaci v takovou dobu by mohl přinést jisté&komplikace. Našli jsme však jedno slabé místo&

Ano? zeptal se Onigiri.

Gorou Tofu jezdí každou neděli odpoledne navštívit svou babičku v Kita-ku. Stará dáma žije v malém domku za rýžovým polem, sama. V okolí je jen budova na zpracování rýže, kam v neděli nikdo nechodí& Domníváme se, že toto by byla nejlepší příležitost, jak toho hada vyřídit.

&

Zatracený počasí, ozvalo se čínsky, to nemůže aspoň jeden den svítit slunce, místo toho zatracenýho deště?

Gorou Tofu se obrátil za svou babičkou chřestící v kuchyni nádobím a smířlivě odvětil: Vždyť víš, že touhle dobou je v Japonsku vždycky takhle&

Zas& Japonsko, odvětila babička čínsky. Nesnáším tuhle zemi. Nejen, že tu pořád prší, ale ještě člověk všude potkává ty neomalený Japonce. Zatracenej národ. Ani písmo nemaj vlastní a musej si půjčovat to naše.

Tofu se už ani nepokoušel přerušit obvyklou litanii.

Vždyť tomu tak dodnes říkaj! Kan-ji! Čínský znaky! Mohli k tomu adoptovat taky něco kultury! Neotesanci japonský! Dáš si čaj miláčku?

Jistě babi, odkývnul Tofu jedinou přijatelnou odpověď.

Dobře. Tak se posaď.

Usedli naproti sobě k malému stolku, na kterém již čekala nachystaná souprava čajových šálků spolu s nezbytnými konvičkami z pravé yixingské hlíny. Jako obvykle vzala babička do své vyzáblé ruky těžkou kovovou konev s horkou vodou, zdvihla víko malé konvičky a nepříliš ladným pohybem do ní nalila vodu, přičemž jí notnou dávku rozlila kolem na všechno ostatní rozložené nádobí. Připravený tác s otvory naštěstí rozlitou vodu zachytil, takže se jí nepodařilo opařit ani sebe, ani svého vnuka. S nepřítomným pohledem vzala malou konvičku do ruky a vylila z ní zbytek vody: Takže – ti parchanti za vámi přišli až do skladu s masem?

Ano babi.

Babička pokračovala sypáním čaje do malé konývky: Měl jsi je rovnou zastřelit! Od čeho máš služební zbraň?

Nemůžeme rovnou střílet, když narazíme na odpor, vysvětloval Tofu. Musíme je nejprve požádat, aby přestali s tím, co dělají a vzdali se.

Zasr& pravidla! Komu by ti hajzlové asi chyběli?, pokračovala babička, když opět přelívala vodu do malé konvičky. Měli jste je prostě odprásknout! Ne jim ukazovat nacvičený tanečky kata. Tady nejsi v kung-fu filmu, tohle je zasr& Japonsko! Voda stále ještě stékala na naplněnou a zavřenou konývku.

Ale babi, Tofu vzal malou konvičku do ruky a pomalu její obsah sléval do džbánku, nemůžeme je zastřelit, když mají jen meče. Je to naprosto nevhodné a společensky nepřijatelné.

Ale h&o, pravila babička, pozorujíc, jak jí Tofu nalévá čaj do připraveného vysokého šálku. Když se nechceš nechat odprásknout, nejdeš vyhrožovat policajtovi. A když jdeš, nedivíš se, když už tě pak nikdo nikdy neuvidí&

Ale babi, Tofu si po vzoru své babičky přiklopil vysoký šálek mělkým kalíškem a chystal se je překlopit, museli bychom to ohlásit, a vyšetřovalo by se to. Tělo by odvezli do márnice&

Tak byste ho šoupli do kafilérie! Tam by ho zaručeně nikdo nehledal! Tak silnej žaludek žádnej Japonec nemá&, babička zručně otočila oba šálky v ruce a opařila si prsty. Kurva! Kdo mi zase vyměnil&

Dveře se s prásknutím otevřely. Dobré odpoledne, ozvalo se od jedné ze tří černých postav rýsujících se proti deštivému obzoru venku. Samozřejmě nemáme v úmyslu vám ublížit, madam, ale obávám se, že pan Tofu dnes odejde s námi.

Tofu se rychle rozhlédl kolem a snažil se najít něco, čím by se mohl bránit. Tři černé postavy evidentně nehodlaly čekat, až se mu to podaří a pružnými tygřími pohyby se k němu přibližovaly malou místností. Tofu zaujal bojový postoj a připravoval se na nevyhnutelné, když vzduchem cosi prudce zasvištělo. Jeden z nindžů se složil k zemi s malou kovovou hvězdicí trčící mu z krku. Babička, které si do té chvíle nikdo z návštěvníků nevšímal zatím rychle vytáhla z vyčesaných vlasů jehlici a její evidentně dobře přibroušený konec vrazila do krku nejbližšímu zakuklenci. Tofu i poslední z nindžů na vetchou ženu zírali s vytřeštěnýma očima. K nindžově smůle se Tofu vzpamatoval první a dobře mířeným kopem ho složil na zem. Poslední, co ještě nindža zahlédl byla těžká kovová konvice naplněná vroucí vodou, mířící v dokonalém půlkruhu přímo na jeho hlavu.

Nenávidím, když mě někdo ruší u čaje! Ti Japonci nemají naprosto žádné vychování! Zasr& země! Tofu jen nevěřícně zíral na nadávající babičku.

No nekoukej tak! Musíme teď někam uklidit ty těla!

 

autorka děkuje Johnnymu za to, že ji kdysi seznámil s existencí a podobou čínského čajového obřadu, stejně jako s nehodami, které mohou potkat čajovníka při jeho provádění

Začtená do vlastního života

Čas od času to dělám. Většinou poté, co na svém blogu hledám nějakou informaci, o které vím, že jsem si ji kdysi dávno zapsala. Někdy ji najdu rovnou, někdy skončím u úplně jiného zápisku, ale to, co následuje, bývá stejné…

…zaujme mě některý z dalších zápisů mého nejdéle v životě vedeného deníčku a pak už jen listuju stránkami měsíc po měsíci a čtu a čtu…

Dnes jsem začala někde v začátcích roku 2007 a postupně došla až k začátkům svého krásného aktuálního vztahu pokračujícího manželstvím, své první práce ve spedici, která přešla v mnohem lepší místo v jiné a svého nového bydliště, u kterého i teď víme, že tu nehodláme zůstat :-)

Čím víc se dívám na levý sloupek blogového archivu, tím víc mi dochází 2 věci – čím víc mě lidé s…i, čím horší jsem měla vztahy a kolegy, a čím víc jsem byla doma sama, tím víc jsem psala – a nebo se z toho snažila vypsat. A čím šťastnější a zaměstnanější od té doby jsem, tím míň píšu… Dílem proto, že není čas, dílem proto, že můj pracovní počítač mě na blog nepustí, takže už si nemůžu psaním čistit hlavu v průběhu dne, trochu i proto, že nemám tak velkou potřebu se z něčeho vypsat.

I tak si ještě často říkám, že o něčem napíšu – co si myslím o něčem, co se zrovna děje… A než přijdu domů, zapomenu nebo nestíhám… Je to chyba nebo není?

No, pokud nic jiného, v hlavě mi pomalu dozrává druhý díl vepřopunkové povídky s vegetariánským hrdinou a rýžovým záporákem. Alespoň nějaký pokrok – blog jsem si kdysi dávno založila poté, co mě okouzlil jiný blog. Tehdy jsem obdivovala způsob, jakým dotyčný píše a nedokázala si představit, že bych to tak dobře svedla taky. Líbily se mi krátké povídky a přemýšlela jsem, jak k něčemu takovému najít nápady. A dneska je mám. Po letech jsem napsala něco, co se nikdy nestalo a nestane. Jo, a toho chlapa jsem si vzala :-) Ještě že tak dobře píše, jinak bych ho minula!

Drama v přístavní věži

Tomu, kdo krom blogu mého sleduje i blog mého muže jistě neunikla série vepřopunkových povídek s osmahnutým hrdinou samý sval a samý sval v hlavní roli. Dnešní masitý příběh pochází z mého pera…

 

Draze zařízená kancelář v horním patře Přístavní věže se pomalu utápěla ve stínech večerního Kobe. Venkovní osvětlení této honosné budovy vykreslovalo rudé křivky na posuvné stěně z nejjemnějšího hedvábí, zdobené velmi složitým tradičním vzorem a opatrně vstupující světlo vycházejícího měsíce se zrcadlilo v křivkách luxusní čajové soupravy, přerušováno jen dokonale ladnými pohyby bambusové metly v rukou muže v černém kimonu, kmitající v neuvěřitelném tempu čajovou miskou. Zvuky jemně pěněného čaje vyplňovaly posvátné ticho doprovázející každovečerní čajový obřad a sytily celou místnost čistou a břitkou soustředěností. V přesně vystiženém okamžiku se ruka bez nejmenšího zakolísání zastavila a z bezchybně našlehaného čaje vznešeným pohybem vyjmula naprosto čistou metlu. Klečící muž položil čajovou misku na přesně určené místo, aby se v souladu se zvyky zenových mnichů obdivoval jeho dokonalosti, když místnost prořízl krátký červený paprsek následovaný zadrnčením telefonu.

Většina lidí by sebou v té chvíli polekaně trhla. Hlava japonského podsvětí jediným klidným pohybem sklidila čajové náčiní do police za zástěnou a rozvážným krokem přešla k pracovnímu stolu. Na potrestání toho, kdo dovolil jeho vyrušení bude dost času později.

Hai?

Onigiri-san, mistr Onó Samó žádá o okamžité přijetí. Je velmi vážně raněn, odpověděl do sluchátka nejvyšší sekretář. Nemělo smysl zdržovat omluvami. Na jeho potrestání bude později času dost.

Pošlete ho nahoru.

Když se bezhlasně otevřely dveře soukromého výtahu, Onigiri již seděl ve svém perfektně střiženém obleku v koženém křesle za masivním leštěným stolem. Vzhledem k tomu, kým byl, viděl již dostatek mrtvých a zraněných na to, aby ho tělesná poškození jeho podřízených nevyvedla z míry. Přesto ho tentokrát pohled na nejobávanějšího člena Jacuzzi překvapil.

Onó Samó visel bez pohybu v křesle, pod ohořelými cáry oblečení se rýsovaly nekonečné šrámy a jeho zbitý a oteklý obličej lemovaly spečené prameny jindy perfektně upravených vlasů. Jeho těžké oddechování se rozléhalo zcela tichou místností a jeho rozbitá ústa se snažila zformovat vysvětlující slova:

Onigiri-san&

Nemluvte, odvětil chápavě Onigiri. Poslal jsem vás do skladů vepřového v Osace, abyste panu Tonkatsu vysvětlili, že není v jeho zájmu dodávat jakékoliv vepřové svým zákazníkům a že si přeje vše, co má, vhodit do zálivu. Někdo Vás prozradil a Tonkatsu na vás čekal. Nebyl sám a měl na Vás, vyzbrojené čestně pouze tradičními meči, připravené zákeřné palné zbraně a zásoby výbušnin. Co na Vás použili?

Onó Samó zkřivil obličej bolestí, kterou mu způsobil pokus vyslovit odpověď: To&.fu&

Doposud zcela klidný Onigiri jej obdařil náhlým mrazivým pohledem plným odporu a opovržení. Tonfu? TONFU? Jste nejobávanějším členem elitní zločinecké organizace a ten vysušený stařík Vás vyřídí tonfou? Tonfou, se kterou Vás učili zacházet v přípravném kurzu pro adepty zločinnosti?

A po takovém debaklu se opovažujete nejen ukázat v mé kanceláři, ale ještě se dožadovat přijetí v době, kdy vyžaduji nebýt rušen?

Ne&e, Onigiri-san&

V tu chvíli se mu v očích zablesklo poznání. Ach. Jistě. Vaším nejlepším přítelem je mistr Setó, že? Samozřejmě, něco takového nemůžete smýt jinak a Vaší dosavadní služby si velmi ceníme. Pochopitelně to zařídím. Onigiri stiskl tlačítko telefonu a vyčkal ohlášení sekretáře: Stáhněte pana Seta z Afghánistánu. Jeho nejlepší přítel Onó Samó se rozhodl očistit svou čest jediným přijatelným způsobem a spáchat harakiri a bude tedy potřebovat asistenci. Zařiďte to co nejrychleji, prosím. & A – ano, až budete znát termín příletu, objednejte do zenové zahrady někoho, kdo tam potom uklidí ten svinčík.

Tedy, pane Onó Samó, bylo mi ctí s Vámi pracovat. Chcete ještě něco říci, než se rozloučíme?

Onigiri-san, dostal ze sebe s obtížemi Onó Samó, to Gorou Tofu!

Cože?

Byl to náš spolužák v pokročilém výcviku Jakuzzi. Gorou Tofu – bledý, nezajímavý, slabý a suchý nýmand, co chtěl být za každou cenu tak dobrý, jako my ostatní. Vysmívali jsme se mu a zkoušeli na něm všechno, co jste nás učili&

Vzpomínám si. Tofu – neslaný, nemastný. Když už jsme nevěděli, co s ním, vyhodili jsme ho. Byl naprosto k ničemu&, pomalu lovil v paměti Onigiri.

Onó Samó na něj upřel prázdný pohled: &a naprosto neškodný. Už není. Zná všechno, co my a nosí policejní uniformu.

Jejich oči se setkaly a oběma se v nich zračilo hrůzné poznání.

––

Policista Gorou Tofu se propletl dlouhou a chladnou kanceláří mezi pracovními boxy kolegů ke svému stolu. Odložil na něj čepici, urovnal si uniformu a s takřka neznatelným úsměvem uspokojení se otočil k obrazu na stěně své kóje. Na čestném místě se v pečlivě oprašovaném rámu skvěla nerovnoměrná zlatohnědá skvrna. Tofu k ní zdvihl hlavu a s posvátnou úctou dlouze a soustředěně vzhlédl k obrazu.

Jednou budu jako ty, Řízku!

Křesťanský prostor

Jana Bobošíková do svého politického programu zařadila téma u nás stale ještě lehce odtržené od reality, leč na západě poměrně aktuální – odmítání mešit v České republice. Pokud by tím chtěla národu sdělit, že jí nepřipadá nejvhodnější stavět v našich městech budovy orientálních tvarů přizdobené do výšek čnícími věžemi minaretů, asi bych neměla problem její názor akceptovat, možná I podpořit. Její argument je ale jiný – Chceme hájit náš křesťanský prostor.

Jsem v zásadě ochotná souhlasit s tím, že evropská společnost stojí na převážně křesťanských základech. I ta česká, v které se křesťanství ve srovnání s jinými (nejen) evropskými zeměmi příliš nedaří. Vzhledem k tomu, že křesťanství se k nám dostalo v 8. či 9. století a jeho vliv nadále rostl – zejména proto, že to bylo politicky výhodné a drželo se zde poměrně silně do dob relativně nedávných, naše společnost byla při svém vývoji touto vírou ovlivňována.

Přesto – můžeme říci, že je náš prostor křesťanský? Aktuálně se k této víře hlásí zhruba třetina obyvatel, tedy menšina. Jsme zemí nábožensky celkem tolerantní, prostor tu tedy mají nejen křesťanské církve, ale i jakákoliv jiná náboženství. Pokud budeme dodržovat české zákony, je naše náboženské konání zcela v rukou naší svobodné volby. Za vyznávání jiné než křesťanské víry nám nehrozí ani perzekuce, ani problémy ve společnosti. Jako věřící zcela  jiného náboženského směru si dovolím říct, že v Čechách věřící působí ve většinové společnosti neobvykle, ať už věřív Boha trojjediného nebo Špagetové monstrum. Být věřící u nás není běžné.

Pokud je však naše společnost – a stejně tak náš systém takto tolerantní, je vhodné vymezovat se vůči jednomu konkrétnímu náboženskému směru?

Mešita je označení pro islámskou modlitebnu a společenské centrum. Nemusí to nezbytně být stavba jako vystřižená z pohádek tisíce a jedné noci. A já souhlasím s tím, že pokud si mešitu chtějí vyznavači islámu postavit v naší zemi, měla by vypadat tak, aby nerušila celkový vzhled místa, kde bude stát. Dokud jsou stejným způsobem posuzovány i jiné stavby, včetně rodinných domů, mělo by být toto pravidlo uplatněno i tady.

Nesouhlasím však s tím, aby si modlitebnu nesměli postavit vůbec, a už vůbec ne z důvodu hájení křesťanského prostoru. Být vyznavačem islámu je u nás legální a zákaz výstavby budovy sloužící k náboženské činnosti zavání zcela jasnou diskriminací. Zejména dokud si kterékoliv jiné náboženství svatostánek postavit může. Od zákazu mešit z důvodu hájení křesťanského prostoru by totiž byl už jen krůček k použití stejného pravidla i vůči jiným náboženským směrům.

Křesťanství je u nás stále ještě náboženstvím výsadním a privilegovaným a nepřiznávání plných náboženských práv a svobod u nás stále není obecně vnímáno jako diskriminace.

Jako příklad tohoto tvrzení můžeme použít třeba následující případ – poslankyně evropského parlamentu Zuzana Roithová v roce 2008 iniciovala petici proti návrhu zákona, který by (zjednodušeně a krom jiného) umožnil věřícím menších církví bez přiznaných zvláštních práv absolvovat sňatky v rámci své náboženské tradice. Návrh byl označen za nekulturní, neevropský a nečekaně zpátečnický návrh Ministerstva spravedlnosti na zrušení či alespoň devalvaci církevních sňatků a další zásahy do rodinného práva v ČR a za alarmující paní Roithová označila skutečnost, že by pak mohl oddávat kdejaký šaman či satanista. Patrně zapomněla na to, že i šamani a
satanisté jsou občany tohoto státu a náleží jim právo vyznávat víru dle své volby (bez ohledu na to, jestli se to paní Roithové líbí nebo ne). Změna zákona nakonec odhlasována nebyla a zvláštní práva, včetně práva oddávat, tak nadále náleží pouze církvím s minimálně 10 000 věřících a desetiletou existencí v ČR.

Je tedy vidět, že absolutní náboženská rovnost u nás stále ještě neexistuje a tradičnější náboženství jsou proti ostatním privilegována.Skutečně chceme v naší zemi tuto nerovnováhu posilovat a ořezávat práva těm, kdo věří v něco jiného, než křesťanský prostor?

Slečna Zuzana se vdává…

Na stránkách iDnes vychází již nějakou dobu seriál na pokračování na téma “budu se vdávat a podělím se s Vámi o zařizování svatby”. Studentka Zuzana, která má sama celkem hluboko do kapsy, v něm přibližuje svoje představy o pohádkové svatbě a kroky k její realizaci. Byť v komentářích pod články v rubrice Ona, i na jejím blogu nikdy nechybí spousta těch, které slečně doporučují napřed dospět, pobrat trochu rozumu a pak teprve přemýšlet o tom, že se vdá, jednotlivé body jejích představ zase až tak neobvyklé nejsou. Vlastně – měla jsem ty samé představy.

Tedy – v bodech. V jejich realizaci už nikoliv. Chcete vědět, jakými způsoby se dá jedna myšlenka pojmout a třeba i zrealizovat? A jak si udělat jednoduchou, ne zas tak nákladnou, ale nádhernou svatbu?

Slečna Zuzana si přeje, aby její svatba alespoň trochu vyčnívala.
Ač si o “vyčnívání z řady” jen pro vyčnívání samotné myslím svoje, naše svatba z řady vyčnívala zcela jednoznačně a bylo to v podstatě od začátku jasné – vzhledem k tomu, že jsme od začátku chtěli svatbu v pohanském pojetí, po bok standardních svateb jsme se v podstatě zařadit nemohli.

Slečna Zuzana zahajovala svatební přípravy hledáním svatebních šatů. No – já v podstatě taky. “Ty pravé” jsem hledala opravdu dlouho, ač ne nijak intenzivně. Ač mi mé kamarádky až do svatby samotné nevěřily, že nehodlám obrážet půjčovny čehokoliv v sněhobílé barvě a vdám se v normálních šatech, trvalo hledání dost dlouhou dobu. Letošní móda není k ženám s poprsím velikosti 5 příliš vstřícná. Ovšem ty, co jsem nalezla v malém hradeckém butiku 5 dní před svatbou samotnou měly nejen tu správnou velikost, ale dokonce i bílou barvu. Tedy – částečně. :-)

I představu svatby venku jsme měly společnou.
I když – ta naše nezahrnovala drahé pronájmy v ceně desetitisíců, objíždění luxusních lokalit a podobně. Mimochodem – nevíte někdo, co je to svatbě předcházející kreativní workshop?

Každopádně v našem případě jsme usoudili, že nám naše velká zahrada pro 50 pozvaných hostů (tedy asi polovinu toho, co plánuje novinová slečna) bude celkem bohatě stačit. Vzhledem k jejich složení jsme namísto pronájmu půl statku na noclehy do pozvánek napsali, že stanovat se u nás dá taky. Svatbou pojatou jako zahradní párty jsme zároveň vyřešili i otázku následné hostiny či rautu – na hosty čekala hromada masa a sýrů na grilování, klobásy na opečení nad ohněm, spousta nakládaných pochoutek a velká mísa míchané zeleniny. Pro milovníky sladkého kromě dortu, o kterém bude řeč později, čekala podobná mísa s krájeným ovocem, velký tác s melounem, a spousta sladkých dobrůtek – příbuzné ženy jsme totiž před svatbou poprosili o napečení nějakého dobrého koláče nebo bábovky. Dobrůtky k jídlu jsme doplnili plechovkami piva chlazenými v barelu (což sklidilo velký úspěch), stejně jako lahvemi limonády v druhém. Ty jsme doplnili lahvemi vína ráno stočeného ve vinotéce. A také menší sbírkou lahví různorodého obsahu, nasbíraných v rámci “úplatků”, na které jsme již nějakou dobu doma ukazovali se slovy “budeme se muset vzít, aby se to zlikvidovalo”. I přesto se hosté s lahvemi příliš nepřátelili (možná i díky přiloženému popisku “Kořalovo doupátko”) a tak jsme si užili svatbu bez opilců a hostů zvracejících nad ránem do křoví.

Pravda je, že ani nám se při plánování nevyhnuly byrokratické překážky.
V naší zemi skutečně standadně není možné nechat se oddat kdykoliv, kdekoliv a kýmkoliv. Naší první a od začátku zcela zjevnou překážkou byl fakt, že oddávat u nás mohou pouze zastupitelé obcí a registrované církve se zvláštními právy. Vzhledem k tomu, že změna zákona ve prospěch jiných možností loni neprošla, museli jsme se zařídit jinak. Narozdíl od nevěsty z iDnes jsme se však rozhodli na oddání osobou nám blízkou (a kněžkou naší tradice) trvat. Proto jsme nakonec absolvovali svatby dvě.

Ta první byla čistě úřední a pečlivě utajená. Hradeckému magistrátu jsme zaplatili tisícovku za svatbu mimo úřední termín (dosud přemýšlím o tom, zda má místní úřad potřebu si tímto způsobem přivydělávat, když informaci o poplatku zmíní až poté, co sobotní termín nabídnou jako jeden z úředně určených). Pak jsme se v určené datum odebrali do Městské hudební síně v doprovodu dvou svědků. Přijít jsme měli o deset minut dříve – k vyřízení formalit, ostříhání občanek a připomenutí oddávajícímu, že si nepřejeme v obřadu nic, co tam být ze zákona nemusí. Naštěstí naše přání respektoval a jeho jemně humorné poznámky v rámci obřadu příjemně korespondovali s celkovým pojetím utajené oficiální svatby. Svatba i s pár dokumentárními fotografiemi byla tak rychlá, že jsme v oficiálně stanovenou hodinu obřadu již sezdaní kráčeli spolu se svědky do cukrárny na dort a přípitek sklenicí džusu.

Díky předem vyřízeným formalitám jsme tak na svatbě s pozvanými hosty skutečně mohli svěřit roli oddávající naší blízké přítelkyni, pronést osobněji pojaté svatební sliby namísto obvyklého “ano” a naopak vypustit úředně a neosobně znějící povinné fráze. Navíc jsme na obřad samotný měli tolik času, kolik jsme chtěli – namísto úředně obvyklého půlhodinového limitu se vším všudy.

Mimochodem – dvě svatby mají jako další výhodu možnost koupit si dvoje svatební šaty :-)

Shodou náhod se s budoucí nevěstou psavkyní shodneme i v otázce svatebního dortu.
I mě před nějakou dobou uchvátily na západě oblíbené minidortíky zvané cupcakes. Krom toho, že krásně vypadají a skvěle chutnají mají ještě jednu výhodu – jsou naporcované předem a v papírovém košíčku. Na zahradní párty ideální. Ovšem namísto obíhání místních cukráren jsem se rozhodla napéct si je sama. Upečení zhruba 120 kousků mi zabralo 2 večery – podle všeho jsem tedy proti “obíhací verzi” ještě časově v plusu :-) Dortíky jsme v předvečer svatby ozdobili jemně ochucenými barevnými bílkovými polevami a ozdobnými kytičkami. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno přišla na chuť i pečení klasických dortů potažených marcipánem (používám ten z Marks & Spencer), nechyběl ani ten vrchní tradiční.

Naše svatba skutečně nebyla z těch tradičních. Krom již jmenovaných neobvyklostí jsme zavrhli svatební koláčky i tradiční natištěná oznámení – rozvážená, nebo zasílaná poštou (e-mail je nejen ekologičtější, ale má i výrazně vyšší garanci doručení. A s dnešní možností pěkných html mailů :-). Všem hostům jsme zatrhli obvyklé svatební hovadiny jako navlékání chomoutu a poznávání manžela podle chlupů na hrudi, avizovali jsme, že kdo flákne talířem, ten si to taky uklidí a povolili oddávající (trénované policistce) mlátit kohokoliv, kdo něco takového zkusí. Jediný pokus o zakázaný únos nevěsty skončil tím, že se tato odmítla zvedno
ut.

Každopádně to byla svatba, kterou jsme si skutečně užili nejen my, ale i hosté. A jasný důkaz toho, že se svatba dá udělat podle představ hlavních akterů, i když tyto nejsou zcela standardní.

–––––-

Mimochodem – zhruba před týdnem jsem se vdala :-)

Jak poškodit centrální nervovou soustavu…

…snadno a rychle. Vlastně – pomalu za několik let.

Úvod do problematiky bude trochu delší.
Již nějakou, ne zrovna krátkou dobu, se věnuji alternativním způsobům léčení. Od klasických, celkem tradičních a obecně uznávaných bylinek jsem postupně prošla zkoušením léčivých a jiných účinků minerálů, léčením pomocí sugesce a autosugesce, odhalování zádových blokád pomocí koulí čchi a nespočetnými metodami masáží. Na většině jmenovaného jsem našla něco použitelného a používám to dodnes, stejně jako metody zcela neesoterní využívající konvenční metody léčení – jež jsem na základě certifikátu z příslušného kurzu oprávněna nabízet coby zdravotník.

Před několika lety jsem se po řadě vlastních improvizovaných zkušeností rozhodla projít prvním kurzem Reiki. Reiki je léčitelská technika pracující s energií. Podle teorií této techniky Vám člověk, který techniku vystudoval, otevře energetické kanály v těle, což zapřičiní Vaši schopnost nechat sebou energii protékat a rukama ji předávat dále.
Objevení techniky se připisuje Dr. Usui, jež se snažil nalézt techniku, kterou podle bible používal k léčení Ježíš. Po dlouhém pátrání a bádání v knihovnách a svitcích se téměř měsíc postil na posvátné hoře, až se mu zjevil systém dnes rozšířený po celém světě.
Technika léčení se používá tak, že na léčeného praktikant přiloží (nebo k němu bez dotyku přiblíží) dlaně a nechá jimi energii proudit. Lze poměrně těžko instantně prokázat, zda terapie skutečně léčí nebo ne, avšak většina přijímajících i bez předchozí informace cítí na ošetřovaných místech teplo až pálení, tedy “něco” se skutečně děje. V zahraničí bylo realizováno několik studií ohledně účinnosti reiki, každopádně lze opět těžko odhadnout, zda léčení skutečně zajistila léčivá energie, nebo vliv léčícího a ujištění, že energetické léčení bude funkční nastartovalo hojící proces coby placebo.
Tak nebo tak, existují lidé, kteří metodu kritizují, stejně jako jiní, kteří “vědí”, že pomáhá. V zahraničí je často technika respektována natolik, že některé nemocnice jsou ochotni certifikovaným léčitelům platit za léčení jejich pacientů.
Stejně, jako je po prvním překonání vysoké hory, které si vyžádalo mnoho neúspěšných pokusů, každý další pokus jednodušší a jednodušší, i u reiki se díky již jednou objevené technice začaly objevovat nové systémy pracující podobným způsobem. Od linie původní se lišily použitím jiných symbolů aktivujících léčivou energii nebo třeba omezením své působnosti na dílčí problémy. Jejich fungování by se dalo přirovnat k následujícímu:
Původní systém je jako velká krabice s nářadím. V té krabici je jedna násada (energie) na kterou se nasazují koncovky podle toho, co zrovna potřebujete (v reiki aktivační znaky). Na základní násadu tedy můžete nasadit koncovku kladiva nebo třeba šroubováku požadované velikosti. Některé odvozené systémy na stejnou násadu nasazují jiné koncovky. Jiné mají koncovky z jiného materiálu a jsou modré. V dalším je modrá sama násada a koncovky jsou zelené. Každá sada nabízí zhruba totéž, ale v provedení, které majiteli vyhovuje. To jsou systémy používající jiné aktivační znaky, ale mající širokou škálu působnosti.
Pak jsou ty, které se zaměřují na určitý problém (třeba bolesti zad). Přeneseně použijme dotažení šroubku. Tento problém sice lze odstranit pomocí té velké krabice a správné násady. Na druhou stranu, pokud vedle krabice leží obyčejný, třeba i laciný šroubovák správné velikosti, není to zbytečná námaha? Tak fungují systémy dílčí.
Pak existuje ještě kategorie šuntů, tedy šroubováky z materiálu na plastové vidličky a podobně – a ne vždy je to na nich hned vidět. To jsou systémy nefunkční, nebo funkční špatně. I takové se bohužel najdou, zejména proto, že léčení energií pod státní ústav kontroly léčiv nahnat prostě nejde.
Tolik tedy k teorii. Sama používám primárně původní systém, násadu s krabicí vhodných koncovek. Zároveň však mám dobrou zkušenost i s několika koncovkami jiných barev a tvarů a pár samostatnými šroubováky – tedy systémy odvozenými.
V systému Reiki se člověku, který celý systém vystudoval, říká Mistr a tento má schopnost systém “předat” dál, naučit tuto práci někoho jiného. Stejně jako jsou dobří a špatní učitelé, jsou i dobří a špatní Mistři. Dílem i vinou špatných Mistrů pak lze potkat osoby, které reiki používat neumí, ač si myslí, že ano a i takové, které i přesto učí dál – neboť ne/zvládnutí léčitelské techniky se exaktně poměrně špatně prokazuje.
Tak jako tak je obtížné, spíše nemožné vysvětlit, jak je možné schopnost léčit pomocí reiki aktivovat tak, že provedete několik specifických pohybů, dechů či třeba mentálních afirmací. Funguje to, ale my vlastně nevíme (z vědeckého pohledu) jak a proč. I přesto je tato léčitelská metoda jednou z obecně praktikovaných a uznávaných a setkáte se s ní třeba i v běžných masérských salónech.
–––––––––––––––––––––––––––––
Ačkoliv je můj osobní skepticismus v možnostech působení reiki na pomyslné ose posunut o značný kus dál, než kde se nachází u někoho, kdo v např. v alternativní léčebné metody nevěří vůbec, byla jsem i já dnes konfrontována názorem jisté učitelky reiki, který mi přišel již za hranicí “standardní léčitelské ujetosti”.
Ona dáma tvrdila, že není-li adept jistého systému reiki dostatečně připraven předem, předání systému mu způsobí poškození centrální nervové soustavy během několika následujících let.
Pokud už pominu způsob fungování celého systému – tedy nad adeptem systému provede Mistr několik předepsaných “rituálních” úkonů (více méně bez dotyku), adept sám pocítí neměřitelný průtok energie a neměřitelně tuto energii může předávat dál, kde nějakým způsobem dochází k léčení, ale nelze změřit, zda působením energie nebo vírou léčeného – lze skutečně předpokládat, že ony předepsané pohyby či slova měřitelně fyzicky poškodí centrální nervovou soustavu?
Samotná dáma údajně na konkrétním jmenovaném systému během své desetileté praxe vypozorovala, že po několika letech od chybně provedeného zasvěcení se poškození centrální nervové soustavy projeví. Nemohu se nezeptat – jak to vypozorovala?
Jmenovaný systém vznikl před čtyřmi lety, chvíli trvalo, než se začal praktikovat v ČR. Těch několik let tedy znamená maximálně 4, spíš méně, desetiletá praxe v pozorování nehraje roli.
A teď – to daná osoba záměrně několik lidí špatně zasvětila, aby následně mohla pozorovat, co to udělá? A u všech špatně zasvěcených (což byl jistě dostatečný statistický vzorek) došlo v průběhu těch několika let k poškození CNS?  Aniž by u kteréhokoliv z nich sehrála svou roli mrtvice, trombóza nebo jiná světská příčina? A paní stále ještě nesedí zavřená za katrem?
Dotaz na konkrétní důkazy tohoto tvrzení byl danou dámou odmítnut z důvodu důvěrnosti a lékařského tajemství (paní sama lékařkou není). Samotnou informaci o poškození CNS pak uváděla jako varování před jiným Mistrem před
ání tohoto systému nabízejícím – neboť jím provedené předání ono poškození způsobí. S výukou tohoto člověka přitom neměla žádnou zkušenost.
Pak se tedy ptám – je dotyčná dáma skvělou učitelkou a zkušenou pozorovatelkou následků praktikování systému reiki?
Nebo spíše manažerka fabriky na šroubováky z plastu na příbory, která se snaží konkurenci nabízející levný kovový šroubovák odrovnat veřejným tvrzením, že kovový šroubovák po pár letech najednou sám vyskočí z poličky a zabodne se svému majiteli do hlavy?
–––––––––––––––––––––––––––––
Nevýhodou alternativních metod je to, že vzhledem k jejich obtížné, ne-li nemožné měřitelnosti se mezi praktikujícími těchto metod objevují seriózní lidé zkoušející a nabízející jejich léčivé působení, ale i předražení obchodníci s neviditelnem bez mravů, zábran a špetky morálky. A mnohdy bývá obtížné je od sebe oddělit, neboť převleky se shání celkem snadno.
–––––––––––––––––––––––––––––
PS: centrální nervovou soustavu sérií bezdotykových prostocviků nepoškozuji. :-)
Pokud Vás reiki zajímá a chtěli byste si to zkusit (ať už jako ošetření nebo přímo adept praktikování systému), tak mi napište vzkaz či komentář s kontaktem na sebe. Pokud Vás nebude “zu moc”, kasírovat Vás nebudu. Pokud ano, nabídku časem stopnu. Většina studijních materiálů pro praktikující je v angličtině.

Time to comeback?

…aneb po půl roce zase na svém PC
Tak nějak se stalo, že se mi u již nějakou dobu zlobícího notebooku definitivně uthnul a dovnitř zapadnul napájecí konektor. Tak nějak se mi půl roku nedařilo stihnout s ním zaběhnout do servisu.

Ale teď je zpátky! A já taky! :-)
Aneb…nezanevřela jsem na svůj “mocinky supaaa blogís” a zase občas něco napíšu.
Tak nepřepínejte (vlastně ne, tohle vždycky píše můj muž…:)

Až mě přestanou vykrádat…

…zamyslím se nad tím, co jsem začala dělat špatně
Říká se, že pokud vás lidé napodobují a kopírují vaše nápady, je to známka toho, že co děláte, děláte dobře. Tak aspoň něco.

Na druhou stranu si myslím, že když už chce česká Pohanská federace (dále jen PFI) ukrást polovinu toho, co vymyslím, mohla by se alespoň zdržet úvodních komentářů na mou adresu o tom, jaká je to blbost… Při čtení jejich posledního věstníku jsem si totiž připadala jako postava jistého amerického seriálu sledující samostatnou módní přehlídku své bývalé kolegyně a komentující jednotlivé modely slovy: “moje…moje…moje…”

PFI pořádá první otevřený Samhainový rituál!

Je to rok a půl, co jsem přišla s novátorskou myšlenkou rituálu totálně otevřeného každému, kdo se přihlásí. V poměrně drsné internetové debatě jsem byla poučena tehdejším koordinátorem PFI o tom, že veřejné rituály jsou úplně naprd a tím současným zase o “skutečnosti”, že otevřený rituál je rituálem pro lidi a ne pro bohy. A že když chceme dobrý rituál, zveme na něj jen ty, kdo jsou přínosem. (to je jen velmý slabý odvar všech “protiargumentů”)

Nejsem z těch, kdo vzdávají nevyzkoušené, takže jsem to i přesto zkusila. Dlužno říct, že úspěšně. Od té doby s pár dalšími lidmi děláme otevřené rituály pravidelně – a zase úspěšně. Že to není tak úplně naprd už asi zjistila i PFI…

PFI dělá tématické pubmooty!

Zhruba před rokem jsem byla jednou z těch, kdo kritizovali fakt, že pravidelná měsíční setkání v hospodě jsou pouze chlastací záležitostí bez jakékoliv přidané hodnoty. Moje návrhy na téma: bylo by dobré, kdyby si třeba na každý moot někdo připravil krátké povídání nebo tak něco (a další, nejen mé, o tom, že by třeba nebylo od věci na začátku seznámit příchozí), byly smeteny s tím, že by to třeba nemuselo být dostatečně kvalitní a navíc o to nikdo nestojí, protože tam všichni chtějí jen poplkat a chlastat.

Najednou ale máme mooty tématické a zrovna o víkendu mi jedna slečna vyprávěla, jak to bylo bezva, když se všichni na začátku představili a pak se postupně vyjadřovali k tématu…

PFI pořádá sbírku na Isaaca Bonewitse!

PFI nedávno požádala o energetickou podporu jednoho významného amerického pohana. Vzhledem k tomu, že kromě zdravotních problémů je jeho největším trablem výrazný nedostatek finančních prostředků a zahraniční pohané vyzývají k finančnímu přispění na náklady léčení, s týmem Bohyně jsme vymysleli i žádost o pomoc finanční a já ji za všechny přidala k původní prosbě.

Asi jsem to celé však nepodala dost jasně, neboť PFI, která o mě neřekne slova dobrého, věty jako: “máme ještě jeden návrh”, “Navrhujeme složit se”, “Vzhledem k poměrně vysokým poplatkům českých bank za převod do
zahraničí bychom následně zaslali vybranou částku …
přes PayPal, poplatky za převod uhradíme sami zvlášť, nikoliv z
vybraných peněz” evidentně pochopila tak, že MY znamená PFI, a tedy ve všech jimi publikovaných článcích na toto téma člověk zjistí, že PFI sbírku pořádá, vytvoří stránku se jmény dárců a obnosy (taky můj nápad, zajišťující průhlednost toho, že se na tom nikdo nechce obohatit) a následně vybranou částku zašle. Kupodivu jim zbylo dost slušnosti na to, aby aspoň uvedli, kdo s tou sbírkou přišel.

PFI pořádá kurz Praktické základy pohanství a magie!

Je to zhruba půl roku, co si naše kamarádka otevřela čarodějnický obchod. Vzhledem k tomu, že k němu má i velmi pěkné prostory a kromě služeb obchodu by chtěla provozovat živé centrum, domluvili jsme se s ní na uspořádání série seminářů, které začaly zhruba před měsícem. V té části programu, která je již zveřejněna, se krom jiného najdou večery zaměřené na práci s jednotlivými živly, seminář šamanské práce, dva semináře divinačních technik (runy a ogham), seminář zaměřený na “spellcasting”. Do toho si jedna z nás připravuje přednášku o přechodových rituálech na jistý festival a na každém z našich otevřených setkání na rituál a spol. se probírají a zkouší techniky používané právě při rituálech – což se taky ví.

Sečteme a podtrhneme – a polovinu náhle ohlášeného kurzu máme v kupě!

PFI uvádí – Witches chants!

Ve věstníku PFI vychází již 9. díl rituálních popěvků – kopírující takřka přesně formát, který jsem použila dva a půl roku zpátky na svém “osvětovém” webu, tedy text anglicky, víceméně doslovný překlad a soubor k poslechu.

A dalo by se pokračovat…

Tak teď nevím. Dělají to bez toho, aby jim to docházelo? Vážně mají tak krátkou paměť a špatnou schopnost porozumět psanému textu? No nic… Třeba by si mě alespoň jako zásadní inspirativní osobu mohli přestat brát do huby pokaždé, když si na někom potřebují zchladit žáhu. I přesto, že tenhle článek jim k tomu přidá další důvod.

Výroky z poslanecké sněmovny

Byť nad tím, co z naší sněmovny obvykle poslední dobou vzejde spíše pláču, dnešní podání idnes mě pobavilo…

Pozadu nechtěl zůstat ani známý parlamentní prostořečník David Rath
z ČSSD. “Trochu mě mrzí, že pan Kalousek tady roky aplikuje způsob, že
nám tady řekne svá moudra, všechny zpouráží a pak odejde čerpat další
inspiraci nejspíš do nějaké z místních náleven,” zaútočil na Kalouskovo
slabé místo.

Ten se v tu chvíli přikulhal k řečništi pro hůl, kterou si tam při
svém vystoupení zapomněl. “Aaa, pan Kalousek si na mně vzal hůl,”
vtipkoval Rath za smíchu levé části politického spektra. “Doufám, že ji
nebudete aplikovat,” dodal. Exministr financí hůl neaplikoval, ale
nazval Ratha debilem.
 ”Jsem ochoten připustit v rámci pokory
parlamentní diskuse, že já se občas opiji a vy se chováte jako debil.
Rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem schopen se z toho do druhého dne
vyspat
,” kontroval Kalousek.

Díky :-)

Všichni jsme vini Eviným hříchem

Napůl slunečný a napůl deštivý víkend jsem zase po čase strávila v Berlíně.

Na tomhle městě mám ráda spoustu věcí – široké silnice a obvykle dobré značení, parádní Tiergarten, krámky u zoologické zahrady, příjemné lidi trpělivě a pomalu opakující německé věty po zjištění, že německy mnohem lépe mluvím, než slyším, celkem bezproblémové parkování, příjemně laciné ubytování, kde dobře spím, doplněné luxusní snídaní, oříškovo-banánové a jinak vychucené obří muffiny v kavárně, trhy na náměstí, kde mají krom jiného každé kuřidlo, na které si člověk vzpomene…

Pak je spousta věcí, které na tomhle městě ráda nemám – ošklivé polozbořené paneláky ve východním Berlíně, srp a kladivo ve znaku Aeroflotu na bulváru Unter den Linden, kruhový objezd s Victorií na sloupu uprostřed, dopravní policii zvyklou na německou disciplínu bez otázek, věčné připomínky berlínské zdi…

A pak ještě jednu věc – památníky.

V centru Berlína jsou skoro všude – i dnes tu stojí nejen ruské tanky osvoboditelů, kousek ponechané zdi a budka Checkpoint Charlie, ale hlavně spousta pomníčků, velkých památníků, skulptur či podivných cedulí upozorňujících na hrůzy 2. světové války a její oběti. Kromě obrovského památníku holokaustu tak potkáte třeba spousty desek se jmény, pomníček věnovaný homosexuálním obětem, abstraktní sochy s malou vysvětlující deskou, nebo kovovou konstrukci s navěšenými deskami nesoucími názvy jednotlivých koncentračních táborů a varování “Ať se nám to nestane znovu”, stojící hned u vchodu krásné stavby první stanice berlínského metra. Spousta těchto památníků není ani deset let stará.

Teprve včera jsem zjistila, že tahle depresivní místa nejsou patetickou invencí některého z místních papalášů, rýpajícího do starého vředu, se kterým mají dnešní generace společného jen velmi, velmi málo. Daleko spíš jde o zveřejněnou a na odiv všem postavenou vinu, kterou spousta starších lidí v Německu skutečně cítí.

Jistou shodou okolností, dostalo se mi včera možnosti popovídat si s jistým starým pánem. Mluvili jsme o Praze a o tom, jak on sám chtěl vždy Prahu vidět, poznat – jako rodiště jeho oblíbeného autora. Nejprve to nešlo – pro západního němce byla Praha uzavřena nepropustnou hranicí. A teď – teď se bojí. Bojí se jet do Prahy jako Němec, jako příslušník národa, který i naší zemi způsobil mnoho špatného.

Jeho strachu a zejména pocitu viny jsem nerozuměla. A přestala jsem mu rozumět úplně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že starý pán nepochází z rodiny, která se na válce sama podílela, ale že on sám je Žid, jehož sestra zemřela v koncentračním táboře.

Jak je možné, že v takových lidech zůstává zakořeněný pocit kolektivní viny z něčeho, čehož byli sami obětí? Proč si i tak sebemrskačsky rozdírají staré šrámy? A nakonec – kam může vést takový pocit viny národa a každého z jeho členů, přetrvávající v několika generacích?

 

Kdyby blbost kvetla…

…každý den bych u stolu naproti zalévala opravdu rozbujelou a všemi barvami kvetoucí rostlinu…

Je normální, že když se klient uklepne a jako destinaci napíše Palestin a Ashdod, tak se mě ta ženská zeptá, kde že je ten Palestin? A že jí to našlo někde v Americe?

A po půl hodině to doplní otázkou, kde že je Kolumbie?

Kdyby dělala na účtárně, tak neřeknu, ale tady?!?!

Procvičte si geometrii :-)

Dnešní poptávka pro mě po dlouhé době opět znamenala procvičení geometrických vzorečků. Vzhledem k tomu, že jsem stále ještě pod vlivem večer požitých kapek na spaní (proč mám pocit, že by ten účinek měl vyprchat trochu rychleji?), probouzení mozku mi trvalo o chvíli déle – na druhou stranu – i tak jsem to zvládla na první pokus, narozdíl od kolegyně inženýrky :-)

Tak tedy:

Máme 4x trojhranný rovnostranný hranol o délce a straně 135 mm (zákazníkovo přesné vyjádření). Kolik je to kubíků?

Srdečné pozdravy z Ruska

Od našeho ruského partnera nám dorazila cenová nabídka na přepravu zboží z finského přístavu do Moskvy. Krom obvyklých položek obsahovala také:

Border support for fast crossing border without problems: 350usd (if you want to
order it, we recommend to order it)

Húúú ha! Zdá se mi to, nebo je to název pro zcela oficiální úplatek?

No nic.

Budu volit ODS…

…aneb souboj dobra se zlem
Volby v České republice jsou v současné době v podstatě soubojem dobra se zlem.

Zlo
reprezentuje levice, tedy ČSSD a KSČM. Ty je dobré nevolit.

Dobro
naopak reprezentuje pravice.

A jelikož hlavními reprezentanty dobra a
zla jsou ČSSD a ODS, a zároveň – protože levice má pouze 2 masověji
volené strany (což je její výhoda proti ODS – hlasy udělené levici se v podstatě nedrobí), zatímco pravice jich má velké množství, zejména kvůli
odštěpování od starých stran a zakládání nových – čili každý hlas jiné
pravicové straně, než ODS ubírá síly hlavnímu bojovníkovi se zlem, je
dobré volit ODS.


Pokud volíte levici, volíte strany slibující nesplnitelné a vyhrožující něčím, co vůbec není reálné.
(Po přečtení letáku ČSSD jsem zjistila – že těmi, kdo “nesmějí doplácet na krizi, když ji nezavinili” Paroubek nemyslí pracovníky automotive průmyslu – kteří ji u nás téměř jako jediní opravdu pociťují, ale důchodce – tedy osoby, které mají stabilní příjmy i výdaje, které krize absolutně neovlivňuje. Čili nejde o jistoty pro plátce daní a živitele státního rozpočtu, ale o sliby pro skupinu voličů, která tvoří voličskou základnu ČSSD)

Pokud volíte pravici, měli byste vědět následující: pokud strana nezíská minimálně 5% hlasů, z jejích řad zástupci do EP vybíráni nebudou. Ač to tedy zní trochu krutě, nemá smysl volit malé strany, které obvykle získají 2 nebo 3 procenta hlasů. Takový hlas je potom v podstatě ztracený – a pokud volíte pravici, zbytečně ubírá procenta hlasů silným pravicovým stranám.

Ideální strana na české politické scéně neexistuje – každá má své mouchy. Na druhou stranu – ODS má jasně deklarovaný kvalitní program, který navíc letos jako jediná strana prezentuje opravdu seriózním a slušným způsobem.

Tak přijďte volit!

 

Právo na vejce…

Paroubkovo vaječné turné už zaznamenali asi všichni, kdo mají přístup alespoň k jednomu zpravodajskému kanálu. Ano, existují kultivovanější a “dospělejší” způsoby, jak vyjádřit nesouhlas (třeba přijít k volbám!). Na druhou stranu, nebýt toho, že jsem byla v pátek odpoledne povinně 200 km od domova, šla bych se na berounské náměstí s platem vajec demonstrativně postavit taky (a nehodila bych si zejména proto, že se na terč prostě netrefím, ani když má Paroubkovy rozměry).

Dnes mě ale zarazila jiná věc. Podle dvou zpravodajských portálů (iDnes a Novinky) se terč na vejce rozhodl posílit svou ochranku. Ne, že bych se mu divila – na druhou stranu, tato ochranka dnes v Litoměřicích jednomu z účastníků vejce zabavila a rozbila a další dva, tentokrát bez vajec, zato však v převleku za Marťany, z místa konání vyvedla, stejně jako dalšího muže v Roudnici. Tentokrát dokonce s vysvětlením, že organizátoři zastoupili nepřítomnou policii.

Hmmm, nemůžu si pomoct, ale – který náš zákon zakazuje držet v ruce vejce na veřejném prostranství (držet, nikoliv házet)? Odkdy se člověk na veřejném prostranství nesmí zdržovat v masce mimozemšťana? Který předpis zakazuje na takovém místě svobodně vyjádřit svůj nesouhlas s názory a jednáním jiného člověka přítomného na tomtéž místě? A kdo dal sakra organizačnímu týmu ČSSD právo “zastupovat policii”, vynucovat si poslušnost a odebírat a rozbíjet cizí majetek (byť je to jen vejce).

A když si ČSSD nedělá ani ty nejmenší starosti se zákony této země (no, mrkněme se na Rathovy slevenky, kdyby tohle nestačilo) a svobodami jejích občanů při své předvolební spanilé jízdě prezentující to, jaké sociální jistoty a prosperitu nám ČSSD zabezpečí, co od ní asi tak můžeme očekávat v případě, že by volby skutečně vyhrála? Ano, svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. V těchto jmenovaných případech ovšem nebyly omezeny svobody Paroubkovy, ale naopak pouze svobody občanů vyjadřujících legální formou svůj nesouhlas.
––
Tradiční předvolební agitační článek si schovávám na později :-) A co vy, půjdete k volbám?

Ten Rath je ale kretén!

…pryč s politickou korektností

Středočeský kraj před dvěma lety odstartoval postupné rušení ústavů sociální péče a podporu samostatného bydlení hendikepovaných klientů. Podle článku na Aktuálně.cz si však pan Rath myslí, že něco takového byl šílený výplod choré mysli a tito lidé prostě patří pouze a jedině do ústavu: “Z důvodu, že řada těch lidí není na takové úrovni, aby mohla žít sama,
neumějí se o sebe postarat, neznají rizika ve společnosti, neznají cenu
peněz, jsou mentálně slabší, je život izolovaně samostatně ve
společnosti přivádí do strašných rizik.”

Debilita některých lidí mě nepřestává udivovat… Že prioritou v oblasti sociální péče je integrace vyloučených jedinců, nikoliv jejich izolace patrně tento pán ještě neslyšel. Že EU je na podobné projekty ochotna přispět nemalými částkami, protože ve většině Evropy český přístup v sociální sféře není považován za vhodný asi taky ne. Ani to, že chráněné bydlení je mnoha lety prověřenou a fungující záležitostí ve většině civilizovaných zemí.

Zvyk izolovat osoby postižené od většinové společnosti zavíráním do ústavů se u nás usadil v době socialismu. Báječné, úžasné a zdravé společnosti se odlišující se lidé poněkud nehodili do krámu.

Ale dnes? Na lidská práva mají nárok stejně, jako ostatní lidé. Přesto si v ústavu obvykle ani nemohou vybrat, co by si rádi vzali na sebe, jíst musí pravidelně ve chvíli, kdy se dané jídlo podává, za zdi ústavu se mohou podívat jen ve chvíli, kdy jde celá skupina na procházku a ještě nedávno nebylo výjimkou ani přivazování klientů či zavírání do klecí “aby si neublížili”. A to není zdaleka všechno.

Chtělo by se někomu z vás žít takhle? Dnes a denně stejně, mezi stejnými zdmi, stejnými lidmi, dělat vše na rozkaz někoho jiného? S občasným rozptýlením ve formě výletu, zase nakázaným od někoho jiného? Bez možnosti vlastních rozhodnutí?

Argumentace nižší inteligencí v tomhle případě neobstojí. Tihle lidé sice chápou obtížněji a pomaleji, mnohdy o hodně, ale to neznamená, že nedokáží vnímat své prostředí a hodnotit své možnosti. A podle toho, jak reagují na možnost vlastního bydlení a samostatného rozhodování o svém životě – chtějí žít stejně, jako my ostatní. A chráněné bydlení s případnou přítomností asistenta/asistentky jim tuhle možnost dává. Většina z nich se bez problémů naučí žít samostatně, včetně toho, že si uvaří, uklidí a nakoupí.Spousta z nich zvládne chodit do práce – a s nadšením.

Pravda – jedna věc by našim zákonům v tomto směru prospěla. V sousedním Rakousku je omezena finanční svéprávnost klientů sociálních služeb (kam chráněné bydlení pochopitelně spadá). V překladu to znamená, že jsou chráněni před různými vykuky využívajícími jejich naivity ke svému prospěchu (nabídkami nevýhodných půjček, neuváženými nákupy zboží apod.). Jakýkoliv nákup či finanční transakci provedenou těmito lidmi totiž lze jednoduše stornovat, a to i zpětně.

Leč pro pana Ratha je asi jednodušší nezabývat se řešením problému, ale prostě je zavřít za plot ústavu…

Mimochodem, pokud by se někdo z komentujících chtěl zmínit o tom, že ze svých daní nehodlá sponzorovat nějaký “nadstandard” pro lidi, kteří ke svému životu potřebují asistenci a podobně – jakákoliv (ještě jednou – JAKÁKOLIV) rezidentní péče je vždy mnohonásobně dražší, než péče v domácím prostředí. Náklady na jedno lůžko jsou vždy vyšší, než náklady na samostatné bydlení a asistenta (klienti navíc málokdy bydlí úplně samostatně – obvykle spíše ve skupině a asistenty po určité době potřebují spíše sporadicky).

Takže tak. Bohužel se mi příliš neulevilo. K tomu dojde až ve chvíli, kdy ten blb zase odkráčí tam, kam patří a hlavně – až ho budeme zbaveni z místa, kam nepatří. Totiž z hejtmanského křesla.

Autorka pracovala několik let v sociální oblasti se zaměřením na integraci sociálně vyloučených obyvatel a standardy kvality sociálních služeb.

 

Instantní terapie

…víc škody, než užitku?
Systemické konstelace jsou mezi lidmi, které znám považovány za metodu lehce kontroverzní. Někteří ji vítají s otevřenou náručí a nedají na ni v nejmenším dopustit, někteří znají její drobné nedostatky, neboť jim je metoda opravdu blízká, někteří jí nemohou přijít na jméno, jiní ji považují za skvělou diagnostickou metodu a dalším vadí některé “předem dané” teorie sytému jako takového. Avšak ti všichni znají metodu konstelací od lidí, kteří úspěšně prošli výcvikem k této terapeutické metodě.

Kam se ale věci otočí, pokud tuto zdánlivě jednoduchou metodu začne praktikovat někdo, kdo zmíněný výcvik nemá? Člověk, který tenhle přístup zná z několika navštívených seminářu, či pouze z knížek? A nebo ani to ne?

Několik takových “konstelací” jsem měla možnost vidět… Posuďte sami. Podtrženě jsou uváděny citace z webu www.konstelace.info, který patří Janu Bílému – uznávanému lektorovi SK. Kurzívou potom nástin situace tak, jak proběhl v amatérské konstelaci.

Při jakékoliv terapeutické metodě by mělo platit pravidlo, že klient přichází s tzv. zakázkou či objednávkou a terapeut se s ním tuto zakázku pokouší řešit. SK jsou často používány na seminářích, které na ně nejsou primárně zaměřeny, ve chvíli, kdy se objeví problém. Avšak i zde platí, že zakázka by měla přijít od klienta, lektor mu svou pomoc však může nabídnout – např. “chceš na tento problém postavit konstelaci?” Klient má potom jasně na výběr z možností ano/ne.

Oproti tomu situace:
(K-klient, L-lektor)
K: “… Mám problém s …, protože…”
L: “Tak na to postavíme konstelaci! Vyber si zástupce za sebe a …!”
mnoho možností na výběr nedává. Vedoucí semináře je v tuto chvíli autoritou a odmítnutí již nemusí být tak snadné.

Při běžné konstelaci klient přichází ke zvoleným zástupcům, obvykle se jich dotkne (například na rukou, za ramena), požádá je o to, aby se pro tuto konstelaci stali zástupci členů jeho systému a rozestaví je do prostoru.

L: Tak si vyber zástupce za sebe.
K: Tak Máňa támhle v křesle.
L: Tak Máňo, ty jsi teď K.

Podle krátkého seznámení s tím, co jsou to vlastně konstelace (které jsem vyslechla na jednom z odborně vedených seminářů) je důležité právě to, kam a jak klient zástupce členů rozestaví. Dvě osoby zády k sobě vzbudí jeden v druhém (i v lidech, kteří konstelaci sledují) jiné pocity, než lidé stojící si po boku nebo hledící si do očí ze vzdálenosti tří metrů. Když je konstelace rozestavěna, zástupci se pak dle svých pocitů (někdy i pokynů lektora) mohou přesunout na jiná místa.

Zástupci sedí na místech, na kterých seděli již před zahájením konstelace:
L: No, ty sedíš v jiné části místnosti, což znamená, že jsi v úplně jiném světě.

L: Vy jste tady přímo proti sobě, to znamená, že je tam vztah.
K: S tímhle jsme ale taky proti sobě.
L: To už je dál a ne tak přímo, ten vztah je tam, jak jsem řekla, tady ne. Podívej, jak sedí daleko.
K: Ale tam seděl ještě před tou konstelací, stejně jako ostatní.
L: Sedí tam, protože tam sedět má.

U
lektora je důležitý jeden předpoklad: schopnost ustoupit
se svým egem před tím, co je větší a nehrát si ani na vševědu,
ani na zachránce. V okamžiku, kdy se “lektor” začne
domnívat, že ví, co je správné, se začne míchat nepřípustným způsobem
do systému klienta. Začne tím brát na sebe roli toho, kdo je v
systému největší a tím se odsuzuje k nezdaru.

L: Tady je prostě vztah a láska a ty to musíš přijmout.
K: Není.
L: Ale ano, je tam. Ty si to jen nechceš přiznat.
K: Ne, není. Vím to jistě.
L: Já to tam vidím/cítím! Co ty (směrem k zástupci)?
Z: Cítím tam vztah, je mi v něm dobře.
L: Vidíš!?!

Na již zmiňovaném (odborně vedeném) semináři též zazněla příhoda – klient přišel s tím, že mu v konstelacích vyšlo, že jeho dítě není jeho dítětem. Lektor se ho optal, co s tím dělal. Zda si zašel na testy otcovství, zeptal se manželky… Klient se udiveně zeptal: “Proč? Vždyť to přece vyšlo v konstelaci, tak je to jasné!” Lektor touto příhodou účastníkům naopak naznačoval, že pokud něco vyjde v konstelacích, tak to skutečně pravda být může, ale taky nemusí.

Kdo
“vede” konstelace?


Nejprve
to nejdůležitější. V mém pojetí jsou systemické konstelace metoda,
s jejíž pomocí nalezne klient řešení pro svoji zakázku sám.


To
především je na systemických konstelacích tak revoluční a nové.
Neexistuje zde žádný poradce nebo terapeut, který by na otázky
klienta mohl lépe odpovědět, než klient sám. Klient je vždy a
v každém případě největší “expert” ve vlastní věci.

(L celou dobu mluví jasným, přesvědčeným hlasem s nádechem tónu “mám o tebe starost”)
L: Ty si musíš přiznat, že tady je láska a jít za ní.
K: Není tam a tuhle cestu volit nebudu.
L: Já to tu vidím, je to tak!
K: Není.
L: A ty se nemáš ráda!
K: To není pravda.
L: Hrozně se nemáš ráda.
K: To není pravda.
L: (stále velmi laskavým tónem) Vy (konstelace byla na zakázku 2 klientů) na to jednou přijdete. A bude vás to stát spoustu práce, do té doby…

Ne, to není vtip. Tohle jsem skutečně viděla. Představte si v pozici oponujícího klienta osobu psychicky slabší nebo lehce nejistou. Z pozice autority (lektora) je jí servírována “neochvějná pravda”, která je pro lektora evidentně nezpochybnitelná. Ta je několikrát zopakována a klient je manipulován do pozice člověka, který tomu vlastně nerozumí a odmítá si přiznat pravdu. I pro člověka osobnostně silnějšího může být taková situace něčím, co ho donutí obhajovat své stanovisko před lektorem nebo sebou samým, neboť jeho zdravý úsudek je veřejně zpochybňován někým, kdo se staví do role autority, která mu jako lektorovi navíc přirozeně náleží.

Z mé vlastní zkušenosti vyplývá, že u dobře vedené konstelace není příliš nutné vyvozovat hlasité závěry a už vůbec ne přesvědčovat klienta o své pravdě. Klientovi ve chvíli, kdy se v konstelaci objeví “to důležité” prostě najednou zapadnou ta správná kolečka na správné místo a celé to najednou dostává smysl. Najednou víte, proč daný problém existuje a lektor vás pak správnými slovy může pouze nasměrovat k jeho řešení.

Když konstelace skončí, lektor zástupce členů systému vyzve, aby vystoupili ze svých rolí a byli opět pouze sami sebou. Ono vystoupení bývá reálně provedeno velkým krokem “pryč” každým z účastníků.

L: Tak konec. Jsme tady a teď. Jdeme pokračovat s…

Osoby vedoucí konstelace, jejichž části jsou citovány (kurzívou), jsem se na závěr zeptala, u koho absolvovala výcvik – mé přesvědčení o tom, že veškeré znalosti metody byly načerpány pouze z literatury vzniklo již v průběhu první konstelace. Odpovědí na otázku bylo lehké zavrtění hlavou a po odmlce tichá odpověď, že nikde. Pokývala jsem hlavou s vyslovením předpokladu, že tedy z knih. Tentokrát se mi dostalo již pevnější odpovědi, že ani to ne a že v tomto případě jde o metodu používanou čistě intuitivně. Po chvíli, kdy jsem rozhovor na toto téma považovala za ukončený se mi dostalo ještě informace, že poslední provedená vlastně nebyla konstelace, ale jen takový náhled. Konstelace by prý byla delší (ač tato trvala zhruba hodinu) a složitější (a bylo v ní zapojeno několik osob i zástupci např. pocitů (láska, spolupráce a další)).

Vzhledem k tomu, že u ostatních účastníků semináře (z nichž většina patřila mezi pravidelné) vzbuzovala tato osoba respekt a neomylnost, její závěry byly brány jako jisté a nezpochybnitelné a někteří z účastníků do konstelací nezapojených vyneseným závěrům hlasitě přitakávali a pomáhali s “přesvědčováním” klientů, evidentně s jistotou, že to dělají pro jejich dobro.

Existují lidé, kteří se do problémů jiných dokáží podívat nezaujatým zrakem a odhalit příčinu/najít řešení i bez toho, aby k tomu absolvovali dlouhé studium či výcvik. Existují lidé, které to ani sebelepší výcvik nenaučí. Existují lidé, kteří se považují za dobré “psychology”, aniž by jimi opravdu byli. Existují lidé, kteří se správnému přístupu naučili. Je důležité umět je od sebe odlišit a může to být obtížné, pokud hledáte pomoc se složitým problémem. Terapeut/lektor/poradce není bohem ani neomylnou autoritou a je zcela v pořádku dívat se na něj kritickýma očima.

A jaký je váš názor?

Naivní…

…na které straně leží nedostatek informací?
Včera jsem se opět stala osobou nadevše populární. Proč?

V jistých kruzích se rozhořela diskuse o tom, zda by bylo možné udělat jistá (již existující) pravidelná setkání (jednou za měsíc) pořádaná jistou organizací pro názorově spřízněnou skupinu o trochu méně chlastací a o trochu více odborná.

Můj návrh spočíval v tom, že by každé z těchto setkání mohli záhajit dva lidé z této komunity a pronést nějakou trochu tématickou a pro ostatní zajímavou řeč v délce 15 nebo 20 minut, o které by se potom dalo diskutovat.

K tomu časem přibyl druhý návrh podobného ražení – zkoordinovat jedince a skupiny z této komunity a domluvit zorganizování osmi větších setkání v roce (zasvěcení vědí proč a k čemu) připravených vždy jednou ze skupin.

Jako vsuvku mezi argumenty druhé strany na téma “proč to nejde”, následovanými mými připomínkami “proč a jak to jde”, zhodnocenými jako “ty to chceš a na tebe my serem” (jak říká můj drahý – říct to někdo jiný, budou o tom přemýšlet a možná to zhodnotí jako fajn nápad. Když to řekneš Ty, shodí to rovnou. Ano, já vím.) se zableskla superbystrá myšlenka jedné slečny:

Krom toho, že si podle ní nedokážu představit, jak je podobná práce náročná a že reálná práce na přípravě je úplně jiná, než jak si myslím, mi též prorokuje, že v tempu, které jsem nasadila a s podobnými názory můžu vydržet maximálně rok. A ještě tím budu škodit všude okolo.

Slečna dále zastává názor, že není možné připravovat program, případně výuku a podobně zdarma, neb to člověka umoří.

Hmm. Slečně je skoro o deset let míň, než mně, nijak zvlášť mě nezná a sama nic v tomto směru dlouhodobě (úspěšně) nedělala.

Na druhou stranu – já v tomhle směru zkušenosti mám. Z jiných komunit, ale zato bohaté.

Takřka deset let jsem vedla skautský oddíl. Zpočátku jeho část (kolem deseti dětí), velmi záhy celý. Krom toho, že jsem měla na starosti každý týden přípravu programu na hodinu a půl (v době, kdy jsem vedla 2 oddíly naráz – cirka 2 roky – se k tomu ještě něco přidalo) jsem měla na starosti i veškerou související administrativu. Jedno volební období (jo, to mají i u skautů) jsem k tomu zastávala pozici zástupkyně vůdce střediska, opět kupa administrativy. Rok co rok jsem organizovala dvoutýdenní tábor – se vším všudy. Od programu, přes jídelníček, nákupy potravin, organizace odjezdu, shánění tábořiště, administrativy až po samotné vedení tábora, vaření, zdravotnické služby a nebo závěrečné vyúčtování. K tomu sem tam nějaký výlet nebo jiná akce. Práce jak na kostele.

Někdy jsem většinu těch věcí dělala já sama (pokud máte 20 dětí, je lepší mít tři lidi, kteří zorganizují každý program pro “svou část”, než se o organizaci programu pro všechny jednoduše dělit. A menší skupiny jsou skautským způsobem vedení), v některých případech jsme si je mohli rozdělit.

U starších dětí jsme jednu dobu připravovaly program “napůl”. Část
programu oni – většinou to byla krátká “přednáška” a pak nějaká hra,
zbytek já. Nejen, že to fungovalo, dokonce jsme tímhle způsobem zvládly
vymyslet a realizovat poměrně rozsáhlý eko-projekt.

Finanční odměna za práci? Nula nula nic. Děti platily příspěvek na registraci a dvacku měsíčně na provoz klubovny a pomůcky k programu. Veškerá aktivita byla v rámci mého volna, případně dovolené.

Hmmm, divné. Podle výše uvedené teorie jsem to rozhodně neměla vydržet a měla bych být dávno vyhořelá… No jasně, vyhoření, nebo jeho příznaky se ukázat můžou. Ale v tu chvíli je stačí rozpoznat a něco s tím dělat, techniky existují (certifikát z kurzu Prevence syndromu vyhoření bych ještě někde našla, kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že plácám a nevím o čem…)

Navíc – tady sice mluvím o sobě, ale většina skautských vedoucích funguje naprosto stejně! Jak to, že to funguje a je jich tolik? A spousta z nich to dělá po dlouhá léta?

S koordinací a zařizováním akcí (převážně vzdělávacích) mám zkušenosti také, tentokrát ze zaměstnání. Dost na to, abych věděla, že při dobrém rozdělení práce stačí hlídat termíny a občas ověřit, že jde všechno tak, jak má. Výjimečně pak napravit průser, když onemocní lektor nebo něco bouchne. Nic víc.

Nemůžu si pomoct, ale tradičně v tom výše zmíněném názoru vidím odsudek na téma “já si myslím, že o tom hovno víš a jestli je to pravda si zjišťovat nepotřebuju”.

Stejně tak mi přijdou nehorázně trapné ustavičné výmluvy na téma “proč to nejde”, které jsou už od pohledu liché. Zvlášť, když realita je někde mezi variantami “já to dělat nechci/my to dělat nechceme” a “protože je to tvůj návrh, tak udělám cokoliv, abych ho shodil”. Co přiznat barvu? Asi hloupý nápad, že? To už by se pak těžko tvrdilo, že tu “někdo” je pro komunitu.

Co je po jméně…

Co růží zvou,i zváno jinak vonělo by stejně…

Dle mnoha Čechů a také některých českých zákonů byla Juliina slova naprosto pravdivá. Na jméně vlastně nesejde. Avšak existuje také poměrně početná skupina lidí, kteří nesouhlasí – a ženy v ní podle všeho převažují. Ač právo na jméno patří k základním lidským právům, s našimi vlastními jmény nám ani zdaleka není dovoleno nakládat tak, jak bychom sami chtěli.

Díky aféře s nepřechylováním přjmení zahraničních lyžařek v České televizi se veřejnost i čeští politici opět začali zamýšlet nad tím, jak se jmény vlastně nakládat. Již před několika lety bylo ženám povoleno nepřechylovat svá příjmení, vdají-li se za cizince a používat kromě manželova jména i své vlastní. I pro muže jsou potom zajímavé další změny – možnost použít (nejen) pro dítě i jiné jméno, než v kalendáři uvedené, dokáže-li navrhovatel, že se skutečně jedná o používané jméno a možnost používat dvě křestní jména.

S první a poslední z uvedených možností podle všeho výraznější problémy nejsou. O druhé dvojici totéž neplatí.

Kamarádka se nám nedávno chlubila uředním dopisem – po několikaměsíční bitvě s úřednicí matriky se jí podařilo dosáhnout toho, že může jako druhé křestní jméno používat to, které si vybrala. Šlo o řecké mytické jméno (dohledatelné v encyklopediích, včetně třeba české wikipedie), které však v ČR evidentně ještě nikdo nepoužil. Úřednice jméno navíc povolila s poznámkou, že doporučuje použít jméno v počeštěné variantě se změněnou koncovkou – čímž v podstatě naopak vytvořila jméno reálně neexistující.

Chápu, že je dobré mít určitý dohled nad jmény udílenými dětem – byť mám ještě v živé paměti zcela evidentně povolená jména některých dětí, které měl v záznamech hradecký OSPOD, Armanda, Esmeraldu, Pamelu a další (ano, za většinou z nich následuje typicky romské příjmení) – ale řešit takovým způsobem jména svéprávných dospělých? Spousta lidí své přidané (či úplně změněné) jméno chápe jako symbol něčeho důležitého ve vlastním životě – přihlášení se k určité duchovní cestě, kultuře, národu…, pro některé jde třeba o odlišení vlastního jména, které tvoří zároveň obchodní značku…

Na druhý problém jsem narazila dnes ráno na iDnes. Jako žena (možná i jako muž, to jsem nezjišťovala…) si po svatbě můžete nechat jak své původní příjmení, tak i příjmení manželovo. Této možnosti využívá poměrně dost vysoké množství žen – a není divu. Některé mé kolegyně po svatbě, při které změnily jméno tvrdily, že už by to nikdy neudělaly, neboť mají pocit, že najednou ztratily značnou část své identity. O této problematice píše ve své knize třeba Ruth Barrett – zkuste najít svou spolužačku ze základky po dvaceti letech… Pokud se vdala a vy nevíte za koho, prakticky nemáte šanci, přestože přítel google vám dnes najde v podstatě “na každého něco”.

I v téhle možnosti je však zakopaný pes a často řešený problém – náš zákon totiž ukládá pořadí, v kterém musíte tato dvě jména používat. Přestože třeba moje představa budoucího jména zní “křestní vlastní manželovo”, což vnímám jako variantu – tím jsem a tím jsem se stala, jediná povolená možnost je “křestní manželovo vlastní”, aneb – tím jsem a tím jsem byla.

Zákonný způsob stále připomíná “pravěké” zvyklosti, kdy se se ženou zacházelo jako s majetkem přecházejícím z otce na manžela – sice ženě povoluje ponechat si své vlastní příjmení, avšak pouze jako ozdobný přívěšek k upřednostněnému jménu svého muže. Přičemž třeba moje představa zní – chci si nechat své jméno, protože ho nosím takřka 30 let, což rozhodně není málo, jsem na něj zvyklá nejen já, ale i mý přátelé, známí, bývalý spolužáci a spolupracovníci nebo třeba klienti, a považuji ho za svou součást. Jedná se o něco, co používám takřka denně a je mi velmi blízké a nechci se toho ze dne na den prostě jen tak vzdát. Proto chci své jméno používat i po svatbě, a to jako své “hlavní” jméno. Na druhou stranu bych ráda vyjádřila i svou příslušnost a úctu k nové rodině a svému muži, a to právě přidáním jeho příjmení za své.

Poslanci prý navrhují, aby se sněmovna zákony určujícími možnosti pojmenování v ČR začala znovu zabývat. Osobně doufám, že k tomu skutečně dojde a podobné nesmysly budou zavrženy do propadliště dějin. A co vy?

Které že to máme století?

Zavítala jsem na blog Michaely Marksové-Tominové (moc chytrá a příjemná (měla jsem tu čest osobně) paní s luxusními názory). A zaujal mě článek Umělé oplodnění osamělých žen? No konečně!

 

Článek sám o sobě mě svým obsahem nepřekvapil. Názory feministek na toto téma jsou poměrně stabilní, a s názorem, že vyžadovat k umělému oplodnění ženy podpis muže je zhůvěřilost plně souhlasím.

Co ovšem stojí zato, tak jako na většině serverů, jsou komentáře. Úryvek jednoho z nich budu citovat:

Pokud budou zeny milovat Sve muze, nebudou jim lhat, nebudou panovacne
a predevsim budou mit stabilni zodpovedne chovani urcite se najde muz,
ktery je budou chtit milovat a mit spolecne deti.

Ehm… Ehm…? Pokud budou ženy úžasnými bytostmi vybavenými pouze kladnými vlastnosmi, jistě se najde samec, pán tvorstva, který jim to dítě teda udělá a jako bonus je bude milovat? Hmmm…

A je si takový muž tak strašně jistý tím, že ona bezchybná bytost bude chtít ty děti s ním jen proto, že je muž a je svolný?

Milý muži, ono také záleží na tom, co chce ta žena. A vzhledem k tomu, že spousta z nich lobbuje za možnost umělého oplodnění bez nutnosti muže po boku, vycházejí mi z toho tři možnosti – buďto jsou všechny prolhané, panovačné a nezodpovědné, nebo nejsou a přesto nikoho nenašly a pak tedy onen komentář nemá pravdu  – a nebo – se v životě single žen toužících po umělém oplodnění ještě nezjevil muž, kterého by vedle sebe chtěly ony samy. A to se stává i ženám dokonalým – často spíše, než těm nedokonalým. Proč by taky dokonalá žena chtěla trávit svůj život a plodit děti s někým, kdo se náhodně zjevil a je ochoten, když jí třeba jinak nesahá ani po paty, že?

No nic. Někteří lidé by si možná měli uvědomit, že máme zákonem garantována rovná práva pro obě pohlaví. A to nikoliv pouze v otázkách zaměstnání (ne že by to v této oblasti skutečně plně fungovalo) a podobně. Nejen muž má právo si vybrat ženu, které velkoryse věnuje své sperma. Naprosto stejné právo na výběr partnera má i žena. A fakt, že touží po dítěti na tom nic nemění.

Rodinná posedlost

…asi je to dědičné
Výtvarné nadání jsem narozdíl od sestry po mamince nezdědila. Ovšem nadšení pro výtvory nadanějších lidí se mi nevyhnulo… Zatímco maminka je poměrně věrnou fanynkou klasických technik, zejména akvarelu, já zbožňuju grafiku – jak počítačovou, tak tu tvořenou tradičními technikami. Vášeň pro fotografii máme společnou.

Zatímco moje matka je velmi oblíbenou návštěvnicí hradeckých galerií a fotoateliéru na rohu u kostela (kde skupuje i tvorbu původně vystavenou ve výloze jen jako neprodejnou ukázku práce) a nejen stěny (už to nemá kam věšet…) jejího bytu vypadájí jako menší domácí galerie, já zatím čelím lehce konzervativním a naštěstí nepříliš důrazným názorům svého drahého, že bychom si napřed mohli definitivně vybrat a rozestavět nábytek, než začnu věšet na zeď zarámované tisky. Naštěstí mu můj vkus vcelku vyhovuje (nebo se mi bojí říct, že ne :-), takže mi nakonec výběr v podstatě schválí a jen zdůrazní, že bych s tím fakt mohla počkat, až tam bude ten nábytek…

Kromě plakátu, který mám doma už něco přes rok a jehož autorem je kamarád a kolega z ex-kapely Jakub Horský



…nám teď domů přibyde ještě menší plakát slovenské autorky Lucy Hudec. Láska na první pohled.

 

Dekorovat volnou zeď v ložnici mám zatím zakázáno, ale zato jsem při nákupu rámečků minulý týden neodolala a rovnou jsem jich koupila o něco víc i se sadou černobílých (ty mám radši) fotografií zachycujících květy ibišků a asi třešní. Krom toho mám vybrané ještě asi tři úplně jiné fotky, ale to mému drahému muži neříkejte… :-)

Jo, a jiný můj kamarád mi v pátek volal, že si zařizuje vlastní fotoateliér. Jako poradkyně ve věcech financování se mám ozvat, až budu chtít pěknou fotku – a že prý fotí pěkný akty… Hmmm – máme si ho pak taky pověsit hned vedle dveří, jako Samantha v Sexu ve městě?

Btw – jestli máte nějakého známého grafika…dejte mi vědět ;-)

Tak nevím…

…a nechápu
Na “dámské” stránce idnes se dneska ráno vylíhnul článek na téma svatby, inspirovaný návštěvou svatebního veletrhu.

Dozvěděla jsem se, že šaty jsou letos v pořádku nejen bílé, ale i barevné, že je dobré, pokud s nevěstinými šaty ladí nejen oblek a květiny, ale i svatební dort, že u prstýnků je letos moderní růžové lemování z červeného zlata (není modní pomíjivý trend u něčeho, co by člověk měl nosit po zbytek života poněkud nežádoucí?) a že do účesu nevěsty je fajn zakomponovat něco živé flóry…

Následně jsem se dozvěděla, že s malou svatbou se dá vejít do 50 tisíc a půjčení svatebních šatů pro oba je tak za 15… Pro ilustraci, za tu první částku si můj drahý nedávno koupil poměrně nové, kvalitní a vybavené vozidlo a ta druhá je o něco nižší, než cena, kterou jsem zaplatila před rokem a půl já za to svoje (dostala jsem slevu za to, že mi do něj prodejce před zkušební jízdou zapomněl nalít benzín a já zůstala viset na jedné z nejrušnějších křižovatek). Bez ohledu na to, že se za ni dá pořídit poměrně kvalitní oblek a značkové šaty třeba v Pietro Filipi (cenovky obdobné výše bývají postavené u figurín ve výloze téhle značky na Zličíně). Koupit, nikoliv půjčit na jeden den nošení…

Ovšem taková velká svatba začíná zhruba na 150 000 korun. Příprava průměrné svatby tak s třiceti svatebčany pak zabere “jen” zhruba 250 hodin…

Tak nevím… Obřad samotný vyjde na tisícovku, pokud chce člověk obřad někde jinde, než tam, kde se běžně oddává, musí tuším jednu přidat. Nějak si nemůžu pomoct, ale není tím pádem zbytek té sumy poněkud přemrštěný na to, že je to vlastně cena jen za jeden velkej mejdan?

Nejvíc ze všeho podobné sumy (šaty z půjčovny za deset tisíc, výzdobu aut, kterými všichni ujedou dvě ulice, tisíce za přeslazené dorty, které nakonec nikdo nejí…) nechápu u lidí, kteří jsou rádi, že mají kde bydlet, polovinu vybavení doma nemají a hned tak mít nebudou a do toho čekají mimčo. To je vážně nenapadne nic lepšího, do čeho by mohli investovat to, co za svatbu utratí?

Bere si člověk toho druhého proto, aby všem okolo ukázal, jak dobře si dokáže zařídit posvatební párty a jak záviděníhodné jsou bílé šlehačkové šaty, které navíc patří někomu jinému a stylové prstýnky, které za dva roky vyjdou z módy? Nebo proto, že toho druhého miluje a prostě s ním chce zůstat? A pokud to druhé – proč ta drahá fraška kolem toho?

Sex…

…a další paralely…

Nedávno jsme s drahým sledovali jednu z epizod Sexu ve městě. Charlotte se seznámila se skupinou lesbiček a cítila se mezi nimi opravdu dobře. Po nějaké době byla pozvána na párty, kde se jí hostitelka optala, zda je taky lesbička (což zajímalo nejen ji, ale i její přítelkyně).

Charlotte odpověděla něco v tom smyslu, že sice lesbička není, ale cítí se mezi nimi moc dobře, ženskou společnost velmi postrádala a další asi 3, 4 věty v tomto duchu.

Hostitelka po jejím poměrně dlouhém monologu pokrčila rameny s tím, že to je sice hezké, ale… “nechceš lízat pičku, nejsi lesba”.

U Kojota na webu právě probíhá úchvatná diskuse, ze které mimo jiné povstala otázka, zda když se hlásíš k náboženskému směru (no jo, už zase pohanskému) musíš taky věřit v Bohy.

Húúú-ha. Dosud jsem žila v přesvědčení o tom, že slova jako víra a věřící jsou odvozena právě od toho, že člověk věří… No, podle některých diskutujících to vlastně není zcela nezbytné…a hlásit se k náboženství a nevěřit je “zcela v pořádku”. No, jak pro koho…

Tak nevím. Osobně zastávám názor, že: “pokud nevěříš, nejsi věřící” (ani pohan ani nikdo jiný).  A to ani přesto, že se mezi věřícími cítíš dobře, rád/a čteš jejich knížky a chodíš s jinými věřícími na pivo.

Kapitáne…

…kam s tou lodí?

Tak nám zase volala paní, že by chtěla přivézt zboží přes Gdaňsk, protože je to blíž.

Já to chápu, Polsko jako takové je celkem blízko – sama oficiálně bydlím asi 60 km od hranic… Průšvih je v tom, že ne všechny části Polska jsou takhle blízko.

Hlavním evropským přístavem je třeba Hamburg. Leží nějakých 150 kilometrů třeba od dánských hranic. Strašně daleko, co? A vlastně ani ne – kamiony trasu z Hamburgu do Prahy jezdí “přes noc” a zmiňovaný “blízký” Gdaňsk je skoro o 100 kilometrů dál…

No, naše představy vzdáleností jsou značně relativní. Ale jestli to fakt bude chtít přes Polsko – Gdynia je lepší ;-)

A mimochodem, víte, že Sankt Petěrburg se u námořníků pořád označuje jako Leningrad? Já už jo :-)

Dej blbci funkci…

…a udělá peklo na zemi všem kolem sebe

Čas od času se stane, že se k vedoucí pozici dostane někdo, kdo na ni “nemá”. Někdy nemá dost zkušeností, jindy neumí vést ostatní, nerozumí oboru, nevěří si a tak dál. Na místo se dostane buďto proto, že ho ten, kdo ho na místo dosadí v podstatě nezná a životopis s pohovorem na něj zapůsobily dobře, a nebo proto, že byl jediným dostupným člověkem, který tomu rozuměl aspoň trochu a byl ochotný to dělat.

Podobný vedoucí je pak pro své podřízené i ostatní, kteří s ním musí jednat a nezastávají vyšší pozici, pohromou. Všichni vědí, že je to idiot, ale jelikož má funkci, není k dispozici příliš mnoho možností na téma “co s tím”. Takže jeho okolí dnes a denně pozoruje jeho urputné snahy udržet si židli a získat alespoň zdání autority. O příjemném pracovním prostředí se v takovém případě nedá mluvit ani omylem.

Před pár lety jsem byla na pracovním pohovoru. Dnes už mám na otázku “jaké jsou vaše špatné vlastnosti” připravenou odpověď. Tenkrát jsem ji neměla a v té rychlosti mě napadlo jen jediné  – shodou okolností to, kvůli čemu jsem odcházela z předchozího zaměstnání – mám problém respektovat autoritu nadřízeného, pokud je to debil (řekla jsem to uhlazeněji, ale vyznění bylo jasné). OK – s debily mám problém obecně. A pokud musím pravidelně jednat s někým, kdo po odborné stránce ví evidentně sotva polovinu toho, co já, ale připadá si nejchytřejší na světě, pak máme problém… Tu práci jsem dostala. Ani jeden z mých (budoucích) nadřízených se patrně za debila nepovažoval, takže nepředpokládali problém. Musím říct, že všichni tři byli opravdu pohodoví a skvělí, takže problém skutečně nenastal po celou dobu, po kterou jsem dané místo zastávala :-) Ale moje věta se stala na oddělení památnou a několikrát jsem byla se smíchem dotázána, zda jsou místní autority OK nebo ne…

Čím to uzavřít? Vlastně nevím… Berte to třeba jen jako téma k zamyšlení…

PS: Po vzoru svého drahého (který je asi jedinou osobou, která ví, o kom tohle je) uvádím otázku: Kolik lidí si myslí, že ví, o kom jsem psala? A proč si to myslí, když to podle mnoha z nich není pravda?

Soukromá korespondence…

…kázati vodu
…tohle je další článek o ne příliš vhodném počínání jisté osoby. pokud vás to nezajímá nebo tak něco, jste varováni předem…

Poslední dobou se pravidelně na jednom fóru, na některých blozích a jinde dočítám informaci o tom, že problémy se mají řešit v soukromé korespondenci (byť kritizujete chování ve veřejném prostoru tamtéž) a nikoliv veřejně. Dalším příspěvkem k tomuto pojetí byla poznámka, že pokud problém zmíníte veřejně (byť v přímé návaznosti na nevhodný projev), nejde vám o řešení, neboť kdyby vám o něj šlo, ozvete se soukromě. A protože vám tedy o problém nejde, nebude řešen.

Co z toho plyne? Že pokud dotyčnému totéž napíšete na veřejně přístupném místě a do mailu, to první smete ze stolu s tím, že problém neexistuje a tím druhým se bude zabývat? Pokud dotyčný nevlastní speciální přepínač mozku, který mozkové funkce aktivuje pouze při pohledu do mailové schránky (kteroužto fičuru jsem ještě skutečně neviděla), říkáte si – pokud mu někdo řekne, že něco dělá špatně a on odpoví, že to není pravda – bude jeho odpověď soukromě jiná? Pokud ano – popírá svá vlastní slova uvedená veřejně. Pokud je ochoten přistoupit na myšlenku, že dělá chybu, proč mu jako podnět nestačí upozornění v kontextu např. internetového fóra?

Již po zveřejnění dané myšlenky jejím autorem jsem uvedla, že pokud dotyčný nevidí/neřeší problém po jeho zmínění veřejně, nebude ho řešit ani soukromě, pouze se dočkáme další odpovědi na téma “ty jsi úplně mimo a je to celé jinak”. Můj drahý si s dotyčnou osobou vyměnil několik e-mailů a můj předpoklad následně jednoznačně potvrdil.

Dalším příspěvkem k tomuto tématu je permanentní opakování toho, že soukromá korespondence je soukromou a je naprosto nevhodné ji zveřejňovat. Dokonce se obdobná formulace objevuje přímo v mailech odesílaných onou osobou. Osobně mám pocit, že se pisatel pouze chrání před tím, že by případní čtenáři jeho soukromých vyjádření označili autora nějakým nepěkným slovem užívaným obvykle ve spojení s nevysokou inteligencí.

Přesto jsem dnes narazila na stránkách organizace, v čele jejíž české pobočky daná osoba v současné době setrvává, e-mail zaslaný zcela soukromě vedení této organizace a několika dalším zainteresovaným lidem. O stránky organizace se stará právě tento zastánce soukromé korespondence. Autoři e-mailu se proti spojení svého jména s organizací několikrát ohradili, “zastánce soukromé korespondence” před dvěma dny veřejně prohlásil, že se s autorem e-mailu ještě ten den spojí a problém vyřeší. Mail tam visí dál a může si ho prohlédnout každý, kdo zadá do Googlu ta správná slova.

A do třetice všeho dobrého i zlého – spíše tedy zlého a zlého.

Z oné e-mailové konverzace mého drahého s dotyčnou osobou mi byla za hlubokého vytí ocitována následující pasáž:

Pokud učiním něco, co ostatní považují za špatné, věřím tomu, že mi to
jsou schopni sdělit způsobem jiným, než medializací po všech blozích a
fórech. Pokud někteří lidí volí dlouhodobě cíleně pouze tuto metodu,
nelze je považovat za nic jiného, než za notorické trouble-makers. Snaha
o věcné řešení totiž vypadá jinak.


Až se někteří lidí naučí jednat vstřícně a na úrovni, pak můžeme
pokročit. Několikrát jsem vyzýval, ať své připomínky zašlou na náš
oficiální e-mail. Ani jednou se tak nestalo, což je jasný signál, že ve
finále jim o vstřícné řešení nejde.

Dotyčný člověk o mně na svém blogu, twittru, na jistém fóru či na jiných blozích v komentářích vysloveně vyblil takový objem urážek a napadení, že by se z nich dala sestavit asi ne kniha, ale celkem obsáhlá brožurka rozhodně. Splňuje tedy svou vlastní definici trouble-makera.

O vstřícné řešení mu podle jeho vlastního receptu evidentně nejde, soukromý e-mail s připomínkami mi nepřišel ani jeden.

Co dodat? Krom toho, že dotyčný se chová jako někdo, kdo sociální inteligence nepobral ani co by se za nehet vešlo, káže postupy, které zabrání tomu, aby jeho nepříliš inteligentní projevy a neochotu k jakémukoliv ústupku bylo možné veřejně hodnotit – přičemž se jimi sám neřídí.

A ještě jeden

“Některé ženy se zdráhají opětovat útok”, píše ZBudapest na začátku lednového čísla časopisu Goddess. A také píše, že to rozhodně není správný postup a že odrazit útok či jej oplatit je zcela v pořádku.

Ač si často říkám, že mi útok zpět nestojí za to a že stačí počkat, až si dotyčný rozbije držku sám, v některých případech je dobré se bránit. A pokud jsem já sama tou napadenou, jediný, kdo o nutnosti či potřebě obrany rozhoduje a má právo do ní mluvit jsem já sama.

Tedy, pokud mě někdo uráží na internetu, není ani v nejmenším nevhodné se tamtéž bránit. Vyvětlením, žádostí o slušné chování, možnostmi odpovídajícími kalibru útoku.

Někteří lidé se diví, že po jejich akci následuje reakce. Někteří se domnívají, že útoku je nejlépe čelit jeho ignorováním či odklizením se ze scény (když tohle prohlásí útočník, je to trpce úsměvné). Když se cizí vojsko rozhodne vyplenit vaši zemi, je nejlepší je ignorovat či vyklidit pole? A nebo zmobilizovat vše, co zmobilizovat můžete a poslat je zpátky tam, odkud přišli? A proč se pak někdo diví tomu, když člověk stejnou metodu aplikuje i v osobním životě?

Ano, i vyhnané vojsko možná bude všem ve své zemi a okolí zkoušet namluvit, že to oni vlastně byli přepadeni a vládce sousední země má sníženou příčetnost, neboť na ně poslal psy. Realita a původ problému se v tom někdy těžko hledá, zvláště lidem, kteří nebyli u prvního překročení hranic. Což však neznamená, že neexistuje.

Tím, že se stáhnete a svou zemi necháte obsadit či vyhladit nedosáhnete ničeho. Agresor se stane vítězem, který všechny přeživší slovem a mečem přesvědčí o tom, že byl v právu a konal pro dobro všech. Že to není tak zcela pravda budou vědět jen pamětníci, kterým strach či prostředí nedovolí promluvit.

Na výsledku záleží.

Pokud se člověk brání výpadu, nebo dokonce výpadům trvalým a stupňovaným, dělá to, na co má nárok a co je pro něj samotného výhodné (je mi líto, ale nejsem křesťanka zastávající názory o nastavené druhé tváři). Skutečně se tím nestává případem pro psychiatra ani zvláštním masochistou (ano, to jsou poslední dvě urážky).

Řekli jste si o to…

Představte si, že se s někým seznámíte a máte s ním nějakou dobu trvající vztah. Řekněme tak pět měsíců, počítáme-li to od doby, kdy se ten dotyčný zhruba na šestý pokus opravdu a definitivně rozejde se svou předchozí přítelkyní. Bydlíte 100 kilometrů od sebe, když se vidíte jednou týdně, je to až dost.Dohromady se tedy za tu dobu sejdete zhruba dvacetkrát, když to hodně zaokrouhlíme.

No, a po nějakém čase (pořád ještě v rámci těch asi dvaceti setkání) začnete zjišťovat, že se k vám ten dotyčný totálně nehodí. Sice máte něco společných zájmů, což vás ze začátku zaujalo, ale bohužel to nestačí na přebití to, že vaše IQ je o takových 20, 30 bodů vyšší, než jeho (což neznamená, že to jeho je podprůměrné, ale že rozdíl mezi jeho průměrným a vaším nadprůměrným neshledáváte pozitivním jevem); že je ta osoba tvrdohlavá jako mezek a poté co nepochopí polovinu toho, co jste řekli už není zvědava na zbytek a prostě se zasekne v tom, že vás přesvědčuje o své pravdě; že poté, co neskáčete tak, jak on píská propadá hysterickým záchvatům, v jejichž rámci vám dvakrát, třikrát týdně do telefonu sděluje, že se s vámi rozchází – přičemž za deset minut se chová, jako kdyby to nikdy neřekl a totéž očekává od vás; že se permanentně snaží mít vás pod kontrolou a chovat se vůči vám dominantně, přestože víte, že v daném vztahu jste to jednoznačně vy, kdo má navrch a jako zastánce rovnoprávnosti na tohle nejste nikomu zvědaví; že se (klidně na veřejnosti) rozpláče ve chvíli, kdy se k němu “chováte ošklivě” a pravidelně si stěžuje na to, že si ho nevážíte, byť vy nemáte pocit, že by k něčemu takovému jako vážit si ho (vzhledem k dříve jmenovanému) byl nějaký důvod.

Nu což, co nevyhovuje vám a na druhém vám bytostně vadí může někomu jinému připadat zcela v pohodě. Lidé jsou různí, avšak svůj k svému. Tak se s tím dotyčným prostě a jednoduše rozejdete. Poté, co jste se viděli asi dvacetkrát to není nic děsivého ani neobvyklého – naopak, vcelku běžná doba na zjištění toho, že člověk, s kterým si máte o čem povídat vás po vztahové stránce prostě neuspokojí.

Měsíc nebo dva je mezi vámi situace trochu nabroušená, částečně i proto, že vaše první (druhé, třetí…) rande s “novým objevem” proběhlo ještě před rozchodem, částečně prostě jako po běžném rozchodu.

Pak se potkáte v hospodě, oba už naprosto vychladlí a v klidu, něco málo si vyříkáte a pohoda. Následujícího třičtvrtě roku máte celkem pohodový přátelský vztah. Voláte si, píšete, diskutujete, občas se scházíte ve stejné partě přátel, vy mu zavoláte a pozvete ho na akci, na kterou jít nechtěl kvůli jiné pozvané osobě, pak mu poskytnete článek do časopisu, který tvoří, on vám zavolá, jestli byste pro něj nemohli přijet, protože zůstal viset v zastaveném vlaku… Normálka, pohoda. Co nesnesete ve vztahu, u kamarádů vám nijak zvlášť vadit nemusí.

No, jenže pak se ten dotyčný začne na internetu chovat způsobem, který nepovažujete za správný. Podle vás poškozuje vás samotné nebo vaše zájmy. Popravdě – choval se tak už dříve, jenže ne v místech, která navštěvujete taky. Tak o tom mluvíte – na tom samém místě (třeba fórum), kde se tím způsobem projevuje.

–-v tomhle místě si představte velkou červenou tečku. následně vysvětlím proč–-

Spolu s vámi stejnou skutečnost shledávají i další. Špatné chování se stupňuje, navíc se proplétá s jinými okolnostmi s danou problematikou související. Tak se vy a další dvě osoby rozhodnete, že si na tyto okolnosti a toho člověka budete stěžovat. Jste tři, vaši stížnost podepíše dalších cca 20 lidí, někteří se později přihlásí k její podpoře.

Stížnost je řešena následující půlrok. Špatné chování dané osoby se spíše stupňuje, než aby ustávalo. Je vám přislíbeno řešení (tím, komu jste si stěžovali), ale po krátké době zjišťujete, že “skutek utek”. Proti podle vás nevhodnému chování této osoby dále veřejně vystupujete. Sice ostře, avšak v mezích slušnosti. Druhá strana o vás naopak píše, že očekává, kdy začnete lidi popravovat, pochechtává se nad tím, že se “dojčenská voda” jmenuje stejně, jako vy a podobně.

Do toho vás obviňuje z toho, že s ním máte osobní problém. Zvláštní, že jste s ním osobní problém neměli třeba ve chvíli, kdy po vás chtěl ten odvoz…

Každopádně lidé, kteří jsou alespoň na chvíli na jeho straně (kupodivu se už i největší příznivci stačili otočit na druhé straně barikády) v tu danou chvíli tvrdí, že váš názor není názorem na jeho chování, ale vaším nevyřešeným vztahem.

–červená tečka, vzpomínáte? předchozí věta platí přesně od ní–

Nezáleží na tom, že kolem vás jsou lidé, kteří váš názor sdílí a není jich málo. V jejich případě může jít o validní argumenty, ale u vás je to nevyřešeným vztahem.

Nevadí, že jmenovaný vztah je takřka dva roky vychladlou mrtvolou a od jeho skončení mezi vámi dvěma byl naopak vztah poměrně přátelský.

Není důležité ani to, že nevyřešený vztah mívá člověk ve chvíli, kdy ho opustí někdo, na kom mu záleží – kdežto vy jste ani jednou nezalitovali toho, že jste se rozešli s ním.

Nezáleží ani na tom, že máte krásný vztah, ve kterém jste šťastní.

Nevím, zda obhájcům této teorie dochází, co vlastně tvrdí. Že pokud jste s někým měli vztah (byť krátký), nejste schopni na jeho chování ani po delší době nahlédnout bez vztahového zatížení. Že vlastně neexistuje možnost, že se daná osoba opravdu chová špatně a vy to, stejně jako další lidé, prostě vidíte.

(situace psaná kurzívou je hypotetická a nemá s uvedeným vztahem nic společného)

Představte si, že váš bývalý někoho zabije. Vy budete jedním z několika svědků. Taky to bude nevyřešeným vztahem, pokud na tuto skutečnost upozorníte policii?

Ano, někteří lidé mají nevyřešené vztahy. Jiní je naopak vyřešené mají. Pokud někdo nazývá jakoukoliv výtku někomu, kdo je shodou okolností bývalým partnerem nevyřešeným vztahem, název pro tuto činnost zní PŘEDSUDEK. Jak často slyším, svět není jen černý a bílý. A pro zjištění pravdy je dobré přemýšlet a ptát se. Sáhnutí po jednoduchém a nabízejícím se řešení bývá velmi často sáhnutím po pozlátku ležícím na ruce nepravdy, nebo – chcete-li – lži.

Na vysvětlení toho, proč vůbec a proč právě teď: Poznámky o “osobním problému” s onou osobou a “nevyřešeném vztahu” slýchám a vídám posledního třičtvrtě roku, převážně od lidí, které jsem viděla maximálně pětkrát a nikdy s nimi nemluvila a svém bývalém vztahu. Objevují se stále i přesto, že jsem několikrát uvedla, že nejsou pravdivé. A i moje trpělivost má své meze…

…než kohout zakokrhá

 
Před dvěma dny koordinátor české Pohanské federace zveřejnil dotaz, zda je novodobý satanismus pohanství. “…já osobně znám lidi z PČCHCS (první československý chrám církve satanovy) a jejich přístup považuji za hodně pohanský”, sdělil přímo v otázce.

Pod tímhle příspěvkem se následně vyjádřili (poměrně přední – byť v našich krajích nejde o nic oficiálního) představitelé několika pohanských směrů – wiccy, ADF, Rodné víry, dianické wiccy… (tenhle fakt uvádím spíš pro zajímavost – že názor na tuto problematiku jde napříč pohanskými směry. V mnoha případech jde o postoj celého směru, byť zde mluvíme pouze o vyjádření jednotlivců). Všichni svorně řekli, že ne. Pohanství a satanismus nelze slučovat.

Vzhledem k tomu, že si značná část jmenovaných jde posledního půl roku navzájem po krku, jde evidentně o shodu poměrně významnou.

Několik lidí se dále vyjádřilo v tom smyslu, že by bylo dobré podobná témata veřejně neřešit (zejména z pozice koordinátora PFI), neboť by to mohlo vést k poškození dobrého jména pohanství. Tento požadavek ještě zesílil po prohlášení, že distancovat se od satanistů je nefér a naopak je třeba zlepšit jejich jméno v očích veřejnosti (o což se sám koordinátor poměrně aktivně zasazuje).

Opět zazněly protesty – spojení pohanství se satanismem může pohanům samotným způsobit problémy v rodinách, v kariéře, pohanství jako takovému třeba v médiích. Na to jako odpověď, opět od národního koordinátora, zazněla věta:

Pokud to neustojí, tak by si měl vybrat cestu kterou ustojí. Duchovní cesta není mateřská školka.

Inu, co na to říct? Měli bychom jako pohany akceptovat pouze osoby ochotné pro víru zemřít? Osoby, které neřeší, že jejich rodiče trnou hrůzou při zjištění, že jejich dítě má něco společného se satanisty? Osoby, kterým kromě problémů, které by ve spojení se svou vírou mohli mít (víra je v naší zemi pořád ještě divná, ať už jaká koliv. Neobvyklá tím spíš) ještě naházíme klacky pod nohy ve formě spojení s něčím společensky nepřijímaným (aniž by se tomu dotyční reálně věnovali) a budeme od nich očekávat, že to přejdou s úsměvem na rtech, neboť duchovní cesta není mateřská školka?

V předvečer svého ukřižování pronesl Ježíš k jednomu z apoštolů, Petrovi, větu, jejíž část najdete v názvu tohoto článku. …než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Tak se i stalo. Petr ze strachu zapřel fakt, že se s Ježíšem zná. Přesto je spolu s Petrem zmiňována i jiná věta: I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí.

Ježíš nechtěl po svém apoštolovi, aby bez mrknutí oka překonal všechny překážky. Jemu svěřilvybudování církve, byť znal jeho pochybnosti (vzpomínáte na chůzi po vodě?) i to, že zapře jejich vztah.

Nám samotným za následování víry v současné době smrt nehrozí. Zato nám hrozí třeba problémy v kariéře, časem by to mohly být i problémy s výchovou dětí – myslí si snad někdo, že pokud učitelka dětí zjistí, že rodiče mají něco společného se satanismem a nahlásí to OSPODu, tak to jeho pracovníci či pracovnice jen tak smetou ze stolu?

(Neo)Pohanství samo o sobě je ve světě, v zemích, kde se již desetiletí bez problémů rozvíjí relativně akceptovaným náboženstvím. Odborníci vědí, že nejsme temným nebezpečným kultem, zjišťuje to i veřejnost. O satanismu toto neplatí.

Jako pohané můžeme mít problémy, problémy spojené s tím, že se věnujeme v ČR neznámému a “divně znějícímu” směru a provozujeme věci, o kterých “všichni vědí”, že neexistují.

Jako lidé spojení se satanismem – kterými vůbec nejsme – je ovšem mít budeme. A jak dlouho bude trvat, než tohle spojení začne být považováno za reálné, pokud se bude přední představitel pohanské organizace zasazovat o očištění jména satanismu a veřejně upozorňovat na shodné rysy?

Horolezecká záhada

Po úvaze o životě básníků ke mě dnes přišla další otázka k zamyšlení.

Dokážu pochopit (byť ne odsouhlasit), že se rektoalpinismu věnují s větší či menší důkladností lidé, kteří sami o sobě nic nedokázali, nic neumí, jsou hloupí nebo třeba neschopní.

Proč to ale dělají lidé, kteří to v podstatě “nemají za potřebí”? Lidé chytří, vzdělaní, poměrně uznávaní… Je v tom nedostatek sebedůvěry a zdravého sebevědomí? Potřeba být oblíbený/á? Tajemné mystérium temného králíka?

A proč takoví lidé probůh lezou do řiti osobám, které jim nesahají ani po paty?

Vážně nevím…

Duševní rozpoložení básníkovo

Nedávno jsem narazila na názor, že nelze hodnotit báseň, když neznáme důvody, které vedly jejího autora k jejímu stvoření, stav, v kterém se tou dobou nacházel, jeho pocity…

A tak nějak mi ta myšlenka přišla zvláštní. Známí básníci se stali známými díky sbírkám, v kterých jsou jen jejich básně, nic víc. Kdo je četl, netušil, co stálo za jejich vznikem. I přesto, někdy možná právě proto, zaujaly natolik, že se staly známými a svého autora proslavily.

Na druhou stranu, když se podíváme do učebnic nebo nahlédneme zpátky do hodin literatury – kolik času je věnováno tvorbě samotné a kolik naopak autorům a jejich životu? Všichni víme, že Verlaine byl homosexuál a alkoholik, ale kdo někdy alespoň otevřel Saturnské básně nebo přečetl byť jen pár řádků jeho tvorby? Proč se učíme o jejich životech, místo abychom četli to, co napsali? Pomůže nám snad znalost jejich života pochopit jejich dílo, pokud se k němu vůbec někdy v životě dostaneme?

Pochopíme Máj lépe, když budeme vědět, že Mácha měl divoké sexuální představy a zemřel na zápal plic? Bude pro nás Poštovní schránka něčím jiným, když vímě, že Wolker měl tuberkulózu a byl komunista? Je život básníka, jeho aktuální nálady a inspirace tím, co potřebujeme znát, abychom rozuměli jejich poezii? I když většina z nás  se přes školní informace o autorech k poezii samotné nikdy nedostane, nebo ne jinde, než ve školní čítance?

Tři, dva, jedna..

start!

A je to tady.

Po ne zrovna krátké době příprav spouštíme spolu s několika kolegy nový web zaměřený především na pohanství a ženskou spiritualitu. Nachází se na adrese www.bohyne.net.

Kromě nás dvou, které jsme si tento projekt vymyslely za ním stojí práce několika dalších lidí, kterým patří velké poděkování:

V první řadě je to můj drahý muž, který s nezdolnou trpělivostí (díky infolinko! :-) zapracovával do designu webu stále nové fičury, které jsem si vymyslela. Vzhledem k tomu, že ho po dokonalém odladění neporazilo ani to, co nám tehdy předvedl Internet Explorer, jsem přesvědčena o tom, že je to nadčlověk, který zdolá úplně všechno. Díky :-*

Další velký dík patří bardu Amairgilovi a Společenství Brigity trojného plamene za dodání nemalého množství skvělého a původního obsahu. Děkujeme i Vám.

A opomenout nelze ani další z těch, co nám s realizací nějakým způsobem pomohli. Jmenovitě díky alespoň Katchabě a Johnnymu za cenné informace ohledně autorských práv.

(A jelikož hlavní část práce na webu je hotová, možná se teď zas občas dostanu i k tomu, abych si tu čas od času ublognula. Tak vydržte ;-)