Bydlení v harmonii

9072Už nějakou dobu se výrazněji zajímám o různé přístupy k bydlení a bytový design. Sbírka knih a časopisů na tohle téma začíná značně prohýbat poličku, na kterou je ukládám a nabyté zkušenosti se začínají značně zúročovat při rekonstrukci a novém zařizování našeho domečku.

Pokud vám tohle téma také není cizí, mohla by vás zaujmout série článků na téma Bydlení a Feng Šuej, kterou jsem napsala pro web MT nábytek.

Celý seriál je postavený na přístupu, který vám umožní principy této východní filosofie využít i v běžném bytě v paneláku či nové sídlištní zástavbě, kde by vás standardně při využití nejběžnější kompasové metody feng šuej namísto harmonie přepadla spíše těžká deprese.

I když většina bytů v dnešní době bývá stavěna spíše stylem, který jde proti všem hlavním zásadám feng šuej a při pročtení běžné knížky na toto téma nejspíše dojdete k závěru, že právě u vás nemáte šanci aplikovat skoro vůbec nic, pravda je jiná. Přístupů a škol feng šuej je povícero a i když obsahují rady pro to, jak vytvořit zcela ideální bydlení s pokoji správně umístěnými ve vhodných světových stranách (což se vám většinou povede jedině v případě, že budete s podobným záměrem stavět úplně nové bydlení), i částečná aplikace principů feng šuej dokáže vaše bydlení výrazně vylepšit, změnit jeho atmosféru a dokonce výrazně vylepšit “nedostatky” vyplývající ze stavebních dispozic.

První díl seriálu Praktické rady, jak využít zásady Feng Šuej i pro vaše bydlení už na webu MT nábytek najdete, další díly budou v blízké době následovat.

Jak se vám článek líbí? A co vy a východní přístupy k bydlení?

Zdroj obrázku: http://www.mt-nabytek.cz/8389-loznice-roxana.htm

Jak nesrat při zdi…

Tak jsem si říkala, že se od negativních monotematických článků přesunu k něčemu pozitivnějšímu – ale bohužel to zase nevyšlo. Máme tady další sbírku ošklivostí…

Zabrousila jsem takhle na web ČPS, neb chystáme Pagan Pride a chtěla jsem si zjistit, kdo je zrovna teď kontaktní osobou pro zaslání pozvánky. A v záložce O ČPS, kam jsem se vydala hledat aktuality mě do oka polechtal odkaz na blog. I klikla jsem a dorazila na dva dny starý článek nazvaný Úvodní slovo nového předsedy.

Tak jsem se do něj lehce začetla a říkám si – dobrý, dobrý, kdo to asi psal? U odstavce, kde se dotyčný zamýšlel nad větším otevřením vůči jiným subjektům mi spadla brada a odscrollovala jsem dolů, abych si přečetla jméno autora.

V tu chvíli se můj příjemný pocit – dobrý, dobrý celkem rychle změnit na jasnovidné – a do prdele… A taky, že jo.

Po posypání hlavy ČPS popelem za zapouzdřenost a příslibu pokusů o větší otevřenost a spolupráci s podobnými subjekty (že jich tady je…), zejména PFI a politování promarněné příležitosti při odmítnutí podpory Pohanského plesu přichází co? Politování, že se ČPS stejně postavila k propagaci Witchcampu? Ale kdeže.

Hned v následujícím odstavci se dozvíme, jak “kdosi” v červnu na blogu a v diskuzích kritizoval a znevažoval ČPS – což samozřejmě nebylo proto, že by ČPS udělala něco, co by to třeba potencionálně mohlo vyvolat – ale protože je to fenomén, s kterým se čas od času potkáváme a organizace tak významná, jako ČPS se tomu prostě občas nevyhne.

Naštěstí členové ČPS dle autora neprojevili o zapojení do oné štvavé diskuse zájem, pravděpodobně proto, že některé informační kanály pro jejich ne příliš věcný obsah prostě vůbec nesledují. (To je sice hezký pokus o shození našich projektů, ovšem článek vyšel jen tady na blogu a byl nasdílen na 3 osobní profily na FB – jinými kanály vůbec neprošel. Obávám se, že nezájem o můj osobní blog ze strany lidí, které neznám mě asi nikterak nemrzí, zda Cody považuje svůj FB za věcný informační kanál skutečně netuším).

Takové debaty jsou každopádně zbytečné a ČPS o ně nemá zájem, neboť snahy o vyvolání flamewars a vyvolání konfliktů nepatří k věcem, do kterých by se zapojovali. A samozřejmě nechybí obvyklý a nezbytný dovětek, že svou energii namísto toho raději investují do pořádání akcí a tvorby něčeho konstruktivního.

Ehm – a tahle slina jedu byla co? Prvotřídní ukázka přizdisráčství, kdy se o někoho zcela jasně otřu, aniž bych ho jmenoval (ne, skutečně nepotřebuji být paranoidní, abych si to spojila dohromady), samozřejmě bez jediného odkazu na to, že druhá strana měla ke kritice jasný důvod a následně se posvětím tím, že já ze svého obláčku nadhledu a moudrosti jsem nad takové věci zcela povznesen?

Kdyby ano, asi by dotyčný neměl potřebu to rozmazat na tři odstavce.

Takže znovu – my máme zájem s ČPS i dalšími pohanskými organizacemi spolupracovat, i kdyby to mělo být pouze ve formální rovině (vzájemná propagace akcí, účast na akcích, které potřebují naplnit kapacitu, aby se zaplatily…) – neboť se domníváme, že předávání informací a podpoře pořádaných akcí by neměly stát v cestě osobní antipatie pár lidí.

Ani s tou antipatií to z naší strany není tak strašné – i s autorem daného článku si celkem ráda pokecám u piva, domnívám se, že je to člověk s výjimečným talentem k učení a předávání znalostí – ovšem stejně jako u mnoha dalších se mi dost často otevírá kudla v kapse, když vidím, co je schopen napsat na internetu.

A závěrem – i po odmítnutí propagace Witchcampu jsme k ČPS jako organizaci podnikli pár vstřícných kroků – nabídku dortu pro členy ČPS na Witchcampu, zorganizování návazné akce na Dobrou společnost v Hradci Králové, spojenou s nabídkou přespání pro přespolní. Zakrátko k vám zamíří pozvánka na Pagan Pride, u které jsme ani přes vzájemné vztahy ani v nejmenším nezauvažovali o tom, že bychom vám ji neposlali.

Každopádně s**t na hlavu si nenecháme a pokud k tomu opět dojde, nehodlám si to nechat pro sebe – i přesto, že je mi jasné, že to vzájemným vztahům neprospívá. Bohužel už mě skutečně nebaví situace, kdy my budeme vláčeni bahnem jako ti zlí, nesnesitelní a konflikty tvořící – a druhá strana se bude tvářit blahosklonně,protože budeme držet hubu a krok.

 

 

Neberte ty vlogy tak vážně…

Přiznávám, že čarodějnické/pohanské/magické vlogy v zásadě nesleduji, poněvadž mě to nebaví (nechť si to nikdo nebere osobně, vlogy mě obecně neoslovily – a to se pohybuji v komunitě, kde jsou poměrně běžné). V rámci obecného přehledu jsem se podívala na video Daraiji, ve kterém světí nasycený solný roztok a pár videí od Correymah, něco málo ze začátku a naposledy část toho o rituálu (nedokoukala jsem ho, nějak mě to nezaujalo).

Jestli teď čekáte hejtovací článek na téma kvality, tak se obávám, že budete zklamaní. Ale vzhledem k tomu, že jsem se zase nachomýtla k bitce na téma: je třeba to recenzovat a kritizovat, nemůžete je prostě nechat žít vs. bez zpětné vazby nebude dosaženo zlepšení a budeme plakat nad nekvalitou zdrojů, nějak jsem pocítila chuť k tomu něco říct.

Bod jedna – ta videa nejsou zlá, mají obsah, jsou poměrně věcná, obsah je prakticky použitelný (to, že já sama to často dělám značně jinak mě nijak neuráží a i když bych asi pro posvěcení nesytila vodu solí dávkovanou plastovou lžičkou, s dobrým záměrem to stejně fungovat bude, takže co).

Bod dva – ano, recenze, případně kritiky můžou pomoct k tomu, aby to bylo ještě lepší. Mít naprosto úžasná pohanská videa v češtině by jistě bylo super. Mít aspoň nějaká je taky super :-)

Na stranu druhou – právě díky recenzím se spousta lidí dozvěděla, že vůbec nějaká videa na tohle téma existují.

Bod tři – ač se jedná o tématické seriály, které v podstatě “učí” něco z čarodějnické praxe, není to kurz. I když třeba již téměř dvousetdílný seriál o eklektickém čarodějnictví by do pravidelně sledujících patrně stihnul narvat základní znalosti a dovednosti. Každopádně – požadovat po vlogerkách nějaké zásadnější znalosti či zkušenosti mi přijde trochu mimo (tím netvrdím, že je nemají) – pokud vědí něco o tom, o čem mluví, za mě je to OK.

Bod čtyři – přijde mi, že dva komentující pánové jsou sice věcní a objektivní, ale mají tak trochu přehnaná očekávání a příliš “profesionální” představy o tom, jak by to mělo vypadat.

Vlog je navíc v našich končinách stále ještě žánrem relativně novým, a většina lidí vůbec netuší, jak to vlastně vypadá – no schválně, kolik vlogerů znáte a sledujete?

Proč si to myslím? Podívejte se na tohle:

Strašné, brutální, neprofesionální, roztahané a tak dále?

No, dotyčná patří k nejoblíbenějším českým beauty-blogerkám, její videa odebírá přes 6000 lidí (nezanedbatelná část si je pouští přes blog, takže odběr kanálu nemají) a právě tohle odkazované video vidělo skoro 10.000 lidí. Její ostatní videa mají obvykle podobnou délku a ukecaná jsou velmi obdobným způsobem.

Takže – sice se vám z toho asi vyrazí vyrážka až na zadku, ale lidi to maj rádi :-) (PS: jak mi vlogy k srdci nepřirostly, tohle si občas na pozadí pustím)

Takže – nechtějte po vlozích (že to zní strašně?), aby byly něčím, čím nejsou a možná ani nemají ambice být. Ale jinak o nich klidně mluvte dál – rozšíření řad veřejně působících pohanských celebrit má něco do sebe ;-)

 

Propagace podruhé…

Minule jsem byla věcná a neosobní, tentokrát nebudu. Kdyby tenhle post nebyl článkem na blog, ale dopisem, asi by začínal slovy Milý Arcanisi…ale vzhledem k tomu, že není, vezmeme to více ze široka.

Poté, co na můj předchozí článek upozornil Cody na Facebooku, strhla se velká debata  na téma vzájemné nevraživosti, věcnosti a konstruktivnosti, rozmazávání neshod, vzájemné nepodpory a podobně. Pár postřehů k napsanému jsem uvedla přímo v závěru diskuse, ale vzhledem k tomu, že právě její poměrně věcný závěr nechci zbytečně rozplizávat, využiji pro zbytek komentářů svůj osobní prostor tady na blogu.

Kdo nemá chuť se rochnit bahnem, nechť si raději počká na pokračování vepřopunkového mafiánského románu o čestném hrdinovi Tofu, jež chce být úplně stejně dobrý, jako jeho velký vzor Řízek (slavnostně si slibuji, že to fakt zkusím v dohledné době dopsat).

A kdo má opravdu chuť nevracet si navzájem přišlápnutá kuří oka a jiné křivdičky – a nevede o tom jen prázdné řeči, nechť prosím přeskočí na poslední tři odstavce.

A teď už to bahno (postupně a popořadě):

Přiznávám se, že na Codyho komentáři mě zarazil fakt, že nejsme první, kdo se s tímhle přístupem setkal. Na druhou stranu jsem o to raději, že jsem se minulý post rozhodla napsat – teď minimálně víme, že tohle opravdu nebylo jen za havraní parodii. Docela by mě zajímalo, co si o téhle praxi, kdy je vlastně radou rozhodováno za ně, myslí samotní členové.

Pokračujme komentáři (původní komentář, na který reaguji, je vždy text uvedený kurzívou.):

Povznést se nad osobní spory ve prospěch celku je holt velká výzva. Je škoda, že se pak ztrácí to předpokládané poslání organizace – podpora pohanství jako takového. Pokud se ovšem nerozhodli zaměřit pouze na vlastní aktivity – ale zas takový zisk z toho není, aby tu musel fungovat konkurenční boj.

Plně souhlasím. Jen na upřesnění a doplnění – Witchcamp není zisková akce, v loňském roce vyšel v podstatě na nulu, letos je kalkulován stejně. Pokud by přesto nějaký zisk vygeneroval, půjde obratem rovnou do vybavení na podobné akce, které zatím platíme ze svého (jen namátkou – talíře, skleničky a další nádobí, postupné zařizování postelemi a matracemi, úprava seminářových a spacích prostor…)

Protože my o žádný konkurenční boj a žabomyší války nestojíme. Prostě chceme dělat svojí práci. Doporučuji Bohyni a Stezkám (Codymu), to samé. Když na sebe nebudeme plivat, třeba ten ples časem společně uspořádáme a nebudeme mít pocit nenaplněné reciprocity, pokud budeme požádáni o vložení pozvánky na Witchcamp do věstníku.

Já nevím, ale co jiného si mám představit pod pojmem žabomyší válka, když ne odmítnutí předání informace o dobré pohanské akci členům pohanské organizace, kvůli poměrně malicherným důvodům. Ad nenaplněná reciprocita – ale ČPS po nás nikdy nic nechtěla! Ne, skutečně nebudeme jinou organizaci propagovat jen tak, protože nás to zrovna napadlo – pokud ale o propagaci požádají, můžeme se o tom pobavit. Mimochodem – asi všichni si vzpomenou, že prostor k propagaci jsme dali již 2x všem pohanským organizacím a skupinám na Pagan Pride – bez ohledu na osobní vztahy (pozvání dostala i milovaná Matera Opidum – poté, co nás předběžně vyloučila). Pokud by se PPD konal vloni, i ČPS by samozřejmě dostala pozvání – vzhledem k tomu, že se z objektivních důvodů nekonal, tak k tomu pochopitelně nedošlo. Aneb – my se jako organizace/projekt v tomto směru výše uvedeným doporučením řídíme již poměrně dlouho. Že si osobně o mnoha členech pohanské komunity myslíme svoje (obvykle opodstatněně), to je věc druhá.

A jak jsem již psala – my jsme nečekali, že ten článek bude v Kolovratu uveřejněn jen pro naše krásné oči a nějaké formě “zaplacení” bychom se nebránili. V ČPS ovšem nikoho ani nenapadlo požádat na oplátku třeba o zvýhodněnou cenu pro členy ČPS (na rovinu musím říct, že bychom ji asi stejně v nějaké zajímavé výši poskytnout nemohli, protože bychom to museli doplatit ze svého, ale nějaký bonus pro členy bychom asi bývali dokázali vymyslet. Co třeba dort s nápisem Vítáme členy ČPS? Asi něco podobného vymyslím na příští rok…)

 A článek působí (můj subjektivní čtenářský dojem) dost stylem “my, ti hodní, jsme chtěli udělat akci, ale podívejte jak tamti zlí nám to kazí!”. Problém vidím já v tom, že podobný pocit a větu jsem už slyšel tolikrát ze všech možných stran, lidí, skupin, že už mi to ani nepřijde vtipné.

Ono je to tak, že “ti zlí” nám to nekazí. Witchcamp má oproti jiným podobným projektům jednu zásadní výhodu – nepotřebuje naplnit minimální účast. Dokážeme a můžeme tuhle akci udělat jak pro pět, tak pro padesát lidí (i když to už bychom asi museli na poli vykopat latrínu). Navíc pro letošek máme docela velký tahák – vlastnoruční výrobu šamanských bubnů, vedenou lidmi, kteří se tomu leta věnují – navíc doplněnou vedeným workshopem na jeho zdobení a komunikaci s ním. Vzhledem k tomu, že něco podobného asi v blízké době opakovat nebudeme, trochu mě mrzí, že třeba tuhle informaci odmítla ČPS řadovým členům své organizace předat. Skutečně by se nenašel nikdo, kdo by se k tomu chtěl připojit? Ani ve chvíli, kdy umožňujeme přijet třeba i jen na jeden den – tedy třeba jen na tenhle workshop?

A k tomu jestli jsme ti hodní – loňský Witchcamp pro nás jako pořádající tým vypadal následovně: přípravná brigáda před akcí, každodenní ranní vstávání dvě hodiny před snídaní, pět dní bez přestávky naplněných přípravou jídla, vedením workshopů a ručním mytím nádobí. Letos máme první pracovní víkend za sebou, druhý nás ještě čeká. Nemáme ve zvyku vykřikovat, jak “tohle všechno děláme zdarma, ve svém volném čase” a vzhledem k tomu, že loňský Witchcamp byl bezvadná akce, rádi to všechno absolvujeme znova. Ale skutečně netuším, proč někteří hledají příslovečnou veš na čemkoliv, co vzejde z naší strany jen proto, že my přece “ti hodní” rozhodně nejsme ani v nejmenším.

Nechci aby se to zvrhlo v argumentaci kdo má pravdu a kdo ne, protože to není podstatné, ty kořeny kdo komu co jak v jaké skupině atd se nedají dohledat. Můj záměr byl je ukázat, že ta nenávist je na všech stranách a nebude to lepší dokud každý bude tvrdit že za to můžou ostatní (zlé zlé skupiny, lidi…)

Ach bože! Pokud si z někoho dělám pr…legraci, skutečně se to nerovná tomu, že ho nenávidím. Jestli je nenávist na straně druhé nevím, ale asi by mě to nepřekvapilo. Bohužel.

Co ovšem na naší straně je, to je značná nechuť ke vzájemné komunikaci – před zasláním prosby o propagaci jsme se málem dostali až k losování toho, kdo se onoho milého úkolu ujme. Musím konstatovat, že ona nechuť nemá nic společného s předsudky – neboť reakce zcela jasně potvrdila očekávané. Z čehož vyvozuji další závěr, a sice že dokud se ČPS k ostatním bude stavět takhle, tak si komunikaci s ní mnozí třikrát rozmyslí.

Já mluvil hlavně o článku, a pak obecně o všem, ne o jednotlivých faktech  (popravdě tvůj komentář mi přijde mnohem víc konstruktivní a věcný než původní článek, ale co už).

Docela by mě zajímalo, kde v minulém článku najde dotyčný něco, co není věcné. Konstruktivnější závěr už bych asi taky nevymyslela. Obávám se, že tady už byl aplikován oblíbený vzorec: psala to Lucie, nemá nás ráda (my ji taky ne), tak je to blbě od začátku do konce. Na to, abych přesně tento přístup našla pod každou druhou FB debatou s ČPS (konkrétně zhruba třemi jejími členy) nepotřebuju být ani paranoidní.

Dokonce nezpochybňuju ani fakta v článku (to že čps odmítla atd je fakt). Pozastavuju se nad tou formou ale. Normální přístup, jak bych si ho představoval já, by byl “tak mi někdo nechce propagovat akci z důvodů, které nechápu? Who cares? jejich mínus, neštěkne po nich pes. Jdeme dál.”.

Po těch, kdo si odmítnutí odhlasovali pes skutečně neštěkne – ti o akci a našem pozvání vědí. My jsme ale účast chtěli nabídnout i řadovým členům.

Ale tady měl někdo zjevnou potřebu to co nejvíc rozmáznout (+ případně prezentovat sebe v co nejlepším světle). Je to všechno seklé a zacyklené, a nikdo nechce rozlomit ten “chain of hatred” (z chain of violence, chain of revenge, kdy se násilí stupňuje, rezonuje, a žádný z účastníků nechce ustoupit a jen “oplácí”). Proto říkám, že je úplně jedno kdo v nějakých konkrétních případech má pravdu nebo kdo ne, kdo hází špínu opodstatněnou, kdo jen pomlouvá atd. Samozřejmě věcnost je dobrý krok směrem ke zlepšení (na tom máš Cody mimochodem obrovskou dlouhodobou zásluhu :D), ale dokud bude potřeba zbytečně rozmazávat každou drobnost které se kdo dopustil, tak vždycky to bude takové ne úplně dobré prostředí pro rozvoj.

Kdybych měla zjevnou potřebu to rozmáznout, vyšel by minulý článek 1.3. Citovaný mail nám byl zaslán posledního února. K sepsání mě nakonec přesvědčil další komunikační “krok stranou” ze strany ČPS (fotky do kalendáře) – a zároveň jeho publikováním vyšlo najevo, že to není ojedinělý přístup.

A k onomu “nikdo nechce ustoupit a jen oplácí” – my nemáme potřebu se distancovat od čehokoliv, co organizuje někdo jiný – ať už je to DO, PFI, ČPS, Rodná víra nebo kdokoliv další – ať už s jeho členy máme skvělé vztahy, nebo spíše chladné. Jen namátkou – podíleli jsme se na programu Mystiky, přišli na koncert Damh the Barda (tuším, že na workshopu probouzení inspirace, který byl pro členy PFI zdarma, jsme byli jedinými platícími účastníky), účastnili jsme se Rodova dne na Slovensku (na pozvání z RV), zhruba před třemi týdny jsme se na FB přihlásili k účasti na akci ČPS (dobrá společnost v HK) – a zároveň se rozhodli navázat víkendovou akcí v blízkém okolí a tím krom jiného nabídnout přespolním účastníkům místo k přespání na páteční noc (i když je mi předem jasné, že to pro mě může znamenat pár otoček autem do HK a zpět, neb k nám po půl jedenácté už nic nejede). Stejně tak bychom asi ČPS neposílali prosbu o zveřejnění, pokud bychom na akci její členy nechtěli pozvat.

Pokud má někdo ustupovat, tak trochu mám pocit, že řada není na nás.

 Dělej si srandu z koho chceš, to nekritizuju  Já kritizoval tvůj údiv, kdy to vypadá že ti nedochází že lidi, ze kterých si děláš srandu, tě třeba nemusí mít rádi. By měli ještě děkovat? (ano samozřejmě konstruktivní kritika je vítaná, ale chce to taky trochu sociální skill vědět co kdo unese a co je komu jak příjemné)

Myslím, že z naší strany už několikrát padlo, že nemáme zapotřebí být za každou cenu zadobře s každým, stejně tak, jako to, že si uvědomujeme, že nás někteří lidé rádi nemají a žíly nám to skutečně netrhá. Ani my neplujeme na obláčku pozitivního myšlení a neterorizujeme sami sebe pocitem, že bychom měli cítit bezpodmínečnou lásku k masám. Avšak pořád se nemohu zbavit dojmu, že k vzájemnému”oficiálnějšímu” jednání pohanských organizací a projektů by měla spíše patřit profesionalita, než otrhávání kopretiny s rozpočítadlem “má mě rád, nemá mě rád”.

Co kdo unese a co je komu příjemné? Je mi líto, ale bohužel aktuálně nemáme žádný důvod poplácávat ČPS po zádech.

A aby bylo jasno, vadí mi jak osobní antipatie ČPS které vedly k tomu článku, tak i styl článku + snaha a přehnaná aktivita o řádné rozmáznutí – pořád se mi vzadu v hlavě ozývá hlásek “o čem se nemluví, bude zapomenuto”.

Řádné rozmáznutí? Přehnaná aktivita? Ano, napsala jsem článek na blog. Odkaz na něj nevisí ani na mém FB profilu, ani na Bohyni. Ale jen během dneška na něj odkázali 3 lidé – takže ty antipatie minimálně k tomuto přístupu tam asi budou. Ovšem narozdíl od výše citovaného předpokladu vedou napříč pohanskou komunitou, bez ohledu na “stranickou příslušnost”. Není to podnět k zamyšlení?

Že se ti nelíbí sbírka je ok. Co mě osobně ale vadí (a asi i ostatním z ČPS), že máte potřebu se do ní neustále navážet. Nikdo z nás nikdy netvrdil, že je to nějaké profi dílo. Jsme amatérští autoři a víme o tom, tak mi pořád nějak nedochází, proč máte tu potřebu. Za vrchol pak považuji to, že vaše parodie “Havran blije”, která je sama o sobe docela vtipná vyšla ještě před tím, než jste si měli možnost přečíst sbírku, kterou paroduje. To má pak ten vtip už trochu nádech trapnosti.

Neustále navážet? Ale jděte. Navážení začalo a skončilo s Havranem, když budu hodně velkorysá, trvalo to týden. Čas od času mi sice stále chodí další básně na havraní téma – tedy blijící havran a nepovedená poezie (dlužno říct, že jsou mnohdy lepší, než to, co v Havranovi vyšlo), ovšem tak nějak mám pocit, že na nějakou vážně míněnou sbírku ČPS už si u toho ani nikdo nevzpomene. A jen na okraj – asi vás moc nepotěší zjištění, že hláška “z toho by se havran zblil” v okolním pohanském světě za poslední rok vcelku zlidověla…

A po stopadesátéšesté – vydání Havrana jsme přislíbili hned po Pohanské kytici. Část jejího obsahu byla hotová skoro čtyři roky předem a vyšla by i v případě, že by se druhou básnickou sbírku rozhodl vydat Dávný Obyčej. Ta parodie není na sbírku ČPS, ale na skutečnost, že byla vydána další sbírka pohanské poezie, o které v podstatě skoro všichni vědí, že z větší části nebývá příliš kvalitní (když se budu snažit být slušná). I proto vyšla ve stejný den a hodinu, na které byl naplánován křest sbírky ČPS – protože tady skutečně nešlo o konkrétní obsah (kdyby ano, věřte tomu, že byste to poznali. Naše akční trio oplývá nepříjemnou schopností brilantně a věrně zparodovat naprosto cokoliv).

Co dodat závěrem? V komentářích neustále zaznívají výzvy na téma, jak máme přerušit onen začarovaný kruh nenávisti, snažit se, aby nás ostatní měli rádi a prostě začít u sebe. A víte co? Tak dobře.

Milá rado a členové ČPS – zveme vás na Witchcamp. Přivítáme vás kvalitní kávou, po celou dobu vás budeme provázet workshopy, které vás budou bavit, každý den si pochutnáte na bohaté snídani, doma vařeném obědě a dvou svačinkách, večer si s ostatními příjemně popovídáte u piva, limonády či perfektně připraveného čaje z Duhovky při grilovačce a v noci se krásně prospíte pod jabloněmi za zvuků zurčícího potoka (pod střechou je taky ještě místo).

A pokud dorazí alespoň tři lidé z rady ČPS, tak vám ten dort s nápisem upeču.

11 věcí

Je to už skoro měsíc, co mě Kojot oslovil s řetězovkou jménem Dálkový výslech. Podmínky jsou jednoduché - napiš o sobě 11 zajímavostí, odpověz na 11 otázek, zformuluj 11 vlastních otázek a oslov 11 bloggerů. Tak nějak jsem se k tomu dříve nedostala a tak trochu jsem si to chtěla promyslet – 11 zajímavostí je celkem dost – bohužel jsem půlku toho vymyšleného zase zapomněla, takže to budu muset dodělat cestou, neboli při psaní.

Tak tedy:

11 zajímavostí o mně

1. Vším, čím jsem byla, byla jsem ráda

V průběhu těch pár let, co chodím do práce jsem prostřídala zdánlivě nesouvisející profese – od recepční, přes specialistku na reklamace, “kontrolorku” v Kauflandu, finanční manažerku projektů financovaných EU, sociální pracovnici v NNO až po obchodnici s námořní a leteckou přepravou. A vlastně mě to všechno bavilo. A byla jsem v tom dobrá :-)

2. Děkuji skautingu za všechno dobré, co mi dal

Víc, než 15 let jsem byla členkou skautského hnutí, většinu z toho jako vedoucí. Mám vůdcovské zkoušky a papír na to, že můžu dělat zdravotníka dětských zotavovacích akcí (což taky občas dělám). Organizovala jsem několik táborů, založila roverský oddíl. Spoustu svých opravdu dobrých (ale i těch horších :-) přátel jsem potkala mezi neformální roverskou partou operující ve východních Čechách, se kterou jsem si taky vyzkoušela první poslední (od turnaje v Ringu, přes prolézáním josefovského a dobrošovského podzemí daleko za trasy vyhrazené návštěvníkům, až po lezení po skalách a noční bojovky na lyžích). Po přečtení knihy Kruh mužů od Jana Bílého směle tvrdím, že iniciační potřeby dnešních mužů by dobrý skautský oddíl poskytl každému z nich v lepší kvalitě, než by se odvážili doufat…

3. Jsem feministka

A vy nejspíš taky – a pokud si říkáte, že nikoliv, možná jen nevíte tak zcela přesně, co ten termín skutečně zahrnuje :-) Domnívám se, že bychom skutečně všichni měli mít stejné příležitosti (tam, kde to nevylučuje naše fyzická stránka) – ať už při volbě studia či zaměstnání, mzdovém ohodnocení či kariérním postupu, tak i při řešení domácích prací nebo péče o dítě. Nedomnívám se, že je špatně, pokud je šéfem oddělení muž nebo pokud žena zůstane v domácnosti a stará se o svou rodinu – pokud ten první dosáhl svého místa nejen proto, že je chlap a ta druhá se na tom se svým partnerem domluvila a oběma to tak vyhovuje.

4. Jsem pro kvóty

Minimálně ve vedení našeho státu (byť i ve vedení firem by měly své opodstatnění). Naše vláda rozhoduje o životech všech občanů této země, a mezi těmi mají ženy těsnou většinu. Přesto je ono rozhodování až na pár výjimek pouze na mužích. Ti potom – zcela odtrženi od reality, se kterou se neměli jak setkat – rozhodují o věcech, které ovlivní jen a pouze ženy. “Díky” tomu teď nemáme jinou možnost, než rodit v “neskutečně přátelských a přirozenému porodu nakloněných” porodnicích, po dobu rodičovské dovolené dostáváme všechny stejnou částku – ať jsme nikdy nepracovaly, nebo odevzdaly celkovou sumu na rodičovský příspěvek určenou v sociálních odvodech za půl roku, pokud nevyděláváme opravdu dost, nemáme možnost jít zpátky do práce dřív, než po třech letech, protože mladší dítě přeplněné státní školky nevezmou – a spousta z nás o místo přijde a skončí na úřadu práce, protože dítě do školky nevezmou ani čtyřleté. Argument o tom, že pokud je žena opravdu dobrá, svou cestu do vrcholné politiky si prorazí, je lichý. O kolika našich politicích se domníváme, že jsou opravdu dobří a chytří? Na odpověď nejspíš vystačíme s prsty jedné ruky. Proč musí být žena “opravdu dobrá”, “lepší než muži” a s dostatečně ostrými lokty, aby se mezi tu pakáž dostala – alespoň na volitelné místo kandidátky?

5. po předchozích dvou bodech něco klidnějšího, méně konfliktního a možná trochu překvapivého – Dobře vařím a skvěle peču

Mám 2 recepty na naprosto geniální čokoládový dort a umím dokonce i dokonale vypadající (a chutnající) mandlové makronky. Domácí chleba peču v pekárně i bez, občas se vrhnu i na housky nebo bagety. Dělám geniální švestkovou marmeládu, umím vyrobit domácí máslo, ale třeba i paštiku nebo zálivku na salát Caesar. Jsem vegetariánka, ale poradím si i s masem. Můj sojový guláš je vyhlášený (zejména proto, že to značná část strávníků nepozná), a masové vlastně taky. Miluju kvalitní časopisy o vaření, kuchařky s obrázky přes celou stranu a kuchyňský robot KitchenAid.

6. inspired by Tasselhof – Ve třetí nebo čtvrté třídě jsem se zúčastnila soutěže o Sovětském svazu.

Naše skupina skončila bezkonkurenčně poslední a nad našimi odpověďmi žákyně starších ročníků hodnotící odevzdané lístečky  řvaly smíchy. Sice jsme předem všichni dostali seznam otázek, dokonce s údajem, na které straně knihy najdeme odpověď – leč naše paní učitelka (která nás hned po revoluci rezolutně opravovala po každém navyknutém “soudružko”) sice splnila povinnost vyslat družstvo, ale už nám neřekla, z které knihy ta čísla stránek pocházejí …

…tady končí seznam toho, co jsem nezapomněla. odteď nastává improvizace…

7. Pár let jsem zpívala s folkovou kapelou

Vlastně se dvěma, ale zdravé jádro zůstalo stejné. Na většinu hudebních nástrojů (kromě klasické zobcovky) sice hraju jako ponocnej (zato je jich hodně – kytara, housle, klavír, foukací harmonika…do ruky umím vzít i banjo, basu a mandolínu), ale zpívat umím dost dobře. A když na to přijde, jsem schopná napsat i dobré texty (u kterých sedí slabiky a rytmus) a hudbu k tomu (narozdíl od oduševnělých básníků píšu programově – řekněte mi, co chcete napsat, a já vám to stvořím). Takže až po mně zas někdo po kritice básnických nedodělků bude chtít ukázku vlastní tvorby…odkážu ho na sbírku Havran blije! (protože na argument “můžeš kritizovat pouze v případě, že to umíš líp” ze zásady neslyším. Líp to sice často umím, ale to v kritice skutečně není podstatné)

8. opět jedna trochu kontroverzní – Souhlasím s podporou romských obyvatel

Čeští Romové jsou v situaci, do které se z velké části nedostali vlastní vinou a zcela jednoznačně si z ní v dohledné době sami nepomůžou. A vzhledem k tomu, že naše vlády si tenhle problém už leta přehazují jako horký brambor, většinová populace čím dál tím víc nadává, že nás tito lidé na dávkách stojí nemravné peníze (což stojí). Přesto můžu ze zkušenosti říct, že se vyplatí nasypat ještě nějaké navíc do aktivit, které je přivedou k úspěšnému dokončení školy, případně i studiu a pomohou jim získat práci – a tak alespoň mladší generace nasměrovat k tomu, že nebudou závislé na sociálních dávkách. A nebo ve svém okolí nebudou znát nikoho, kdo pracuje (true story)

9. Nebojím se říct názor, se kterým většina lidí nesouhlasí a nemám potřebu být s každým kamarádka.

Na druhou stranu – mám-li k tomu důvod, dokážu vyjít s kýmkoliv.

10. Jsem kariéristka a hrozně mě baví námořní přeprava

Ač jsem se k téhle specializaci v logistice dostala spíš náhodou, hrozně mě to baví. Dokážu hodiny vyprávět o zajímavých věcech ze světa obřích lodí a plechových kontejnerů (mám třeba geniální historku o mývalovi, pivu, granulích pro psy a kontejneru z Kanady. Pak taky méně geniální o kojotovi z Afriky a trochu nechutnou o rybích kůžích v chladícím kontejneru…) – a kdybych toho jednou chtěla nechat, asi půjdu učit zeměpis čínských přístavů :-) Baví mě kombinovat jednotlivé části přepravy tak, abych dokázala splnit i zdánlivě nemožné požadavky – jako třeba dostat do týdne kontejner tam, kde všichni ostatní tvrdí, že to za míň, než 23 dní nejde (ale jde :-).

11. Za mé šťastné manželství může koala

Totiž Koala, jeden můj skautský kamarád. To bylo tak – úplně nejdřív mi tenhle kamarád doporučil hru Duna online. Přidala jsem se k drogovému národu Ekaz, zaútočila si v pár bitvách, zúčastnila se jednoho srazu, pomohla vytvořit nový znak národa…a po nějakém čase hrát přestala. Pak jsem si na tohle téma cosi googlila, až jsem narazila na blog nějakého Tasselhofa, co hrál za Bene Tleilax. Nic moc dunařského jsem tam sice nenašla, ale zato jsem si trochu početla, zavzdychala nad tím, že bych taky jednou chtěla takhle skvěle psát, ale že na tohle fakt nemám – a zase jsem to zavřela. Po čase jsem ho cíleně našla znova, a nakonec se i přesvědčila k tomu, abych to zkusila taky – a založila jsem si na bloguje svůj vlastní blog. S Tasselhofem – shodou okolností taky hradečákem – jsme se přes komentáře seznámili poměrně záhy (bloguje tehdy fungovalo jako skvělá sociální síť), po čase (a instalaci fičury zvané Geo URL) jsme dokonce zjistili, že bydlíme tak dva rohy od sebe. Každopádně zhruba po dvou letech a jednom velmi konkrétním postu na mém blogu jsem byla pozvána na zcela nezávazného panáka. No – a už spolu bydlíme 5 let :-)

A teď 11 Kojotových otázek:

1. Pokud bys měl/a ztratit schopnost vidět jednu z těchto barev – červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová –, která by to byla?

Asi tyrkysová – modrá má spoustu dalších odstínů :-) (teď jen dumám, jestli byly barvy čaker pro otázku zvoleny náhodně, nebo bude z odpovědi vyvozeno něco duchovně-spirituálního…)

2. Který rok Tvého života byl nejpamětihodnější – ať už proto, že byl skvělý, příšerný, ujetý atd. – a proč?

Mám pocit, že většina těch, v kterých jsem dospělá – každý přináší něco nového a vzrušujícího. Ale kdybych měla vybrat jeden, byl by to ten, který následoval po přečtení knihy od Laurie Cabot a následném narozeninovém Crystal Wishlist kouzlu…

3. Máš rád/a nějakou slavnou osobnost (žijící či mrtvou), jejíž názory jsou z velké části protikladné Tvým – a přesto ji obdivuješ?

Ano.

4. Kdybys měl/a být bohem či bohyní v nějakém pohanském pantheonu, kým bys byl/a?

Asi Brigit – líbí se mi její 3 tváře: Brigita – umělkyně a paní inspirace, Brigantia – kovářka a válečnice, Bride – léčitelka a moudrá žena. Ale možná bych se na to vybodla a byla třeba smyslná Freya nebo divoká Artemis…

5. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „dobro“?

Jako první se mi vybaví slovo zlo – asi následek oblíbené hry “řekni protiklad”. Ale jako první asociace k dobru – láska a přátelství.

6. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „zlo“?

Válka.

7. Souhlasíš s větou „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem!“ (z filmu Vyšší princip)

V zásadě ano, ale přesto si nemyslím, že máme právo takového člověka zabít. Razím pacifistickou teorii, že pokud někdo přijde s vážně míněnou myšlenkou použití zbraní proti jiným lidem, mělo by se mu obratem dostat svěrací kazajky, polstrované cely a péče laskavého ošetřovatele.

8. Myslíš, že existují „eticky toxická“ umělecká díla, tedy díla, které mohou člověka učinit zlým? A pokud ano, měla by být taková díla cenzurována?

Existují díla schopná člověku pokřivit názory, takže v podstatě ano. Ale cenzura podle mě není řešení – zákazy často lákají o to více.

9. Existuje nějaké umělecké dílo, jež vzniklo před začátkem našeho letopočtu, které tě oslovuje? A pokud ano, čím?

Mám ráda spíše umění trochu mladší – pokud uměním nazýváme to, co bylo stvořeno primárně za tímto účelem.

10. Líbí se Ti (jako estetický objekt) výbuch jaderné zbraně?

Nedokážu odpoutat estetický dojem od vědomí toho, co to je. Takže tak napůl… (na ruce igelitový pytlíky, na nohy holinky, na sebe pláštěnku, nasadit plynovou masku a zalehnout patama k výbuchu….)

11. Kdybys měl/a možnost stát se na jeden okamžik všemohoucím Bohem a něco na světě změnit, co bys udělal/a?

Myšlení lidí – změnila ho k vzájemné úctě, respektu a vědomí nedotknutelnosti.

Mých 11 otázek: 

1. Víš, co je tohle?

2. A tohle?

Pokud ne, zkus to odhadnout :-) Bez hledání!

3. Jaký je tvůj oblíbený český spisovatel?

4. Pamatuješ si svou nejoblíbenější dětskou knihu? Která to byla a jak na ni vzpomínáš dnes?

5. Kdyby sis mohl/a vybrat, narodil/a by ses jako muž nebo jako žena? A proč?

6. Představ si, že máš možnost nadělit každému člověku na světě jeden ze tří dárků, který mu do konce života zajistí buďto dostatek peněz,  lásku milovaného partnera nebo šťastný život. Jakým způsobem je podělíš? A dostanou dárek všichni, nebo někoho vynecháš?

7. Pokud máš blog – co tě poprvé vedlo k jeho založení?

8. Tři oblíbená jídla?

9. Představ si, že si můžeš vybrat jeden cizí jazyk, který budeš okamžitě umět – ale nebudeš ho nikdy moct využít pro práci či klasické studium. Který si vybereš a proč?

10. Je začátek roku – představ si, že jsi časopisový astrolog a napiš horoskop pro své znamení na letošní rok. Rozsah 7 vět.

11. Jakým způsobem nejraději relaxuješ? A dopřáváš si toho dostatečně často, nebo jen sporadicky?

11 nominací:

Tak tohle bude trochu ořech – po roční pauze v blogování a přesunu z bloguje popravdě vůbec nevím, kdo mě aktuálně (ještě?) čte. Takže z toho zároveň udělám sociální sondu – pokud jste dočetli až sem, potěší mě vašich 4×11. Ať už na vašem blogu (písněte do komentářů!) nebo přímo tady. A vzhledem k tomu, že spousta lidí už na tuhle řetězovku odpověděla, máte-li chuť, připojte se ještě jednou a zkuste mou sadu 11 otázek. Budu se těšit ;-)

 

 

 

Iveta a Sladká Francie

Po kuchařce s krásným obalem a lákavým názvem, navíc od autorky vyzdvihované food časopisy, jsem začala pokukovat hned poté, co jsem se o ní poprvé dočetla. Na kuchařku všude spousta chvály, na autorku taktéž – a navíc – francouzské dobroty. Ach ach.  Kdo měl někdy možnost ochutnat nějakou tu sladkůstku u Paula, ten tuší :-)

Kuchařku jsem si i přesto koupila až po více, než půl roce – do té doby jsem ji totiž v obchodech prostě nepotkala. Poštěstilo se mi až minulý víkend, kdy jsem si ji po zběžném prolistování koupila v hradeckém Luxoru. Po prolistování méně zběžném bohužel musím konstatovat, že v tomto případě se ono čekání příliš nevyplatilo…

Předem by asi bylo vhodné říct, že jsem zatím žádný z receptů netestovala, čili ke konkrétním postupům se příliš vyjadřovat nebudu.

První věc, která mě v knize zarazila, bylo několik zcela zjevných blbostí. Hned v úvodu autorka popisuje základní suroviny. U předposlední položky jsem hrůzou zavyla nahlas. Ledová čokoláda skutečně není “druh čokolády, který je nutné před konzumací zchladit alespoň na teplotu cca 5°C”. Je to čokoládový výrobek s obsahem kokosového tuku, díky kterému se rozpouští již při 20-23°C a způsobuje tak chladivý efekt v ústech. Pokud ji strčíte do ledničky, o tenhle efekt se kompletně připravíte. Aneb když něco nevím, tak to nepíšu do kuchařky – a už vůbec ne tím stylem, že otevřu wikipedii a prostým opisem z ní vytvořím celou stranu 12. (Tu pitominu o ledové čokoládě jsem dnes opravila, původním zněním se tedy můžete pokochat v historii. Pokud mi nevěříte, přesvědčit by vás mohlo německé heslo Eiskonfekt).

Stejně tak mě značně zarazila “perla” uvedená hned na protější straně 13 – “Teploty uvedené v receptech platí při použití horkovzdušné trouby. Pokud ji nemáte, je potřeba teplotu snížit”. No, je to přesně naopak – pokud v troubě nemáte větrák rozhánějící teplotu stejnoměrně po celém jejím prostoru, budete muset tu teplotu zvýšit, aby se řádně propekly i části formy umístěné na opačné straně trouby, než je zdroj tepla…

Další věcí, která mě v kuchařce příliš nepotěšila, jsou fotografie. Tak nějak jsem si v posledních letech díky místním food časopisům, zahraničním kuchařkám a v poslední době i díky kuchařkám českým, zvykla na perfektní foodstyling a krásné fotografie. A to i u nepříliš vzhledných jídel typu žemlovka či čočka na kyselo. Tím spíš by si ho zasloužily báječné francouzské dezerty. Bohužel se jim ho nedostalo (přestože foodstylista byl podle tiráže u focení přítomen). Většina dezertů je naaranžována spíše stylem “udělali jsme si něco sladkého v neděli po obědě” než “fotíme kuchařku plnou perfektních dezertů”.

Pravdou je, že kde nic není, ani smrt nebere, a tak se od foodstylisty těžko dají očekávat zázraky, když samotný fotografovaný výtvor vypadá v lepším případě nevzhledně, v horším přímo katastrofálně. Příkladem toho nejhoršího mohou být bez debaty macarons alias makronky. Každý, kdo někdy viděl klasickou makronku ví, že takováhle rozpláclá (v případě prvního obrázku navíc barevně podivná) ohavnost to prostě být nemá. Makronkám chybí bublinkatá “noha”, jsou popraskané, tvar je značně nepovedený a příliš řídký krém teče ven a omatlává vedlejší kousky… Že se v receptu na malinové makronky vyskytuje pouze červené barvivo a rybízová marmeláda do náplně už asi nemá smysl komentovat… Asi by nebylo od věci držet se opět snadné zásady – když to neumím upéct, nedávám to do kuchařky.

Ani ostatní fotografie bohužel nejsou o moc lepší. Oblíbený zdobící prostředek ve formě krájené pomerančové kůry vařené v čemsi nikterak dobře nepůsobí, občas přeplácané vzorované nádobí přebíjí samotný kousek na něm prezentovaný. Slovo “etažér” (to je takový ten talíř na nožičce:-) ) už stylista patrně zaslechl, neboť jeden v knize najdeme, ale zbytek koláčů a dortů je prezentován na talířích – a nevypadá to nic moc.

Na mnoha fotografiích se zákusek nepěkně roztéká (ať už jde o krém na dortících nebo zmrzlinové dezerty). Těžko říct, zda to způsobilo dlouhé fotografování, a nebo je na vině špatný recept či technologie. Dezerty z odpalovaného těsta vypadají asi stejně, jako když jsem se o něj poprvé pokoušela já, výsledný efekt by měl být výrazně nadýchanější a pěknější. U věnce Paříž – Brest je navíc vidět, že se jednotlivé větrníčky místy ani nedotýkají, přestože věnec by měl být jednolitý (pokud už se dělá z větrníčků a ne jako jednolité kolo).

Koláče mají často nevzhledné nerovné okraje, některé nemají pěknou propečenou barvu nebo jsou popraskané, celkově nevypadají pěkně. Fíkový dort se zabořenou lžící, který vypadá, jako by ho někdo projel bagrem snad raději více komentovat nebudu.

Za normálních okolností krásný dezert Sorbet au cassis vypadá jako červené zelí rozmixované s jogurtem a trochou řepy. Asi ho někdo zapomněl propasírovat… Barvou i přízdobou navíc napovídá, že v receptu uvedený černý rybíz byl patrně nahrazen červeným…

Poměrně zásadním zklamáním pro mě byly i verrines, neboli plněné skleničky. Chápu, že zrovna Verrine Tatin se vzhledem k obsahu bude na krásno aranžovat obtížně, ale přece jen se to dalo vyřešit lépe. Verrines se sice obecně vytvářejí do skleniček jakéhokoliv typu, ovšem silně pochybuji, že to primárně platí pro šroubovací skleničku od jogurtu. Úplně obyčejné dvoudecky je ovšem na focení do kuchařky taky tak trochu škoda. Jogurtová sklenička ještě více zamrzí u dezertu, jakým je panna cotta, s jejímž aranžováním se vzhledem k želatině obsažené ve smetanové směsi dá celkem bezpracně krásně vyhrát…

Na celé kuchařce je dost výrazně znát, že byla ušitá horkou jehlou se snahou využít popularity autorky z pořadu Na nože! Tím pádem spousta receptů vypadá podle fotografií (a mnohdy i samotného popisu), jako když je autorka peče poprvé, případně nemá zásadní povědomí o tom, jak se daný dezert připravuje a jak by měl vypadat. Dlužno dodat, že už v loňském listopadovém Gurmetu připravuje Iveta Fabešová makronky v duelu proti Janě Zatloukalové – přičemž do nich místo cukru uváděného v kuchařce dává cukrový rozvar a na fotografiích už vypadají tak, jak vypadat mají. Trochu škoda, že se je autorka pořádně nenaučila už před vydáním knihy…

Obrázky v textu pocházejí z následujících zdrojů:

  • http://www.kosmas.cz/
  • http://www.visualphotos.com
  • http://www.dunnesstores.ie
  • http://www.wikimedia.org
  • http://www.parispatisseries.com
  • http://latabledeplop.canalblog.com
  • http://foodgawker.com/
PS: Myslíte, že mi někdo vydá knihu “Christine a přeslazená Amerika”? Myslím, že i přes brutální dávku cukru by si Česká republika zasloužila poznat Buttercream Icing…

Žirafové zásady pro zimní pobyt v horách (s vykradením několika Tasslovických poznámek)

Můj muž je politicky korektní, já nebudu.

Na facebooku se mi po jednom dobře mířeném prokliknutí objevila pozvánka na mužsko-mysterijní akci pořádanou Českou pohanskou společností. Noční přechod Jizerských hor. V lednu. Pěšky. Podle mého muže to tak působí jako akce “s gulama”. Podle mého cynického úsudku to značně postrádá jiný orgán, a sice mozek…

Pro vysvětlení si vypůjčím text samotné pozvánky (snad po mě OSA nebude chtít poplatky za autorská práva). Některé části textu obsahující čistě organizační informace (kdy, kde, v kolik) jsou vynechány a nahrazeny …

Mužská mystéria v rámci České pohanské společnosti vás zvou na noční přechod zimních Jizerských hor.

Nevíte co v zimním období dělat? Zkusili jste někdy celou noc pochodovat? Chtěli byste zjistit kde je vrchol vašich sil? Máte chuť na zajímavý zážitek po boku dalších mužů a na noční krásu českých hor? Připojte se k nám vprostřed období ticha a chladu a zkuste s námi přejít království Bohyně Izeríny.

Nechci být poslem špatných zpráv, ale já spíš očekávám, že si sáhnou na své úplné dno.

Krása českých hor zní romanticky, zimní realita bývá poněkud prozaičtější – letos koncem ledna byl na místě cca metr sněhu (a to zima za moc nestála), -20 °C bývá v noci v Jizerkách už v listopadu. Putování krajinou úplňku po cestě uježděné rolbou zní jako úžasná záležitost. Prodírání se závějemi hlubokého prašanu za sněhové vánice už nikoliv – zvláště pokud jste v půlce trasy a do nejbližší obce je to přes deset kilometrů. Cesta není vidět, turistické značení zmizelo a případné tyčové značení pro běžkaře splývá se souškami v lese.

Lyže a sněžnice jejich první uživatelé vymysleli právě proto, že ve sněhu se pěšky chodí pěkně blbě.

Tohle navíc není akce  ”na zkoušku” (…zkuste s námi přejít království Bohyně Izeríny…), pokud tenhle “pokus” nevyjde, může to některé účastníky stát o dost víc, než lístek na bus tam a zpátky…

Názor z Tasslovic: Velmi mě děsí samotná anotace akce: Vyzývá muže k tomu, aby si zjistili vrchol svých sil.  Navíc samotná výzva “zjisti své síly” je hloupá, dětinská a sama o sobě riskantní: Svádí totiž k “hecu.”

Zlé pořekadlo praví, že když nevíš co, tak si trumfni. A pokud se sejde parta chlapů, z nichž většině z nich nebylo ani 40 (tudíž stále relativně na vrcholu sil), tak bude velmi těžké říct “já se necítím.” A bude těžké na takovou trasu nevyrazit, protože bych přeci “nebyl správnej chlap.”

Tihle muži se budou pohybovat mimo civilizaci, někde, kde se může z hodiny na hodinu drasticky změnit počasí, ve tmě, za mrazu a s minimální výbavou. Dle mého názoru to není mystérium, ani zkouška vlastních sil. Je to čiroprostá blbost.


 Sraz bude v 16:15 v obci Hejnice…
Vzdálenost: cca 30km (podle počasí)
Konec cca: 4 hodiny ráno.

V překladu 12 hodin putování nočními zimními horami. Mráz, sníh – v horším případě i špatné počasí (mlha, chumelenice, ostrý vítr).

Program:
Po příjezdu do Hejnic nejprve provedeme kontrolu vybavení, seznámíme se základními pravidly bezpečnosti zimního putování a provedeme krátký otevírací rituál s úlitbou místním duchům.

Základním pravidlem bezpečnosti zimního putování je nechodit v zimě pěšky po horách, pokud to není nezbytně nutné. Ad kontrola vybavení (ke kterému si ještě něco řekneme) – co když u některého z účastníků nebude OK? Řekneme mu “sorry, ale s námi nejdeš, jeď zpátky domů”? A co když dotyčný odvětí, že si myslí, že je to v pohodě a že to prostě dá? Přiváží ho organizátoři ve vesnici ke sloupu, aby zabránili jeho připojení se ke skupině?

Poté se vydáme do srdce Jizerských hor, přes které půjdeme až do Liberce. Na začátku zdoláme horu Ořešník a po té se vydáme jednou z cest podle množství sněhu a přízně počasí.

Nejdříve vylezeme na kopec, při zdolávání 400 metrů převýšení se parádně zpotíme – a pak v těch mokrejch hadrech půjdeme dalších 20 km…

Nejkratší varianta má něco přes 20 km a vede přes Štolpišské vodopády, Bílou smrt, Sedlo Holubníku a Kristiánov až k bráně Jizerských hor na Nové louce a po té přes Bedřichov a Rudolfov do Liberce. Po cestě je naplánováno několik zastávek na doplnění sil.

Zastavit se ve stavu vyčerpání (s kterým organizátoři podle úvodního odstavce v zásadě celkem počítají) na načerpání sil uprostřed noci ve sněhu bývá často to poslední, čeho se někteří horomilci dopustí. Protože zvednout se a jít dál bývá příliš obtížné.

Vybavení:

Tuhle část zkusím okomentovat tak, aby z toho případní účastníci měli alespoň nějaký užitek, pokud už je myšlenka na noční výlet skutečně neopustí…

Dostatečně teplé oblečení, teplou čepici, rukavice

V první řadě na sebe funkční prádlo odvádějící pot od těla. Rozumné je také rozložení oblečení do několika vrstev, které se dají průběžně odkládat (třeba cestou do kopce) a oblékat. Jednu z vrstev by měla tvořit fleesová mikina. Kromě čepice a rukavic je vhodná ještě bunda s kapucí, ideálně se stahovacími šňůrami. Místo čepice bych doporučila kuklu – kryje i krk a hlavně zakryje celý obličej, což je v mrazu či sněhové vánici neocenitelné. Do batohu jednoznačně patří sada náhradního oblečení – pokud se člověk někde promočí, je jednodušší se i v poměrně kruté zimě svléknout a rychle převléct, než zůstat v mokrém.

Dostatečně pevné a nepromokavé boty pro pochod ve sněhu

Téměř každé běžně dostupné boty při vystavení  vlhkosti po určité době provlhnou. Snad jedinou výjimku tvoří kanady impregnované ďábelskou směsí (skivo, indulona, kostka sádla – rozpustit nad plamenem a namazat, ideálně zatřít do bot štětcem pod fénem), které jsou ale zase nepříjemně těžké. Z toho plyne – přibalit několikery ponožky, aby bylo možné je cestou měnit (k omrzlinám na prstech u nohou přijdete snadněji, než ke kapavce v hambinci). Ideálně opět funkční či vlněné. Jako poslední záchrana se dá použít igelitový pytlík navlečený jako mezivrstva mezi ponožkami (nejde se v tom pohodlně, ale lepší, než úplně v mokrým).

Přes boty jsou do sněhu nezbytné návleky. Do rukou bych navíc doporučila trekové hole (nebo aspoň hůlky na lyže).

funkční baterku, nůž a provázek

Baterku určitě čelovku, při nočním pohybu je potřeba mít obě ruce volné a pokud se budete hrabat ze závěje, je vám svítilna v ruce úplně k ničemu. Náhradní baterie by měly být samozřejmostí.

sirky nebo zapalovač zabezpečené proti navlhnutí

Bez něčeho, co bude hořet, vcelku k ničemu. Mokré dřevo vytahané zpod sněhu na tři sirky nejspíš nezapálíte, ani kdyby tomu pokusu předcházel ohňový tanec. Na zahřátí sebe sama doporučuju oblíbené “chemické” ohřívací polštářky (zlomím plíšek, tekutina začne tuhnout a hřeje) – dělají se i jako vložky do bot. Na ohřátí čaje je lepší přibalit lehkou plynovou bombu s vařičem.

nabitý a vypnutý mobilní telefon

Číslo horské služby na Bedřichově je 483 380 073. Bez legrace doporučuji poznamenat (a hlavně zavolat, jakmile se cokoliv posere). Pokud by mě někdo měl za ošklivého škarohlída, tak si aspoň pamatujte, že pro případ nouze vám nejspíš pomůžou i na univerzální 112.

Názor z Tasslovic: Nespoléhejte se na to, že vás někdo lokalizuje podle mobilního signálu. Z vlastní praxe vím, že v horách se mobil dá zaměřit s přesností cca. 2,5 kilometru.

Mobil (zejména jeho baterie) vám za žádnou cenu nesmí promrznout: Jakmile se tak stane, nepůjde zapnout. A to ani poté, co ho opět rozmrazíte. Nejlepší je mít mobil raději někde na těle, pod vrstvami oblečení. A raději zapnutý.

Předem svým blízkým oznamte kam jdete, kudy asi půjdete a kdy se ozvete. Domluvte se s nimi, že pokud se neozvete po domluveném termínu, ať po vás vyhlásí pátrání.

mapu Jizerských hor

Každý účastník? Proboha na co? Pokud už chtějí organizátoři pořádat podobně šílenou akci, posledním krokem k tomu, aby pochod ukončil definitivně nižší počet účastníků, než se sešel na začátku, by bylo rozdělit se.

Názor z Tasslovic: Vezměte si s sebou GPS. Kdyby vás někdo měl hledat, je to nejspolehlivější metoda vašeho nalezení.

Já radím – radši alespoň dvě, pro případ, že by jedna vypověděla službu. Samozřejmě kvalitní a vhodného typu (ne, navigace do auta skutečně nestačí). Platí pro ni pochopitelně stejné zacházení, jako pro mobil.

celtu nebo tužší igelit pro případ nouzového přespání

Bez spacáku a izolační podložky, v propoceném oblečení? Ano, v nouzi nejvyšší se s tím dá zalézt do záhrabu, pomodlit se za přežití noci a následně si zajistit lůžko na plicním oddělení místně příslušné nemocnice. Kdo zkoušel spát v pořádné zimě venku na sněhu, většinou si chladu pořádně užil i s kvalitním spacákem a stanem.

Když už nechcete tahat věci na spaní, přibalte si alespoň termofolii. Každý.

Jídlo na celou noc

Energeticky bohaté, dobře stravitelné. Nezapomeňte na něco, co vám dokáže rychle dodat energii – cukr, čokoláda, sunar…

vodu, teplý čaj či jiné nealkoholické pití

S cukrem! A v termosce. Z pití v petlahvi bude během poměrně krátké doby ledová tříšť.

Upozornění:
Prosíme, aby účastníci si sebou nebrali žádný alkohol, nebo nanejvýš minimum v podobě placatice na zahřátí. Pří úvodním setkání a závěrečném se bude pít jen trocha medoviny.

Aspoň nějaká rozumná myšlenka. Hodilo by se taky přibalit si toaletní papír a lékárničku. I když – pokud si v půlce někdo zvrkne kotník, tak tu horskou radši zavolejte rovnou.

Názor z Tasslovic: Z celého svého srdce přeji těm chlapům, co se akce zúčastní, dobré počasí, přijatelnou teplotu a úspěšné zdolání trasy. Modlím se za to, aby všichni měli dostatek rozumu a vzali si raději více vybavení, než méně. Doufám, že organizátor akce bude natolik při smyslech, aby na cestu nevpustil nikoho, kdo mu připadne nedostatečně vybaven. A to i za cenu toho, že se celá akce nakonec neuskuteční.

A k tomu poslednímu se váže zásadní informace: Jestli si potřebujete dokázat, že jste chlapi, existují bezpečnější metody. Jestli si chcete otestovat svou sílu, existují jednodušší metody. Zamyslete se nad tím, co chcete dokázat. Sobě, okolí a blízkým. A jestli vám vaši blízcí řeknou taktéž, že daná výprava je blbost, tak si zkuste uvědomit že možná zimní krajina má svou romantiku, ale také rizika.

Zahradnické zhodnocení na konci sezóny

Když jsme koncem jara osévali záhony desperádským způsobem “nasypat všechno do jednoho záhona”, případně “vybodnout se na rytí a doporučené odstupy rostlin”, naše zahradnicky způsobilé příbuzenstvo nám s jistotou Pýthie věštilo, že nám tam nic nevyroste. Vzhledem k výsledkům těchto metod se nemohu zbavit otázky: pokud by měli pravdu a běžný způsob pěstování byl efektivnější – kolik bychom toho sklidili, kdybychom seli tak, jak se má? Asi tolik, že bych tím byla schopna zásobit farmářské trhy v akčním rádiu 30 km…

Polykultura

Takže – kdyby vás někdy napadla taková debilita :-), jako vyset 8 pytlíků semen do jednoho maličkého záhonku, bez ohledu na to, že 5 z použitých druhů jsou všechny kořenová zelenina – směle do toho! Mamutí výnosy ředkviček už jsem tu dokumentovala, po sklizení jejich pozůstatků (v podobě černobylských bulev a stonků zvících biomasy k vytápění v elektrárně – obsypaných tobolkami semen) se objevily natě petrželí a stonky mrkví. Přiznávám, že mrkve, které mají nad zemí pár zelených, sotva rašících  snítek a pod zemí deseticentimetrový kořen, jsem viděla poprvé… Petržel se naopak co do kořene příliš neprosadila, nať ale vyrostla nádherně.

Mrkev

Petržel

Pokud by se vám ovšem chtělo mrkev vyset samostatně, do pěkně tvrdé a značně jílovité hlíny, bez rytí, ale jen s lehkým okopáním motyčkou – tak taková zhůvěřilost je taky v pohodě. Sice se tomu rýči nakonec nevyhnete, až to budete sklízet, protože mrkev si cestu dolů bez problémů prorazí, ovšem ven už ji nedostanete.

Mrkve

A kdyby vás napadlo pěstovat na bývalé skalce dýně, v hlíně tvrdé jako kámen a na prostoru, kde by podle pravidla “sázet do sponu metr krát metr” měli být tak maximálně 2 – tak ty semínka klidně napíchejte sázecím kolíkem po deseti centimetrech. Ony si s tím poradí – z pytlíku klasických halloweenových dýní, pytlíku hokkaido, jedněch okurek a pytlíku  melounů nám v zahradě na letní období vzniknul brutální lopušinec a několik dýní emigrovalo přes plot na ulici (kde jim cestu přes silnici překazili obecní sekači trávníků).Lopušiště

Dýně pokoušející se jedním šlahounem proniknout k sousedům nakonec zůstala na naší straně plotu a teď pomalu dozrává.Na plotě

Dýni zrající na plotě z ulice nám po jejím krásném vybarvení do sytě oranžové někdo sprostě ukradl.Venkovní dýně Zralá

Asi usoudil, že ty koule rozvalující se na původním kobercovém porostu skalniček, nám budou bohatě stačit (což asi budou).

Ve skalce Okurek jsme bohužel moc nesklidili, protože jsme je v uvadajícím lopušinci objevili až ve chvíli, kdy už začaly přerůstat, ze stejného důvodu jsme si velmi omezeně pochutnali i na melounech. Hokkaido máme schované poslední tři, protože po zjištění, jak skvěle chutnají upečené, jsme je sežrali prakticky naráz.

Hokkaido

Pár dýní

Taky by vás mohlo napadnout vysadit jen tak sazenice rajčat a nechat je růst, jak se jim zlíbí – bez zaštipování a vyvazování. S důvěrou v přirozenou inteligenci rajčat musím konstatovat, že je to taky v pohodě. Jen je asi příští rok podsadím polníčkem, aby plody neležely přímo na hlíně a v případě včasného nesklizení nazačínaly zahnívat.

Rajčátka

A třeba zcela renegátský nápad vyset přímo do lehce okopané hlíny kedluby v době, kdy už všichni seriózní pěstitelé dávno vysadili sazenice vlastně taky ničemu nevadí. Jen to budete sklízet v době, kdy už mají všichni ostatní svoje kedluby dva měsíce v sobě :-)

Zahrádka

No, obávám se, že se v dohledné době asi ke konvenčním způsobům pěstování nevrátíme…

Ředkvičky

A o našich ovocných výnosech a jejich statečných sběračích a nepsychedelických rostlinách až jindy…

První půlka jablek Technické!

Ranní rozhovory…

  • T: tak jsem se ptal, jestli můžu přijít na mužský mystéria, a J. mi napsal, ať se mrknu mezi nohy a pak to zhodnotím…
  • CH: tak mu odepiš, že si tam přes břicho nevidíš, ale že tě žena ohmatá a dá ti vědět…
  • T: …a podle popisu to asi bude trochu jako chlastačka…
  • CH: no co, je to ve Stromovce, tam už je stejně nablito od Havrana…
  • T: tak ono jako společně popít v podstatě k těm mužským věcem vcelku patří…
  • CH: ale jó… budete si pak taky poměřovat, kdo ho má většího? To se po těch společných pijatykách taky dělá, ne?

  • CH: ale když vidím ten název “tanec na břitu meče”, okamžitě se mi vybaví ten obrázek Havrana z Šavlovýho tance…
  • Šavlový tanec

  • CH: Hele, kdybych vyhlásila akci na téma ženská mystéria jako že si půjdeme pokecat u kafíčka, kolik lidí by mě poslalo do prdele…?
  • T: Asi hodně…
  • CH: Ale zase kdybych to kafe nahradila cikorkou a přinesla tam nějaký peří, tak by to asi prošlo, ne?
  • T: :-) To asi jo. A nebo můžeš říct, že to děláte v moderní verzi a u toho kafe byste si mohly lakovat nehty…

  • T: Němci mají dneska svátek…
  • CH: …já vím, rakušáci taky…
  • T: …nějakej Christi Himmelfahrt…
  • CH: To zní, jako by tam jel minimálně výtahem…

Sekaná po čínsku

…pokračování japonské vepřopunkové story

 

Musíme ho zlikvidovat, pronesl Onigiri do sálu plného nejkvalifikovanějších zločinců Jakuzzi. Zapomeňte na jednoduché metody. Sice si toho chlapa všichni pamatujeme jako neschopného chcípáka, ale po té, jak vyřídil naši přesvědčovací skupinu s mistrem Onó Samó v čele by se nevyplatilo ho podceňovat. Nehodlám na něj postupně plýtvat svými nejlepšími muži. Nejsme v béčkovém filmu a já četl rady Temného Pána! Na ta slova se několik mladších a méně zkušených nindžů zatvářilo nechápavě, ale rychle se vzpamatovali a nasadili zpět požadovanou kamennou tvář. Zjistěte mi, co ten chlap dělá od pondělí do pátku, každou hodinu a přineste mi plán, dobrý plán na to, jak ho vyřídíte. Chci, abyste z něj nadělali sekanou!, pokračoval Onigiri.

Pane, ozvalo se ze sálu.

Ano, mistře Fugu?

Dovolil jsem si vzít tuto záležitost za úkol, Onigiri-san. Program pana Tofu je v průběhu týdne velmi proměnlivý, závisí plně na tom, k jakým případům ho vyšlou jeho nadřízení. Máme samozřejmě našeho člověka v jeho oddělení a známe tak jeho rozpis směn, avšak pokus o jeho likvidaci v takovou dobu by mohl přinést jisté&komplikace. Našli jsme však jedno slabé místo&

Ano? zeptal se Onigiri.

Gorou Tofu jezdí každou neděli odpoledne navštívit svou babičku v Kita-ku. Stará dáma žije v malém domku za rýžovým polem, sama. V okolí je jen budova na zpracování rýže, kam v neděli nikdo nechodí& Domníváme se, že toto by byla nejlepší příležitost, jak toho hada vyřídit.

&

Zatracený počasí, ozvalo se čínsky, to nemůže aspoň jeden den svítit slunce, místo toho zatracenýho deště?

Gorou Tofu se obrátil za svou babičkou chřestící v kuchyni nádobím a smířlivě odvětil: Vždyť víš, že touhle dobou je v Japonsku vždycky takhle&

Zas& Japonsko, odvětila babička čínsky. Nesnáším tuhle zemi. Nejen, že tu pořád prší, ale ještě člověk všude potkává ty neomalený Japonce. Zatracenej národ. Ani písmo nemaj vlastní a musej si půjčovat to naše.

Tofu se už ani nepokoušel přerušit obvyklou litanii.

Vždyť tomu tak dodnes říkaj! Kan-ji! Čínský znaky! Mohli k tomu adoptovat taky něco kultury! Neotesanci japonský! Dáš si čaj miláčku?

Jistě babi, odkývnul Tofu jedinou přijatelnou odpověď.

Dobře. Tak se posaď.

Usedli naproti sobě k malému stolku, na kterém již čekala nachystaná souprava čajových šálků spolu s nezbytnými konvičkami z pravé yixingské hlíny. Jako obvykle vzala babička do své vyzáblé ruky těžkou kovovou konev s horkou vodou, zdvihla víko malé konvičky a nepříliš ladným pohybem do ní nalila vodu, přičemž jí notnou dávku rozlila kolem na všechno ostatní rozložené nádobí. Připravený tác s otvory naštěstí rozlitou vodu zachytil, takže se jí nepodařilo opařit ani sebe, ani svého vnuka. S nepřítomným pohledem vzala malou konvičku do ruky a vylila z ní zbytek vody: Takže – ti parchanti za vámi přišli až do skladu s masem?

Ano babi.

Babička pokračovala sypáním čaje do malé konývky: Měl jsi je rovnou zastřelit! Od čeho máš služební zbraň?

Nemůžeme rovnou střílet, když narazíme na odpor, vysvětloval Tofu. Musíme je nejprve požádat, aby přestali s tím, co dělají a vzdali se.

Zasr& pravidla! Komu by ti hajzlové asi chyběli?, pokračovala babička, když opět přelívala vodu do malé konvičky. Měli jste je prostě odprásknout! Ne jim ukazovat nacvičený tanečky kata. Tady nejsi v kung-fu filmu, tohle je zasr& Japonsko! Voda stále ještě stékala na naplněnou a zavřenou konývku.

Ale babi, Tofu vzal malou konvičku do ruky a pomalu její obsah sléval do džbánku, nemůžeme je zastřelit, když mají jen meče. Je to naprosto nevhodné a společensky nepřijatelné.

Ale h&o, pravila babička, pozorujíc, jak jí Tofu nalévá čaj do připraveného vysokého šálku. Když se nechceš nechat odprásknout, nejdeš vyhrožovat policajtovi. A když jdeš, nedivíš se, když už tě pak nikdo nikdy neuvidí&

Ale babi, Tofu si po vzoru své babičky přiklopil vysoký šálek mělkým kalíškem a chystal se je překlopit, museli bychom to ohlásit, a vyšetřovalo by se to. Tělo by odvezli do márnice&

Tak byste ho šoupli do kafilérie! Tam by ho zaručeně nikdo nehledal! Tak silnej žaludek žádnej Japonec nemá&, babička zručně otočila oba šálky v ruce a opařila si prsty. Kurva! Kdo mi zase vyměnil&

Dveře se s prásknutím otevřely. Dobré odpoledne, ozvalo se od jedné ze tří černých postav rýsujících se proti deštivému obzoru venku. Samozřejmě nemáme v úmyslu vám ublížit, madam, ale obávám se, že pan Tofu dnes odejde s námi.

Tofu se rychle rozhlédl kolem a snažil se najít něco, čím by se mohl bránit. Tři černé postavy evidentně nehodlaly čekat, až se mu to podaří a pružnými tygřími pohyby se k němu přibližovaly malou místností. Tofu zaujal bojový postoj a připravoval se na nevyhnutelné, když vzduchem cosi prudce zasvištělo. Jeden z nindžů se složil k zemi s malou kovovou hvězdicí trčící mu z krku. Babička, které si do té chvíle nikdo z návštěvníků nevšímal zatím rychle vytáhla z vyčesaných vlasů jehlici a její evidentně dobře přibroušený konec vrazila do krku nejbližšímu zakuklenci. Tofu i poslední z nindžů na vetchou ženu zírali s vytřeštěnýma očima. K nindžově smůle se Tofu vzpamatoval první a dobře mířeným kopem ho složil na zem. Poslední, co ještě nindža zahlédl byla těžká kovová konvice naplněná vroucí vodou, mířící v dokonalém půlkruhu přímo na jeho hlavu.

Nenávidím, když mě někdo ruší u čaje! Ti Japonci nemají naprosto žádné vychování! Zasr& země! Tofu jen nevěřícně zíral na nadávající babičku.

No nekoukej tak! Musíme teď někam uklidit ty těla!

 

autorka děkuje Johnnymu za to, že ji kdysi seznámil s existencí a podobou čínského čajového obřadu, stejně jako s nehodami, které mohou potkat čajovníka při jeho provádění

Drama v přístavní věži

Tomu, kdo krom blogu mého sleduje i blog mého muže jistě neunikla série vepřopunkových povídek s osmahnutým hrdinou samý sval a samý sval v hlavní roli. Dnešní masitý příběh pochází z mého pera…

 

Draze zařízená kancelář v horním patře Přístavní věže se pomalu utápěla ve stínech večerního Kobe. Venkovní osvětlení této honosné budovy vykreslovalo rudé křivky na posuvné stěně z nejjemnějšího hedvábí, zdobené velmi složitým tradičním vzorem a opatrně vstupující světlo vycházejícího měsíce se zrcadlilo v křivkách luxusní čajové soupravy, přerušováno jen dokonale ladnými pohyby bambusové metly v rukou muže v černém kimonu, kmitající v neuvěřitelném tempu čajovou miskou. Zvuky jemně pěněného čaje vyplňovaly posvátné ticho doprovázející každovečerní čajový obřad a sytily celou místnost čistou a břitkou soustředěností. V přesně vystiženém okamžiku se ruka bez nejmenšího zakolísání zastavila a z bezchybně našlehaného čaje vznešeným pohybem vyjmula naprosto čistou metlu. Klečící muž položil čajovou misku na přesně určené místo, aby se v souladu se zvyky zenových mnichů obdivoval jeho dokonalosti, když místnost prořízl krátký červený paprsek následovaný zadrnčením telefonu.

Většina lidí by sebou v té chvíli polekaně trhla. Hlava japonského podsvětí jediným klidným pohybem sklidila čajové náčiní do police za zástěnou a rozvážným krokem přešla k pracovnímu stolu. Na potrestání toho, kdo dovolil jeho vyrušení bude dost času později.

Hai?

Onigiri-san, mistr Onó Samó žádá o okamžité přijetí. Je velmi vážně raněn, odpověděl do sluchátka nejvyšší sekretář. Nemělo smysl zdržovat omluvami. Na jeho potrestání bude později času dost.

Pošlete ho nahoru.

Když se bezhlasně otevřely dveře soukromého výtahu, Onigiri již seděl ve svém perfektně střiženém obleku v koženém křesle za masivním leštěným stolem. Vzhledem k tomu, kým byl, viděl již dostatek mrtvých a zraněných na to, aby ho tělesná poškození jeho podřízených nevyvedla z míry. Přesto ho tentokrát pohled na nejobávanějšího člena Jacuzzi překvapil.

Onó Samó visel bez pohybu v křesle, pod ohořelými cáry oblečení se rýsovaly nekonečné šrámy a jeho zbitý a oteklý obličej lemovaly spečené prameny jindy perfektně upravených vlasů. Jeho těžké oddechování se rozléhalo zcela tichou místností a jeho rozbitá ústa se snažila zformovat vysvětlující slova:

Onigiri-san&

Nemluvte, odvětil chápavě Onigiri. Poslal jsem vás do skladů vepřového v Osace, abyste panu Tonkatsu vysvětlili, že není v jeho zájmu dodávat jakékoliv vepřové svým zákazníkům a že si přeje vše, co má, vhodit do zálivu. Někdo Vás prozradil a Tonkatsu na vás čekal. Nebyl sám a měl na Vás, vyzbrojené čestně pouze tradičními meči, připravené zákeřné palné zbraně a zásoby výbušnin. Co na Vás použili?

Onó Samó zkřivil obličej bolestí, kterou mu způsobil pokus vyslovit odpověď: To&.fu&

Doposud zcela klidný Onigiri jej obdařil náhlým mrazivým pohledem plným odporu a opovržení. Tonfu? TONFU? Jste nejobávanějším členem elitní zločinecké organizace a ten vysušený stařík Vás vyřídí tonfou? Tonfou, se kterou Vás učili zacházet v přípravném kurzu pro adepty zločinnosti?

A po takovém debaklu se opovažujete nejen ukázat v mé kanceláři, ale ještě se dožadovat přijetí v době, kdy vyžaduji nebýt rušen?

Ne&e, Onigiri-san&

V tu chvíli se mu v očích zablesklo poznání. Ach. Jistě. Vaším nejlepším přítelem je mistr Setó, že? Samozřejmě, něco takového nemůžete smýt jinak a Vaší dosavadní služby si velmi ceníme. Pochopitelně to zařídím. Onigiri stiskl tlačítko telefonu a vyčkal ohlášení sekretáře: Stáhněte pana Seta z Afghánistánu. Jeho nejlepší přítel Onó Samó se rozhodl očistit svou čest jediným přijatelným způsobem a spáchat harakiri a bude tedy potřebovat asistenci. Zařiďte to co nejrychleji, prosím. & A – ano, až budete znát termín příletu, objednejte do zenové zahrady někoho, kdo tam potom uklidí ten svinčík.

Tedy, pane Onó Samó, bylo mi ctí s Vámi pracovat. Chcete ještě něco říci, než se rozloučíme?

Onigiri-san, dostal ze sebe s obtížemi Onó Samó, to Gorou Tofu!

Cože?

Byl to náš spolužák v pokročilém výcviku Jakuzzi. Gorou Tofu – bledý, nezajímavý, slabý a suchý nýmand, co chtěl být za každou cenu tak dobrý, jako my ostatní. Vysmívali jsme se mu a zkoušeli na něm všechno, co jste nás učili&

Vzpomínám si. Tofu – neslaný, nemastný. Když už jsme nevěděli, co s ním, vyhodili jsme ho. Byl naprosto k ničemu&, pomalu lovil v paměti Onigiri.

Onó Samó na něj upřel prázdný pohled: &a naprosto neškodný. Už není. Zná všechno, co my a nosí policejní uniformu.

Jejich oči se setkaly a oběma se v nich zračilo hrůzné poznání.

––

Policista Gorou Tofu se propletl dlouhou a chladnou kanceláří mezi pracovními boxy kolegů ke svému stolu. Odložil na něj čepici, urovnal si uniformu a s takřka neznatelným úsměvem uspokojení se otočil k obrazu na stěně své kóje. Na čestném místě se v pečlivě oprašovaném rámu skvěla nerovnoměrná zlatohnědá skvrna. Tofu k ní zdvihl hlavu a s posvátnou úctou dlouze a soustředěně vzhlédl k obrazu.

Jednou budu jako ty, Řízku!

Srdečné pozdravy z Ruska

Od našeho ruského partnera nám dorazila cenová nabídka na přepravu zboží z finského přístavu do Moskvy. Krom obvyklých položek obsahovala také:

Border support for fast crossing border without problems: 350usd (if you want to
order it, we recommend to order it)

Húúú ha! Zdá se mi to, nebo je to název pro zcela oficiální úplatek?

No nic.

V půlce listopadu jsem byla v Ostravě na úžasném koncertě Wabiho Daňka.  Krom jiného hrál i moji oblíbenou – Papírové řetězy. A teprv tam jsem z té písničky něco pochopila – nechci říkat přímo “její smysl”, možná autor při jejím psaní skutečně myslel jen na nějakou opuštěnou babičku uklidňující se lepením řetězů, ale mě došlo něco jiného…

Totiž, že když je nějaká situace špatná sama o sobě a člověk nedokáže nijak ovlivnit to, aby byla lepší, ač by byl ochoten za to dát i to nejcennější, co má, může se mu stát, že se bude držet svých řetězů a dalších projevů “užírání se”, nadějí, že se to třeba změní a vědomí, že nezmění, a přitom vůbec nevezme na vědomí ty, co mu chtějí zvednout náladu – ať už přáním veselých vánoc, nebo ujištěním, že jsou tady s vámi. Nebo něčím jiným.

 

Slepuje očko do očka, řetězy z papíru,
není to jen tak z plezíru a v domě voní vánočka,
co kdyby právě zrovna teď, pohyby prstů stále stejný,
už ví, že je to beznadějný, už to ví, že se nedočká.

Řetězy papírový změní se na okovy,
nikdo jí neodpoví, nikdo se nezeptá,
za šperky safírový nekoupí to, co není,
je jako ve vězení, vánoční noc, vánoční noc.

Pomalu chystá večeři, prostírá po paměti,
venku jsou slyšet hlasy dětí a někdo zvoní u dveří,
běží jak voda v potoce, je to jen pošťák s telegramem,
zarámovaný dveřním rámem přeje veselé Vánoce.

Nemusí ani slova číst, je jí to dávno všechno jasné,
tak zavře dveře, světlo zhasne, ke stolu nese bílý list,
nůžkama proužek po proužku odstřihuje z něj mechanicky
a na řetězech jako vždyckypřibývá kroužek po kroužku.

Takže je tentokrát zkusím brát na vědomí. A děkuju za to pozvání do divadla. Přišlo v pravou chvíli :-)

Seznamka u Christine…

Výjimečně nejde o mě…

Mám kamaráda. Je mu o fous víc, než mně, má vysokoškolské vzdělání a podle všeho celkem dobrou práci. Člověk je to charakterově úžasný, dá se mu věřit a tak.

A tenhle kluk je aktuálně sám. Vlastně nejen aktuálně, ale pořád. Pravděpodobně proto, že je povahově trochu jiný, než většina lidí – nejvýstižnější mi připadá pojem “odtržený od reality ve vztahových záležitostech”. Prostě s tím nemá zkušenosti. Ale přitom hrozně touží poznat “Tu pravou”.

Bohužel, většina jeho kamarádů ho daleko spíš bere, jako “toho divnýho, co nikdy s nikým nechodil”, než jako “kamaráda, kterého bychom mohli s někým vhodným seznámit”.

A vzhledem k tomu, že já jsem obecně známá tím, že jsem jiná, než většina – ptám se: Osamělé slečny, nechcete se některá seznámit s hodným klukem s trochu neobvyklým pohledem na svět?