První zkušenosti s polykulturou

Na úvod stručné vysvětlení, co je to polykultura (než si někdo začne myslet nějakou sprosťárnu). Jedná se o zahradnický termín a označuje specifický způsob pěstování plodin (obvykle spíše zeleniny), kdy místo setí a sázení rostlinek odděleně do klasických řádků “jak když střelí”, vysejete tak trochu nadivoko do jednoho záhona více druhů naráz.

Zkušení pěstitelé si předem promyslí, kterým kombinacím se spolu bude dobře dařit a budou se navzájem podporovat tím, že dodávají do půdy odlišné živiny vyhovující těm ostatním rostlinkám a zároveň mají různou dobu klíčení, takže si nebudou bránit v růstu navzájem a až jeden druh sklidíte, na jeho místě už vám bude vyrůstat další.

Pěstitelé začátečníci si připraví záhon, pár pytlíků semen (v našem případě asi 8 – 10), dají si panáka na kuráž (tento krok doporučuji nevynechat, rozhazování semen do hlíny stylem “kam to padne, tam to padne” je zejména pro psychiku standardního řádkového zahrádkáře opravdu traumatickou záležitostí) a pak začnou pytlíky jeden po druhém trhat a vysévat do záhonu. Pozor – nemíchat! Rada z chytré knihy říká, že pokud si semínka napřed smícháte, roztřídí se vám při sypání podle hmotnosti a máte po polykultuře, protože vám to bude růst ve shlucích stejných rostlin. První zkušenost říká, že se tomu místy stejně nevyhnete, ani když to nasejete každý zvlášť. Nakonec vezmete hrábě a trochu to zahrabete do hlíny. Slabší povahy po finálním zalití záhonu vyhledají číslo na dobrého terapeuta.

Polykulturní záhon jsme zakládali poměrně pozdě, zhruba na přelomu dubna a května, a nasypali jsme do něj, co nám přišlo pod ruku. Zhruba po 14 dnech jsme založili ještě jeden menší (našli jsme pruh hlíny, kde trestuhodně nic nerostlo). První velký záhon má rozměry asi 2×3 metry, druhý cca 40 cm x 2 metry. Už cca po třech týdnech jsme z velkého záhona začali sklízet pěkně vzrostlé červené ředkvičky. Poté, co nám všichni rodinní tradiční zahrádkaři tvrdili, že budeme muset všechno důkladně projednotit, neb jinak nám tam nic nevyroste, jsme jako první sklízeli větší zeleninu ze shluků více rostlin. Tím pádem jsme udělali místo těm menším, které do správné velikosti dorostly za týden až dva. Poznámka – tvrzení, že pokud jsou ředkvičky příliš blízko sebe, nemají dost prostoru pro vytvoření pořádných bulv, je čirá pomluva. I v těsné blízkosti si to místo prostě někde najdou a i z poměrně těsných shluků jsme vytahali něco, co vypadalo, že roste v hodně blízkém okolí atomové elektrárny.

Zhruba týden po první ředkvičkové sklizni začalo v záhoně rašit něco dalšího. Tím se objevilo několik drobných úskalí této pěstitelské metody – vzhledem k tomu, že jsme si neudělali seznam toho, co do záhona sejeme (s předpokladem, že si za tímto účelem schováme prázdné sáčky od semen – k čemuž bohužel nedošlo, neb nám do nich fouknul vítr a polovinu už jsme nenašli), neměli jsme ani to nejmenší tušení, co nám to tam roste. Následující 2 týdny jsme se to snažili odhalit sami, zatímco rostlina proměňovala záhon v zarůstající džungli. V tom dalším přizvali na pomoc kamarády na facebooku a zbytek rodiny. Nakonec se ukázalo, že je to rukola. Výborná, mnohem aromatičtější, než kupovaná. Lístky začaly dostávat typický tvar cca o týden později. Vysetí mezi ředkvičky jí evidentně svědčí, ředkvičkám nejspíš taky.

K dalším poznatkům si přidávám poznámku, že není úplně dobrý nápad set do jednoho záhona zároveň bílé ředkvičky a ředkve. Ne, že by si navzájem nějak konkurovaly a omezovaly se v růstu, ale v době, kdy už jsou ředkvičky zralé na sklizeň, zatímco ředkve tak asi v polovině růstu, se hodně blbě rozeznává, co je co. Každopádně ředkvičkami už 4. týden úspěšně zásobujeme celé příbuzenstvo, aniž by na větším záhonku bylo jakkoliv vidět, že z něj už bylo něco sklizeno.

Malý záhonek s menší hustotou osetí sice začíná být od ředkviček trochu “vysklízený”, pod zbývajícími listy ale už druhým týdnem vylézá polníček. Kopr vysetý do malé plochy  téhož záhonu se na daném místě projevil zhruba jednou roslinou, záhadným způsobem se mu však podařilo rozptýlit po celé ploše velkého záhonu s jahodami (cca 5×5 m), kde se společně oběma rostlinám daří více, než dobře.

Na velkém záhonku pod listy zbývajících ředkviček místy opatrně vyráží mrkev, sem tam snítka kopru a další, zatím neidentifikované rostliny. Plevelu se v záhonku příliš nedaří, primárně proto, že už se v rostlinné džungli nemá kde prosadit. Rostliny navíc nevyžadují zálivku, vlhkost si v půdě bez problému udrží samy. Na první pohled záhon stále nevypadá jako místo, kde už by někdo něco sklidil, přestože z něj každý týden taháme ředkve a ředkvičky v množství, které by nakrmilo menší africkou vesnici (kbelík na obrázku má objem 15 l)

 

 

 

 

 

 

Sliby se mají plnit…

Před pár lety se mi do rukou dostala jistá sbírka “poezie”, kterou její autoři považovali za prostě skvělý počin. Za počin tak skvělý, že by si jistě zasloužil i své pokračování, na kterém dotyční začali hned pracovat.

Po takřka fenomenálním úspěchu mé první básně s volným veršem o havranovi ve Stromovce, zveřejněné v reakci na výše zmíněné veledílo, jsem veřejně přislíbila, že vyjde-li opravdu druhý díl oné zhůvěřilosti, vydám následně tématickou básnickou sbírku Havran blije. Dlouho jsem doufala, že k tomu nikdy nedojde. Bohužel, nevyhnutelné se stalo skutečností. A protože dnes skutečně vychází další pohanská básnická sbírka, je třeba přistoupit ke splnění slibu.

Původním záměrem bylo vydání pouze elektronické verze této sbírky (kdo by taky na něco takového chtěl plýtvat papírem), avšak vzhledem k tomu, že podnět k jejímu vydání vychází tiskem s prodejní cenou 59 Kč, rozhodli jsme se i my vydat několik kusů v plnohodnotné papírové verzi. 50 číslovaných výtisků literárního díla o blijícím havranovi je tak možné zakoupit za 10 Kč/kus.

Ke kvalitě zmíněného literárního kusu lze říci, že v zásadě skutečně vzniklo během jednoho plodného odpoledne a ač to tak nevypadá, všichni jeho autoři byli v danou chvíli střízliví (totéž již nelze prohlásit o autorce ilustrací, která si pro jistější ruku cvakla dvě decky rybízáku). Totožnost autorů ponecháváme skrytou, bohatě stačí to, co se nejspíše snese na hlavy odhadnutelných tvůrců :-)

Nyní Vám již popřeji jen příjemnou zábavu a nabídnu odkaz na stažení tématické básnické sbírky Havran blije.

PS: Fakt, že se hlavní pachatelé tohoto zvěrstva úplně poprvé společně sešli v pražské hospodě U Havrana lze v kontextu obsahu sbírky zhodnotit již jen jakou drobnou hříčku osudu.

Pes bere bachovky…

…aby se nebál kraválu
Muž a pes odcházejí společně vyvenčit psa. Pes nadšeně huláká u dveří:

CH: Kdyby venku třískaly rachejtle, tak mu připomeň, že bere kapky, takže se jich nebojí.
T: Dobře. A ty tady nehulákej, bereš kapky.
CH: Ty má na to, aby se nebál, ne aby neřval u dveří.
T: Ale když v nich není žádná učinná látka, tak budou fungovat na to, co mu vsugerujeme…

:-)

Jak se léčit cukrem

…že cukr škodí zdraví? Ale jděte…
Minulý víkend jsem po čase opět velmi lehce nahlédla pod pokličku souvislostí, jak je vidí čínská medicína. A ať jsem se dívala z kteréhokoliv směru, všechny nitky vedly k játrům a k tomu, že s nimi nebude něco tak zcela v pořádku. A asi by se jim hodila nějaká pročišťující kůra. Na tu jsem se sice už nějakou dobu chystala, avšak kýžené kapky, které mi k tomu měli dopomoct se po dvojím objednání u dvou různých osob prostě nedostavily…

A pak jsem, zcela náhodou :-), vedla na facebooku drobný rozhovor s jistou znalkyní homeopatie, která mi tak mezi řečí doporučila na zmíněný problém užít jisté cukrové bobule…

Osobně jsem do té doby s homeopatiky neměla vůbec žádnou zkušenost, každopádně jsem však předpokládala, že nějak účinná asi budou. Přeci jen, na západ od našich hranic se jedná o poměrně uznávanou metodu, které využívají i lidé, u kterých by jeden nepředpokládal, že věří nějakému šarlatánství. Každopádně to, co následovalo, jsem opravdu nečekala…

V úterý dopoledne se mi podařilo onu dávkovací plastovou tubu zakoupit a zobla jsem si první kuličku. Večer druhou. Už druhý den ráno mě játra celkem bolela na dotek a tak trochu hlava. Zobla jsem třetí. V poledne jsem začala mít pocit, že jsem propila předchozí noc a mám brutální kocovinu. Po příchodu domů a čtvrté bobuli jsem lehla do pelechu a spala až do rána. Ráno pátý cukřík, játra bolela i při úklonu do prava a tělo opustila první várka drobných žlučových kamínků. Den na to druhá. V sobotu nic a od neděle odchází už jen velmi drobné kamínky a játra postupně přestávají bolet.

Pokud do těch pilulí nedávají skřítka, který dojde k játrům a tam řekne: “Máte tu pěknej bordel, takže vám tu nejdříve vymetu větší smetí a pak vytřu, abychom se zbavili zbytku špíny”, tak vážně nevím, jak to takhle může fungovat. Obávám se, že nejsem natolik schopný psychosomatik, abych se dokázala přesvědčit o tom, že se samovolně zbavím kamení v těle.  Ale jak to může fungovat tímhle způsobem je mi skutečně záhadou :-)

Každopádně metodu rozhodně doporučuji, stejně jako onu znalkyni

Začtená do vlastního života

Čas od času to dělám. Většinou poté, co na svém blogu hledám nějakou informaci, o které vím, že jsem si ji kdysi dávno zapsala. Někdy ji najdu rovnou, někdy skončím u úplně jiného zápisku, ale to, co následuje, bývá stejné…

…zaujme mě některý z dalších zápisů mého nejdéle v životě vedeného deníčku a pak už jen listuju stránkami měsíc po měsíci a čtu a čtu…

Dnes jsem začala někde v začátcích roku 2007 a postupně došla až k začátkům svého krásného aktuálního vztahu pokračujícího manželstvím, své první práce ve spedici, která přešla v mnohem lepší místo v jiné a svého nového bydliště, u kterého i teď víme, že tu nehodláme zůstat :-)

Čím víc se dívám na levý sloupek blogového archivu, tím víc mi dochází 2 věci – čím víc mě lidé s…i, čím horší jsem měla vztahy a kolegy, a čím víc jsem byla doma sama, tím víc jsem psala – a nebo se z toho snažila vypsat. A čím šťastnější a zaměstnanější od té doby jsem, tím míň píšu… Dílem proto, že není čas, dílem proto, že můj pracovní počítač mě na blog nepustí, takže už si nemůžu psaním čistit hlavu v průběhu dne, trochu i proto, že nemám tak velkou potřebu se z něčeho vypsat.

I tak si ještě často říkám, že o něčem napíšu – co si myslím o něčem, co se zrovna děje… A než přijdu domů, zapomenu nebo nestíhám… Je to chyba nebo není?

No, pokud nic jiného, v hlavě mi pomalu dozrává druhý díl vepřopunkové povídky s vegetariánským hrdinou a rýžovým záporákem. Alespoň nějaký pokrok – blog jsem si kdysi dávno založila poté, co mě okouzlil jiný blog. Tehdy jsem obdivovala způsob, jakým dotyčný píše a nedokázala si představit, že bych to tak dobře svedla taky. Líbily se mi krátké povídky a přemýšlela jsem, jak k něčemu takovému najít nápady. A dneska je mám. Po letech jsem napsala něco, co se nikdy nestalo a nestane. Jo, a toho chlapa jsem si vzala :-) Ještě že tak dobře píše, jinak bych ho minula!

Time to comeback?

…aneb po půl roce zase na svém PC
Tak nějak se stalo, že se mi u již nějakou dobu zlobícího notebooku definitivně uthnul a dovnitř zapadnul napájecí konektor. Tak nějak se mi půl roku nedařilo stihnout s ním zaběhnout do servisu.

Ale teď je zpátky! A já taky! :-)
Aneb…nezanevřela jsem na svůj “mocinky supaaa blogís” a zase občas něco napíšu.
Tak nepřepínejte (vlastně ne, tohle vždycky píše můj muž…:)

Výroky z poslanecké sněmovny

Byť nad tím, co z naší sněmovny obvykle poslední dobou vzejde spíše pláču, dnešní podání idnes mě pobavilo…

Pozadu nechtěl zůstat ani známý parlamentní prostořečník David Rath
z ČSSD. “Trochu mě mrzí, že pan Kalousek tady roky aplikuje způsob, že
nám tady řekne svá moudra, všechny zpouráží a pak odejde čerpat další
inspiraci nejspíš do nějaké z místních náleven,” zaútočil na Kalouskovo
slabé místo.

Ten se v tu chvíli přikulhal k řečništi pro hůl, kterou si tam při
svém vystoupení zapomněl. “Aaa, pan Kalousek si na mně vzal hůl,”
vtipkoval Rath za smíchu levé části politického spektra. “Doufám, že ji
nebudete aplikovat,” dodal. Exministr financí hůl neaplikoval, ale
nazval Ratha debilem.
 ”Jsem ochoten připustit v rámci pokory
parlamentní diskuse, že já se občas opiji a vy se chováte jako debil.
Rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem schopen se z toho do druhého dne
vyspat
,” kontroval Kalousek.

Díky :-)

Procvičte si geometrii :-)

Dnešní poptávka pro mě po dlouhé době opět znamenala procvičení geometrických vzorečků. Vzhledem k tomu, že jsem stále ještě pod vlivem večer požitých kapek na spaní (proč mám pocit, že by ten účinek měl vyprchat trochu rychleji?), probouzení mozku mi trvalo o chvíli déle – na druhou stranu – i tak jsem to zvládla na první pokus, narozdíl od kolegyně inženýrky :-)

Tak tedy:

Máme 4x trojhranný rovnostranný hranol o délce a straně 135 mm (zákazníkovo přesné vyjádření). Kolik je to kubíků?

Rodinná posedlost

…asi je to dědičné
Výtvarné nadání jsem narozdíl od sestry po mamince nezdědila. Ovšem nadšení pro výtvory nadanějších lidí se mi nevyhnulo… Zatímco maminka je poměrně věrnou fanynkou klasických technik, zejména akvarelu, já zbožňuju grafiku – jak počítačovou, tak tu tvořenou tradičními technikami. Vášeň pro fotografii máme společnou.

Zatímco moje matka je velmi oblíbenou návštěvnicí hradeckých galerií a fotoateliéru na rohu u kostela (kde skupuje i tvorbu původně vystavenou ve výloze jen jako neprodejnou ukázku práce) a nejen stěny (už to nemá kam věšet…) jejího bytu vypadájí jako menší domácí galerie, já zatím čelím lehce konzervativním a naštěstí nepříliš důrazným názorům svého drahého, že bychom si napřed mohli definitivně vybrat a rozestavět nábytek, než začnu věšet na zeď zarámované tisky. Naštěstí mu můj vkus vcelku vyhovuje (nebo se mi bojí říct, že ne :-), takže mi nakonec výběr v podstatě schválí a jen zdůrazní, že bych s tím fakt mohla počkat, až tam bude ten nábytek…

Kromě plakátu, který mám doma už něco přes rok a jehož autorem je kamarád a kolega z ex-kapely Jakub Horský



…nám teď domů přibyde ještě menší plakát slovenské autorky Lucy Hudec. Láska na první pohled.

 

Dekorovat volnou zeď v ložnici mám zatím zakázáno, ale zato jsem při nákupu rámečků minulý týden neodolala a rovnou jsem jich koupila o něco víc i se sadou černobílých (ty mám radši) fotografií zachycujících květy ibišků a asi třešní. Krom toho mám vybrané ještě asi tři úplně jiné fotky, ale to mému drahému muži neříkejte… :-)

Jo, a jiný můj kamarád mi v pátek volal, že si zařizuje vlastní fotoateliér. Jako poradkyně ve věcech financování se mám ozvat, až budu chtít pěknou fotku – a že prý fotí pěkný akty… Hmmm – máme si ho pak taky pověsit hned vedle dveří, jako Samantha v Sexu ve městě?

Btw – jestli máte nějakého známého grafika…dejte mi vědět ;-)

Kapitáne…

…kam s tou lodí?

Tak nám zase volala paní, že by chtěla přivézt zboží přes Gdaňsk, protože je to blíž.

Já to chápu, Polsko jako takové je celkem blízko – sama oficiálně bydlím asi 60 km od hranic… Průšvih je v tom, že ne všechny části Polska jsou takhle blízko.

Hlavním evropským přístavem je třeba Hamburg. Leží nějakých 150 kilometrů třeba od dánských hranic. Strašně daleko, co? A vlastně ani ne – kamiony trasu z Hamburgu do Prahy jezdí “přes noc” a zmiňovaný “blízký” Gdaňsk je skoro o 100 kilometrů dál…

No, naše představy vzdáleností jsou značně relativní. Ale jestli to fakt bude chtít přes Polsko – Gdynia je lepší ;-)

A mimochodem, víte, že Sankt Petěrburg se u námořníků pořád označuje jako Leningrad? Já už jo :-)

Tři, dva, jedna..

start!

A je to tady.

Po ne zrovna krátké době příprav spouštíme spolu s několika kolegy nový web zaměřený především na pohanství a ženskou spiritualitu. Nachází se na adrese www.bohyne.net.

Kromě nás dvou, které jsme si tento projekt vymyslely za ním stojí práce několika dalších lidí, kterým patří velké poděkování:

V první řadě je to můj drahý muž, který s nezdolnou trpělivostí (díky infolinko! :-) zapracovával do designu webu stále nové fičury, které jsem si vymyslela. Vzhledem k tomu, že ho po dokonalém odladění neporazilo ani to, co nám tehdy předvedl Internet Explorer, jsem přesvědčena o tom, že je to nadčlověk, který zdolá úplně všechno. Díky :-*

Další velký dík patří bardu Amairgilovi a Společenství Brigity trojného plamene za dodání nemalého množství skvělého a původního obsahu. Děkujeme i Vám.

A opomenout nelze ani další z těch, co nám s realizací nějakým způsobem pomohli. Jmenovitě díky alespoň Katchabě a Johnnymu za cenné informace ohledně autorských práv.

(A jelikož hlavní část práce na webu je hotová, možná se teď zas občas dostanu i k tomu, abych si tu čas od času ublognula. Tak vydržte ;-)

Hodina mezi psem a vlkem…

…aneb pozdě k ránu

V hodinách obdobně pozdních, tak jako je tato, obvykle dlím spíše ve sférách snových, nežli ve vodách internetu. Noc dnešní zdá se býti příznačnou (či přízračnou?) výjimkou. Při posledním nakouknutí na monitor se v mé RSS čtečce zjevilo dílo, o němž jsem poprvé slyšela zhruba před třemi lety. Označíme-li tento počin tak, jak to činí jeho tvůrci, jedná se o sbírku poezie.

Jedna má velmi vzdělaná (i po stránce literární) a sečtělá přítelkyně nedávno na adresu (ne)jednoho z autorů podotkla, že volný verš vymysleli lidé, pro něž nebyl problém vytvořit báseň v jambickém pentametru. Lidé, kteří dokázali vytvořit verš s rýmem nejen na konci řádků, ale i v jejich středu. Lidé, pro které byl rytmus samozřejmou součástí básně. Lidé, kteří onu “myšlenku své poezie” dokázali vtělit do pravidelných slok libozvučných veršů.

Kdyby tušili, že o nemnoho let později jej nenadaní pisálci začnou využívat pro poezii okamžiku ve stylu “svítí slunce ve Stromovce, dobře je mi z toho, na zemi jsem našel kaštan, támhle blije havran”,  možná by si to rozmysleli.

Jak již tušíte, zmíněný výtvor jsme si doma s mužem otevřeli a zběžně prolistovali (dá-li se tak nazvat prohlížení stránek pdf dokumentu). Můj drahý muž navrhovat použít tento materiál jako důkaz toho, že vydavatelé tohoto dokumentu ztrácejí nejen soudnost, ale i zbytky zdravého rozumu.

Zrýmovat slova na konci řádků není tím, co dělá báseň básní. “If you can’t handle anything except moon and june”, říká se v mém oblíbeném fimu Music and Lyrics, “why don’t we just let plant girl finish the lyrics?” Zmiňovaná zahradnice to s úplně jiným textem zvládla vcelku dobře. Zde však zůstalo u trávy a krávy, jak praví český překlad filmu. A neměly bychom opomenout ani následnou citaci: “…feelings, nothing more, than feelings.” Ani to není záruka básně. Natož dobré básně.

Pokud by byl zmíněný výplod určen k pobavení svých čtenářů, dala by se mu přiznat jistá úspěšnost, byť by nešlo o humor nikterak originální či výrazně zábavný. Každopádně chvílemi se naší ložnicí ozývalo zděšené vytí (naše, nikoliv psí), dovolávání se božstev a téměř hysterický smích.

O jistém autorovi se praví, že svá díla na sklonku života tvořil pod vlivem omamných látek vysoké účinnosti. Některé zdroje pak uvádějí, že se tentýž autor ve stejné době živil pouze studeným krocanem (v tuto chvíli by se hodila poznámka překladatele uváděná v podobných případech úžasným panem Kantůrkem v českých vydáních knih Terryho Prattcheta – z něhož si pro změnu vypůjčují úvodní citát pachatelé zde zmiňovaného skvostu. Nechám však tuto kartu neodkrytou a ponechanou tak k nahlédnutí pouze bystrým znalcům jazyka a osobám zasvěceným). Na některých stránkách oné sbírky, jež díky moderní technologii ke svému vydání alespoň nepotřebovala zlikvidovat strom ke svému vytištění, přesně poznáte, která část vznikla v zasněžených dálkách a kde už došlo na krocana.

Jistě se najdou tací, kteří na obranu pozvednou pomyslné meče a plamennou řečí budou přesvědčovat sebe i ostatní, že je lépe se pokusit, než nevytvořit nic. Že jen kdo nic nestvořil, nikdy nepochybil. A budou mít pravdu. Leč i přes tuto pravdu by jim kterýkoliv vydavatel, kterému by stáli za pár minut času vysvětlil, že hodit na papír všechno, co přistane v šuplíku či mailové schránce je cestou k vytvoření něčeho, v čem se případné vlaštovky opravdového umění ztratí jako kapky v moři.

PS: údajně mi bylo vyčteno (osobně mi to ten dotyčný neřekl, takže prodávám, jak jsem koupila), že jsem u této recenze neuvedla původní zdroj, na který reaguje. Mým motivem bylo nedělat z toho větší ostudu, než je nutné, avšak autoři to asi vidí jinak – i přesto, že veškeré reakce na toto dílo jsou negativní. Pokud tedy o jeho přečtení máte zájem, podívejte se sem. (a pak mi můžete napsat, zda má recenze skutečně postrádá věcnost a upřímnost, jak tvrdí opozice :-)

Velmi přesnou a podrobnou recenzi najdete též tady.

Ve zkratce

Právě jsem absolvovala půlhodinový rozhovor s naším “informatikem”. Krom jiného mě přesvědčoval o tom, že nepozná systémový soubor od uživatelem vytvořeného. 

Když jsem mu sdělila, že mám pocit, že si ze mě dělá legraci, kolegyně vedle spínala ruce a šeptem prosila: “Hlavně mu neříkej, že si z tebe dělá prdel…”.