Jak reagují pohanské skupiny na prosbu o propagaci akce

Jak je již mnohým známo, i v letošním roce s teamem Bohyně pořádáme loni velmi úspěšnou akci Witchcamp. Opravdu tématické pohanské setkání, s lákavým programem, včetně takové lahůdky, jako je vlastnoruční výroba oblíbených šamanských bubnů.

A protože máme celkem samozřejmě chuť potkat na akci co nejvíce lidí, které by mohl podobný program zaujmout, rozhodli jsme se požádat o propagaci několik pohanských skupin a projektů, které mají větší počet příznivců – jmenovitě Stezky pohanství, Dávný obyčej, Českou pohanskou společnost a projekt Eklektické čarodějnictví.

Nejvíc práce s propagací si dala Coreyemmah, která o Witchcampu natočila celý vlog

Problém nebyl ani na Stezkách pohanství a Dávném obyčeji – oba nám věnovali upoutávku a odkaz na akci na svých FB stránkách – první jmenovaný má další čtyři sdílení.

A na závěr Česká pohanská společnost s nepřekvapivým, ale přesto poměrně smutným výsledkem. Na prosbu o zveřejnění informace o akci ve věstníku Kolovrat nám nejprve přišlo sdělení, že naši žádost projedná rada ČPS a bude nás informovat o výsledku. Trochu byrokratické, ale nakonec proč ne. ČPS je organizace, která patrně má nějaké vnitřní schvalovací postupy a dodržuje je. Jenže pak dorazil další e-mail. Dovolím si citovat:

…vzhledem k tomu, že jste nás nikdy nepodpořili a věčně hanobíte naše akce, vás nepodpoříme ani my.
Není to tak dávno, co jste například parodovali naší sbírku, což bylo dost zbytečné…

Ano, uznávám – z oné sbírky vogonské poezie jsme si skutečně srandu dělali. A vcelku nebylo vůbec podstatné, kdo ji vydal – tenhle slib padnul už po vydání Pohanské kytice.

Pokud si dobře vzpomínám, o podporu ČPS jsme nikdy požádáni nebyli (stejně jako ČPS nikdy jen tak ze své vlastní vůle nepropagovala Bohyni) – a tak trochu jsme předpokládali, že za případné zveřejnění naší akce budeme požádání o protislužbu, propagaci organizace, případně zaplacení inzerce. No nic.

Aby bylo jasno – ani v nejmenším neupírám ČPS právo odmítnout cokoliv z jakéhokoliv důvodu. Na druhou stranu mi taky těžko někdo upře právo myslet si o tom svoje.

A závěrem jedna věcná právě pro ČPS – my jsme nechtěli využít Kolovrat (vzhledem k jeho dosahu) pro levnou celostátní reklamu na Witchcamp. My jsme chtěli na tuhle akci pozvat vaše členy. O jejich neúčasti jste se ale v podstatě rozhodli za ně.

ZeekRewards a rodičovský příspěvek

Dvě na první pohled nesouvisející věci…

Před třemi dny se jako domeček z karet začala hroutit “jistota” mnoha lidí, kteří uvěřili možnosti snadného výdělku dolarových částek v projektu ZeekRewards. Společnost, která do té doby nabízela odměnu za “práci” spočívající v zadávání inzerce na tzv. penny aukce, uzavřela své hlavní sídlo, odpojila provoz webové stránky a bez bližších informací pro své uživatele přestala fungovat. Důvod toho všeho je poměrně jednoduchý – vyšetřování ze strany amerických úřadů pro podezření z nelegálních praktik, konkrétně aplikování Ponziho schématu.

Já sama jsem se o existenci projektu ZeekRewards dozvěděla zhruba před měsícem v diskusi na jednom z webů určených převážně maminkám malých dětí. Vzhledem k tomu, že projekt fungoval na bázi multi-level marketingu, někteří diskutující se zde snažili dostat nové členy do své linie. Popis práce vypadal skvěle – jednou denně se připojíte k internetu, přihlásíte se do systému, zkopírujete přednastavený inzerát a vložíte ho na některý z předem určených inzertních serverů. Za to vám firma na vaše bodové konto připíše odměnu 0,5 – 4 USD denně. Když na váš inzerát někdo klikne a zapojí se do aukce, stává se vaším zákazníkem a dostáváte provizi i z jeho útraty. Po dobu dvou měsíců si systém můžete vyzkoušet zdarma (bez nároku vybrat vydělané peníze), když se po  této době rozhodnete pokračovat, bude vás to stát 10 USD měsíčně členského poplatku – které však lze, kromě prvního vstupního poplatku, hradit z bodového konta. Když máte na bodovém kontě určitý výdělek, můžete si nechat peníze převést na účet prostřednictvím některé internetové peněženky (předem definované Zeekem). Výše vašeho výdělku je však ovlivňována stavem vašeho bodového konta, pokud tedy chcete vydělávat a vybírat větší částky, je lepší nějakou dobu nevybírat a nechat body/peníze “pracovat”. Případně do systému přímo investovat a na bodové konto uhradit částku nad rámec měsíčního poplatku, která bodové konto rovnou navýší a tím zvýší i příjmy za jednotlivé úkony.

Lidem orientujícím se v IT technologiích už v tuto chvíli dojde, že celý systém je trochu nesmyslný. Pokud znění inzerátu najde uživatel v systému, pouze ho zkopíruje a vloží na některý z konkrétních inzertních serverů – proč by za to firma chtěla někomu platit? Průměrně schopnému programátorovi bude trvat cca 20 minut, než naprogramuje robota, který bude tutéž činnost vykazovat s minimálními náklady a předem definovanou efektivitou – nezávisle na tom, zda se uživatel do sítě přihlásí nebo ne.

Přesto se většina uživatelů evidentně domnívala, že jejich desetiminutová “práce” denně je pro společnost natolik hodnotná, aby jim za to platila zcela neadekvátní částky.

Při podobném zhodnocení celého projektu si většina lidí zaklepe na čelo a podiví se tomu, jak na to vůbec může někdo skočit. Třeba na zmíněném webu pro maminky se po pročtení příslušné diskuse a několika dalších s podobným tématem (možnosti přivýdělku z domova apod.) odpověď sama nabízí.

Zoufalé ženy, uvázané na několik let doma s dítětem a příjmem, který naprosto nedokáže pokrýt jejich měsíční výdaje, jsou schopné upsat duši ďáblu, aby se dostaly k nějaké koruně navíc. Tahle skupina obvykle zahrnuje ženy s průměrným rodičovským příspěvkem 7600 Kč – tedy ženy na tříleté rodičovské dovolené, které před porodem běžně pracovaly a nyní jako rodina musí uživit o jednoho člověka navíc s větším či menším propadem příjmů, a zejména pak ženy s příspěvkem minimálním, tedy 3800 Kč. To jsou obvykle ženy, které nikdy nebo dlouhodobě nepracovaly, totéž mnohdy platí i pro jejich partnera, pokud nějakého mají.

Už jen z této skutečnosti se dá usuzovat, že se až na výjimky (chybějící nárok na mateřskou dovolenou a volbu délky rodičovského příspěvku např. z důvodu změny zaměstnání v rozhodné době) jedná o ženy bez větších životních zkušeností, širšího povědomí o hodnotě vykonané práce a zejména finanční gramotnosti.

Nízký rodičovský příspěvek má být v jejich případě motivací k tomu, aby se pokusily vlastní snahou rodinný rozpočet vylepšit a hledaly si práci ještě před ukončením jeho vyplácení. Tento koncept sám o sobě dává smysl – ovšem s jednou poměrně zásadní překážkou: pokud se žena rozhodne pro práci v době, kdy pečuje o malé dítě, narazí obvykle nejprve na to, že se o toto dítě nemá místo ní kdo postarat. Předškolní zařízení jsou plná, na mnoha místech nejsou schopna umístit ani děti tříleté, jejichž matky se potřebují vrátit do původního zaměstnání, aby o místo nepřišly. Částečné úvazky či práce z domova prakticky nejsou podporovány a ze situace se stává začarovaný kruh.

V lepším případě se dotyčné podaří sehnat brigádu, obvykle ve formě roznášení letáků, které lze absolvovat i s kočárkem, nebo večerního úklidu prováděného v době, kdy už doma dítě ohlídá partner. V horším případě se upíše některému z hojně nabízených, avšak málokdy smysluplných MLM byznysů. Mateřské servery jsou pak zahlceny nabídkami kosmetiky, nekvalitních šperků a podobných zbytečností, které mnohdy spolykají více prostředků nabízejícího, než reálně vydělají. Další ženy se nechají zlákat vydařenými prezentacemi plnými prodejního entusiasmu k investici do projektů s produkty zcela nesmyslnými, jako je např. Talk Fusion, nebo již zmíněný ZeekRewards.

Výhrady k nízké výši rodičovského příspěvku jsou v naší zemi obvykle odmítány argumentací, že náš systém je velmi štědrý a umožňuje něco, na co ve většině zemí není nárok – možnost zůstat s dítětem po 3 roky doma za kontinuální finanční podpory státu. K tomuto argumentu však obvykle nebývá uváděno to nevyslovené – že tato možnost není až tak úplně možností, ale spíše povinností. Pokud rodina nespadá do vysokopříjmové kategorie a nemůže si dovolit placené hlídání dítěte, pak jeden z rodičů možnosti zůstat doma po 3 roky využít musí, neboť péči o dítě není možné přesunout na státem podporované předškolní zařízení. Stejně tak chybí informace, že nedostatek míst v těchto zařízeních je natolik závažný, že mnohdy nelze umístit ani dítě tříleté a matka tak o své původní zaměstnání i státní finanční podporu přichází. Zmíněn není ani fakt, že matka, která před nástupem na mateřskou a rodičovskou dovolenou odváděla na pojistném nadprůměrné částky a tedy i její výdělky byly výrazně vyšší, než průměrná mzda v této zemi, obdrží za dobu pobírání rodičovského příspěvku stejnou částku, jako matka s průměrnou původní mzdou či matka nikdy nepracující. Že se u každé z nich změní životní úroveň její i celé rodiny diametrálně odlišným způsobem není vůbec bráno v potaz.

Výsledek této situace je jednoduchý a v zásadě logický – rodiny s vyššími příjmy dítě odkládají do doby, kdy si ho budou moci dovolit bez toho, aby jejich životní úroveň výrazněji klesla a kdy by byly ohroženy jejich závazky (např. splácení hypotéky). Mnohdy potom mají méně dětí, než kolik by si jich byly ochotny pořídit – často z toho důvodu, že již v důsledku věkové zátěže dítě nejsou schony počít.

Rodiny se středními a nízkými příjmy se mnohdy dostávají do situací, kdy žijí od výplaty k výplatě a jakýkoliv akutní nepředpokládaný výdaj (např. oprava automobilu nutného k cestě do zaměstnání vydělávajícího rodiče) je potom nezvládnutelnou zátěží, který rodinu nutí k rozhodnutí, zda se zadlužit u společností typu Provident nebo se s vidinou východiska z trvale neuspokojivé finanční situace upsat některé z nepříliš seriózních nabídek “práce”, obvykle nabízených lidmi v podobně zoufalé situaci. “Práce”, která jejich situaci často spíše zhorší.

Náš systém péče o malé děti, označovaný za skvělý a velkorysý, je tak ve svém důsledku často příčinou bezvýchodně špatné finanční situace mladých rodin, ze které není úniku.

 

Křesťanský prostor

Jana Bobošíková do svého politického programu zařadila téma u nás stale ještě lehce odtržené od reality, leč na západě poměrně aktuální – odmítání mešit v České republice. Pokud by tím chtěla národu sdělit, že jí nepřipadá nejvhodnější stavět v našich městech budovy orientálních tvarů přizdobené do výšek čnícími věžemi minaretů, asi bych neměla problem její názor akceptovat, možná I podpořit. Její argument je ale jiný – Chceme hájit náš křesťanský prostor.

Jsem v zásadě ochotná souhlasit s tím, že evropská společnost stojí na převážně křesťanských základech. I ta česká, v které se křesťanství ve srovnání s jinými (nejen) evropskými zeměmi příliš nedaří. Vzhledem k tomu, že křesťanství se k nám dostalo v 8. či 9. století a jeho vliv nadále rostl – zejména proto, že to bylo politicky výhodné a drželo se zde poměrně silně do dob relativně nedávných, naše společnost byla při svém vývoji touto vírou ovlivňována.

Přesto – můžeme říci, že je náš prostor křesťanský? Aktuálně se k této víře hlásí zhruba třetina obyvatel, tedy menšina. Jsme zemí nábožensky celkem tolerantní, prostor tu tedy mají nejen křesťanské církve, ale i jakákoliv jiná náboženství. Pokud budeme dodržovat české zákony, je naše náboženské konání zcela v rukou naší svobodné volby. Za vyznávání jiné než křesťanské víry nám nehrozí ani perzekuce, ani problémy ve společnosti. Jako věřící zcela  jiného náboženského směru si dovolím říct, že v Čechách věřící působí ve většinové společnosti neobvykle, ať už věřív Boha trojjediného nebo Špagetové monstrum. Být věřící u nás není běžné.

Pokud je však naše společnost – a stejně tak náš systém takto tolerantní, je vhodné vymezovat se vůči jednomu konkrétnímu náboženskému směru?

Mešita je označení pro islámskou modlitebnu a společenské centrum. Nemusí to nezbytně být stavba jako vystřižená z pohádek tisíce a jedné noci. A já souhlasím s tím, že pokud si mešitu chtějí vyznavači islámu postavit v naší zemi, měla by vypadat tak, aby nerušila celkový vzhled místa, kde bude stát. Dokud jsou stejným způsobem posuzovány i jiné stavby, včetně rodinných domů, mělo by být toto pravidlo uplatněno i tady.

Nesouhlasím však s tím, aby si modlitebnu nesměli postavit vůbec, a už vůbec ne z důvodu hájení křesťanského prostoru. Být vyznavačem islámu je u nás legální a zákaz výstavby budovy sloužící k náboženské činnosti zavání zcela jasnou diskriminací. Zejména dokud si kterékoliv jiné náboženství svatostánek postavit může. Od zákazu mešit z důvodu hájení křesťanského prostoru by totiž byl už jen krůček k použití stejného pravidla i vůči jiným náboženským směrům.

Křesťanství je u nás stále ještě náboženstvím výsadním a privilegovaným a nepřiznávání plných náboženských práv a svobod u nás stále není obecně vnímáno jako diskriminace.

Jako příklad tohoto tvrzení můžeme použít třeba následující případ – poslankyně evropského parlamentu Zuzana Roithová v roce 2008 iniciovala petici proti návrhu zákona, který by (zjednodušeně a krom jiného) umožnil věřícím menších církví bez přiznaných zvláštních práv absolvovat sňatky v rámci své náboženské tradice. Návrh byl označen za nekulturní, neevropský a nečekaně zpátečnický návrh Ministerstva spravedlnosti na zrušení či alespoň devalvaci církevních sňatků a další zásahy do rodinného práva v ČR a za alarmující paní Roithová označila skutečnost, že by pak mohl oddávat kdejaký šaman či satanista. Patrně zapomněla na to, že i šamani a
satanisté jsou občany tohoto státu a náleží jim právo vyznávat víru dle své volby (bez ohledu na to, jestli se to paní Roithové líbí nebo ne). Změna zákona nakonec odhlasována nebyla a zvláštní práva, včetně práva oddávat, tak nadále náleží pouze církvím s minimálně 10 000 věřících a desetiletou existencí v ČR.

Je tedy vidět, že absolutní náboženská rovnost u nás stále ještě neexistuje a tradičnější náboženství jsou proti ostatním privilegována.Skutečně chceme v naší zemi tuto nerovnováhu posilovat a ořezávat práva těm, kdo věří v něco jiného, než křesťanský prostor?

Slečna Zuzana se vdává…

Na stránkách iDnes vychází již nějakou dobu seriál na pokračování na téma “budu se vdávat a podělím se s Vámi o zařizování svatby”. Studentka Zuzana, která má sama celkem hluboko do kapsy, v něm přibližuje svoje představy o pohádkové svatbě a kroky k její realizaci. Byť v komentářích pod články v rubrice Ona, i na jejím blogu nikdy nechybí spousta těch, které slečně doporučují napřed dospět, pobrat trochu rozumu a pak teprve přemýšlet o tom, že se vdá, jednotlivé body jejích představ zase až tak neobvyklé nejsou. Vlastně – měla jsem ty samé představy.

Tedy – v bodech. V jejich realizaci už nikoliv. Chcete vědět, jakými způsoby se dá jedna myšlenka pojmout a třeba i zrealizovat? A jak si udělat jednoduchou, ne zas tak nákladnou, ale nádhernou svatbu?

Slečna Zuzana si přeje, aby její svatba alespoň trochu vyčnívala.
Ač si o “vyčnívání z řady” jen pro vyčnívání samotné myslím svoje, naše svatba z řady vyčnívala zcela jednoznačně a bylo to v podstatě od začátku jasné – vzhledem k tomu, že jsme od začátku chtěli svatbu v pohanském pojetí, po bok standardních svateb jsme se v podstatě zařadit nemohli.

Slečna Zuzana zahajovala svatební přípravy hledáním svatebních šatů. No – já v podstatě taky. “Ty pravé” jsem hledala opravdu dlouho, ač ne nijak intenzivně. Ač mi mé kamarádky až do svatby samotné nevěřily, že nehodlám obrážet půjčovny čehokoliv v sněhobílé barvě a vdám se v normálních šatech, trvalo hledání dost dlouhou dobu. Letošní móda není k ženám s poprsím velikosti 5 příliš vstřícná. Ovšem ty, co jsem nalezla v malém hradeckém butiku 5 dní před svatbou samotnou měly nejen tu správnou velikost, ale dokonce i bílou barvu. Tedy – částečně. :-)

I představu svatby venku jsme měly společnou.
I když – ta naše nezahrnovala drahé pronájmy v ceně desetitisíců, objíždění luxusních lokalit a podobně. Mimochodem – nevíte někdo, co je to svatbě předcházející kreativní workshop?

Každopádně v našem případě jsme usoudili, že nám naše velká zahrada pro 50 pozvaných hostů (tedy asi polovinu toho, co plánuje novinová slečna) bude celkem bohatě stačit. Vzhledem k jejich složení jsme namísto pronájmu půl statku na noclehy do pozvánek napsali, že stanovat se u nás dá taky. Svatbou pojatou jako zahradní párty jsme zároveň vyřešili i otázku následné hostiny či rautu – na hosty čekala hromada masa a sýrů na grilování, klobásy na opečení nad ohněm, spousta nakládaných pochoutek a velká mísa míchané zeleniny. Pro milovníky sladkého kromě dortu, o kterém bude řeč později, čekala podobná mísa s krájeným ovocem, velký tác s melounem, a spousta sladkých dobrůtek – příbuzné ženy jsme totiž před svatbou poprosili o napečení nějakého dobrého koláče nebo bábovky. Dobrůtky k jídlu jsme doplnili plechovkami piva chlazenými v barelu (což sklidilo velký úspěch), stejně jako lahvemi limonády v druhém. Ty jsme doplnili lahvemi vína ráno stočeného ve vinotéce. A také menší sbírkou lahví různorodého obsahu, nasbíraných v rámci “úplatků”, na které jsme již nějakou dobu doma ukazovali se slovy “budeme se muset vzít, aby se to zlikvidovalo”. I přesto se hosté s lahvemi příliš nepřátelili (možná i díky přiloženému popisku “Kořalovo doupátko”) a tak jsme si užili svatbu bez opilců a hostů zvracejících nad ránem do křoví.

Pravda je, že ani nám se při plánování nevyhnuly byrokratické překážky.
V naší zemi skutečně standadně není možné nechat se oddat kdykoliv, kdekoliv a kýmkoliv. Naší první a od začátku zcela zjevnou překážkou byl fakt, že oddávat u nás mohou pouze zastupitelé obcí a registrované církve se zvláštními právy. Vzhledem k tomu, že změna zákona ve prospěch jiných možností loni neprošla, museli jsme se zařídit jinak. Narozdíl od nevěsty z iDnes jsme se však rozhodli na oddání osobou nám blízkou (a kněžkou naší tradice) trvat. Proto jsme nakonec absolvovali svatby dvě.

Ta první byla čistě úřední a pečlivě utajená. Hradeckému magistrátu jsme zaplatili tisícovku za svatbu mimo úřední termín (dosud přemýšlím o tom, zda má místní úřad potřebu si tímto způsobem přivydělávat, když informaci o poplatku zmíní až poté, co sobotní termín nabídnou jako jeden z úředně určených). Pak jsme se v určené datum odebrali do Městské hudební síně v doprovodu dvou svědků. Přijít jsme měli o deset minut dříve – k vyřízení formalit, ostříhání občanek a připomenutí oddávajícímu, že si nepřejeme v obřadu nic, co tam být ze zákona nemusí. Naštěstí naše přání respektoval a jeho jemně humorné poznámky v rámci obřadu příjemně korespondovali s celkovým pojetím utajené oficiální svatby. Svatba i s pár dokumentárními fotografiemi byla tak rychlá, že jsme v oficiálně stanovenou hodinu obřadu již sezdaní kráčeli spolu se svědky do cukrárny na dort a přípitek sklenicí džusu.

Díky předem vyřízeným formalitám jsme tak na svatbě s pozvanými hosty skutečně mohli svěřit roli oddávající naší blízké přítelkyni, pronést osobněji pojaté svatební sliby namísto obvyklého “ano” a naopak vypustit úředně a neosobně znějící povinné fráze. Navíc jsme na obřad samotný měli tolik času, kolik jsme chtěli – namísto úředně obvyklého půlhodinového limitu se vším všudy.

Mimochodem – dvě svatby mají jako další výhodu možnost koupit si dvoje svatební šaty :-)

Shodou náhod se s budoucí nevěstou psavkyní shodneme i v otázce svatebního dortu.
I mě před nějakou dobou uchvátily na západě oblíbené minidortíky zvané cupcakes. Krom toho, že krásně vypadají a skvěle chutnají mají ještě jednu výhodu – jsou naporcované předem a v papírovém košíčku. Na zahradní párty ideální. Ovšem namísto obíhání místních cukráren jsem se rozhodla napéct si je sama. Upečení zhruba 120 kousků mi zabralo 2 večery – podle všeho jsem tedy proti “obíhací verzi” ještě časově v plusu :-) Dortíky jsme v předvečer svatby ozdobili jemně ochucenými barevnými bílkovými polevami a ozdobnými kytičkami. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno přišla na chuť i pečení klasických dortů potažených marcipánem (používám ten z Marks & Spencer), nechyběl ani ten vrchní tradiční.

Naše svatba skutečně nebyla z těch tradičních. Krom již jmenovaných neobvyklostí jsme zavrhli svatební koláčky i tradiční natištěná oznámení – rozvážená, nebo zasílaná poštou (e-mail je nejen ekologičtější, ale má i výrazně vyšší garanci doručení. A s dnešní možností pěkných html mailů :-). Všem hostům jsme zatrhli obvyklé svatební hovadiny jako navlékání chomoutu a poznávání manžela podle chlupů na hrudi, avizovali jsme, že kdo flákne talířem, ten si to taky uklidí a povolili oddávající (trénované policistce) mlátit kohokoliv, kdo něco takového zkusí. Jediný pokus o zakázaný únos nevěsty skončil tím, že se tato odmítla zvedno
ut.

Každopádně to byla svatba, kterou jsme si skutečně užili nejen my, ale i hosté. A jasný důkaz toho, že se svatba dá udělat podle představ hlavních akterů, i když tyto nejsou zcela standardní.

–––––-

Mimochodem – zhruba před týdnem jsem se vdala :-)

Jak poškodit centrální nervovou soustavu…

…snadno a rychle. Vlastně – pomalu za několik let.

Úvod do problematiky bude trochu delší.
Již nějakou, ne zrovna krátkou dobu, se věnuji alternativním způsobům léčení. Od klasických, celkem tradičních a obecně uznávaných bylinek jsem postupně prošla zkoušením léčivých a jiných účinků minerálů, léčením pomocí sugesce a autosugesce, odhalování zádových blokád pomocí koulí čchi a nespočetnými metodami masáží. Na většině jmenovaného jsem našla něco použitelného a používám to dodnes, stejně jako metody zcela neesoterní využívající konvenční metody léčení – jež jsem na základě certifikátu z příslušného kurzu oprávněna nabízet coby zdravotník.

Před několika lety jsem se po řadě vlastních improvizovaných zkušeností rozhodla projít prvním kurzem Reiki. Reiki je léčitelská technika pracující s energií. Podle teorií této techniky Vám člověk, který techniku vystudoval, otevře energetické kanály v těle, což zapřičiní Vaši schopnost nechat sebou energii protékat a rukama ji předávat dále.
Objevení techniky se připisuje Dr. Usui, jež se snažil nalézt techniku, kterou podle bible používal k léčení Ježíš. Po dlouhém pátrání a bádání v knihovnách a svitcích se téměř měsíc postil na posvátné hoře, až se mu zjevil systém dnes rozšířený po celém světě.
Technika léčení se používá tak, že na léčeného praktikant přiloží (nebo k němu bez dotyku přiblíží) dlaně a nechá jimi energii proudit. Lze poměrně těžko instantně prokázat, zda terapie skutečně léčí nebo ne, avšak většina přijímajících i bez předchozí informace cítí na ošetřovaných místech teplo až pálení, tedy “něco” se skutečně děje. V zahraničí bylo realizováno několik studií ohledně účinnosti reiki, každopádně lze opět těžko odhadnout, zda léčení skutečně zajistila léčivá energie, nebo vliv léčícího a ujištění, že energetické léčení bude funkční nastartovalo hojící proces coby placebo.
Tak nebo tak, existují lidé, kteří metodu kritizují, stejně jako jiní, kteří “vědí”, že pomáhá. V zahraničí je často technika respektována natolik, že některé nemocnice jsou ochotni certifikovaným léčitelům platit za léčení jejich pacientů.
Stejně, jako je po prvním překonání vysoké hory, které si vyžádalo mnoho neúspěšných pokusů, každý další pokus jednodušší a jednodušší, i u reiki se díky již jednou objevené technice začaly objevovat nové systémy pracující podobným způsobem. Od linie původní se lišily použitím jiných symbolů aktivujících léčivou energii nebo třeba omezením své působnosti na dílčí problémy. Jejich fungování by se dalo přirovnat k následujícímu:
Původní systém je jako velká krabice s nářadím. V té krabici je jedna násada (energie) na kterou se nasazují koncovky podle toho, co zrovna potřebujete (v reiki aktivační znaky). Na základní násadu tedy můžete nasadit koncovku kladiva nebo třeba šroubováku požadované velikosti. Některé odvozené systémy na stejnou násadu nasazují jiné koncovky. Jiné mají koncovky z jiného materiálu a jsou modré. V dalším je modrá sama násada a koncovky jsou zelené. Každá sada nabízí zhruba totéž, ale v provedení, které majiteli vyhovuje. To jsou systémy používající jiné aktivační znaky, ale mající širokou škálu působnosti.
Pak jsou ty, které se zaměřují na určitý problém (třeba bolesti zad). Přeneseně použijme dotažení šroubku. Tento problém sice lze odstranit pomocí té velké krabice a správné násady. Na druhou stranu, pokud vedle krabice leží obyčejný, třeba i laciný šroubovák správné velikosti, není to zbytečná námaha? Tak fungují systémy dílčí.
Pak existuje ještě kategorie šuntů, tedy šroubováky z materiálu na plastové vidličky a podobně – a ne vždy je to na nich hned vidět. To jsou systémy nefunkční, nebo funkční špatně. I takové se bohužel najdou, zejména proto, že léčení energií pod státní ústav kontroly léčiv nahnat prostě nejde.
Tolik tedy k teorii. Sama používám primárně původní systém, násadu s krabicí vhodných koncovek. Zároveň však mám dobrou zkušenost i s několika koncovkami jiných barev a tvarů a pár samostatnými šroubováky – tedy systémy odvozenými.
V systému Reiki se člověku, který celý systém vystudoval, říká Mistr a tento má schopnost systém “předat” dál, naučit tuto práci někoho jiného. Stejně jako jsou dobří a špatní učitelé, jsou i dobří a špatní Mistři. Dílem i vinou špatných Mistrů pak lze potkat osoby, které reiki používat neumí, ač si myslí, že ano a i takové, které i přesto učí dál – neboť ne/zvládnutí léčitelské techniky se exaktně poměrně špatně prokazuje.
Tak jako tak je obtížné, spíše nemožné vysvětlit, jak je možné schopnost léčit pomocí reiki aktivovat tak, že provedete několik specifických pohybů, dechů či třeba mentálních afirmací. Funguje to, ale my vlastně nevíme (z vědeckého pohledu) jak a proč. I přesto je tato léčitelská metoda jednou z obecně praktikovaných a uznávaných a setkáte se s ní třeba i v běžných masérských salónech.
–––––––––––––––––––––––––––––
Ačkoliv je můj osobní skepticismus v možnostech působení reiki na pomyslné ose posunut o značný kus dál, než kde se nachází u někoho, kdo v např. v alternativní léčebné metody nevěří vůbec, byla jsem i já dnes konfrontována názorem jisté učitelky reiki, který mi přišel již za hranicí “standardní léčitelské ujetosti”.
Ona dáma tvrdila, že není-li adept jistého systému reiki dostatečně připraven předem, předání systému mu způsobí poškození centrální nervové soustavy během několika následujících let.
Pokud už pominu způsob fungování celého systému – tedy nad adeptem systému provede Mistr několik předepsaných “rituálních” úkonů (více méně bez dotyku), adept sám pocítí neměřitelný průtok energie a neměřitelně tuto energii může předávat dál, kde nějakým způsobem dochází k léčení, ale nelze změřit, zda působením energie nebo vírou léčeného – lze skutečně předpokládat, že ony předepsané pohyby či slova měřitelně fyzicky poškodí centrální nervovou soustavu?
Samotná dáma údajně na konkrétním jmenovaném systému během své desetileté praxe vypozorovala, že po několika letech od chybně provedeného zasvěcení se poškození centrální nervové soustavy projeví. Nemohu se nezeptat – jak to vypozorovala?
Jmenovaný systém vznikl před čtyřmi lety, chvíli trvalo, než se začal praktikovat v ČR. Těch několik let tedy znamená maximálně 4, spíš méně, desetiletá praxe v pozorování nehraje roli.
A teď – to daná osoba záměrně několik lidí špatně zasvětila, aby následně mohla pozorovat, co to udělá? A u všech špatně zasvěcených (což byl jistě dostatečný statistický vzorek) došlo v průběhu těch několika let k poškození CNS?  Aniž by u kteréhokoliv z nich sehrála svou roli mrtvice, trombóza nebo jiná světská příčina? A paní stále ještě nesedí zavřená za katrem?
Dotaz na konkrétní důkazy tohoto tvrzení byl danou dámou odmítnut z důvodu důvěrnosti a lékařského tajemství (paní sama lékařkou není). Samotnou informaci o poškození CNS pak uváděla jako varování před jiným Mistrem před
ání tohoto systému nabízejícím – neboť jím provedené předání ono poškození způsobí. S výukou tohoto člověka přitom neměla žádnou zkušenost.
Pak se tedy ptám – je dotyčná dáma skvělou učitelkou a zkušenou pozorovatelkou následků praktikování systému reiki?
Nebo spíše manažerka fabriky na šroubováky z plastu na příbory, která se snaží konkurenci nabízející levný kovový šroubovák odrovnat veřejným tvrzením, že kovový šroubovák po pár letech najednou sám vyskočí z poličky a zabodne se svému majiteli do hlavy?
–––––––––––––––––––––––––––––
Nevýhodou alternativních metod je to, že vzhledem k jejich obtížné, ne-li nemožné měřitelnosti se mezi praktikujícími těchto metod objevují seriózní lidé zkoušející a nabízející jejich léčivé působení, ale i předražení obchodníci s neviditelnem bez mravů, zábran a špetky morálky. A mnohdy bývá obtížné je od sebe oddělit, neboť převleky se shání celkem snadno.
–––––––––––––––––––––––––––––
PS: centrální nervovou soustavu sérií bezdotykových prostocviků nepoškozuji. :-)
Pokud Vás reiki zajímá a chtěli byste si to zkusit (ať už jako ošetření nebo přímo adept praktikování systému), tak mi napište vzkaz či komentář s kontaktem na sebe. Pokud Vás nebude “zu moc”, kasírovat Vás nebudu. Pokud ano, nabídku časem stopnu. Většina studijních materiálů pro praktikující je v angličtině.

Až mě přestanou vykrádat…

…zamyslím se nad tím, co jsem začala dělat špatně
Říká se, že pokud vás lidé napodobují a kopírují vaše nápady, je to známka toho, že co děláte, děláte dobře. Tak aspoň něco.

Na druhou stranu si myslím, že když už chce česká Pohanská federace (dále jen PFI) ukrást polovinu toho, co vymyslím, mohla by se alespoň zdržet úvodních komentářů na mou adresu o tom, jaká je to blbost… Při čtení jejich posledního věstníku jsem si totiž připadala jako postava jistého amerického seriálu sledující samostatnou módní přehlídku své bývalé kolegyně a komentující jednotlivé modely slovy: “moje…moje…moje…”

PFI pořádá první otevřený Samhainový rituál!

Je to rok a půl, co jsem přišla s novátorskou myšlenkou rituálu totálně otevřeného každému, kdo se přihlásí. V poměrně drsné internetové debatě jsem byla poučena tehdejším koordinátorem PFI o tom, že veřejné rituály jsou úplně naprd a tím současným zase o “skutečnosti”, že otevřený rituál je rituálem pro lidi a ne pro bohy. A že když chceme dobrý rituál, zveme na něj jen ty, kdo jsou přínosem. (to je jen velmý slabý odvar všech “protiargumentů”)

Nejsem z těch, kdo vzdávají nevyzkoušené, takže jsem to i přesto zkusila. Dlužno říct, že úspěšně. Od té doby s pár dalšími lidmi děláme otevřené rituály pravidelně – a zase úspěšně. Že to není tak úplně naprd už asi zjistila i PFI…

PFI dělá tématické pubmooty!

Zhruba před rokem jsem byla jednou z těch, kdo kritizovali fakt, že pravidelná měsíční setkání v hospodě jsou pouze chlastací záležitostí bez jakékoliv přidané hodnoty. Moje návrhy na téma: bylo by dobré, kdyby si třeba na každý moot někdo připravil krátké povídání nebo tak něco (a další, nejen mé, o tom, že by třeba nebylo od věci na začátku seznámit příchozí), byly smeteny s tím, že by to třeba nemuselo být dostatečně kvalitní a navíc o to nikdo nestojí, protože tam všichni chtějí jen poplkat a chlastat.

Najednou ale máme mooty tématické a zrovna o víkendu mi jedna slečna vyprávěla, jak to bylo bezva, když se všichni na začátku představili a pak se postupně vyjadřovali k tématu…

PFI pořádá sbírku na Isaaca Bonewitse!

PFI nedávno požádala o energetickou podporu jednoho významného amerického pohana. Vzhledem k tomu, že kromě zdravotních problémů je jeho největším trablem výrazný nedostatek finančních prostředků a zahraniční pohané vyzývají k finančnímu přispění na náklady léčení, s týmem Bohyně jsme vymysleli i žádost o pomoc finanční a já ji za všechny přidala k původní prosbě.

Asi jsem to celé však nepodala dost jasně, neboť PFI, která o mě neřekne slova dobrého, věty jako: “máme ještě jeden návrh”, “Navrhujeme složit se”, “Vzhledem k poměrně vysokým poplatkům českých bank za převod do
zahraničí bychom následně zaslali vybranou částku …
přes PayPal, poplatky za převod uhradíme sami zvlášť, nikoliv z
vybraných peněz” evidentně pochopila tak, že MY znamená PFI, a tedy ve všech jimi publikovaných článcích na toto téma člověk zjistí, že PFI sbírku pořádá, vytvoří stránku se jmény dárců a obnosy (taky můj nápad, zajišťující průhlednost toho, že se na tom nikdo nechce obohatit) a následně vybranou částku zašle. Kupodivu jim zbylo dost slušnosti na to, aby aspoň uvedli, kdo s tou sbírkou přišel.

PFI pořádá kurz Praktické základy pohanství a magie!

Je to zhruba půl roku, co si naše kamarádka otevřela čarodějnický obchod. Vzhledem k tomu, že k němu má i velmi pěkné prostory a kromě služeb obchodu by chtěla provozovat živé centrum, domluvili jsme se s ní na uspořádání série seminářů, které začaly zhruba před měsícem. V té části programu, která je již zveřejněna, se krom jiného najdou večery zaměřené na práci s jednotlivými živly, seminář šamanské práce, dva semináře divinačních technik (runy a ogham), seminář zaměřený na “spellcasting”. Do toho si jedna z nás připravuje přednášku o přechodových rituálech na jistý festival a na každém z našich otevřených setkání na rituál a spol. se probírají a zkouší techniky používané právě při rituálech – což se taky ví.

Sečteme a podtrhneme – a polovinu náhle ohlášeného kurzu máme v kupě!

PFI uvádí – Witches chants!

Ve věstníku PFI vychází již 9. díl rituálních popěvků – kopírující takřka přesně formát, který jsem použila dva a půl roku zpátky na svém “osvětovém” webu, tedy text anglicky, víceméně doslovný překlad a soubor k poslechu.

A dalo by se pokračovat…

Tak teď nevím. Dělají to bez toho, aby jim to docházelo? Vážně mají tak krátkou paměť a špatnou schopnost porozumět psanému textu? No nic… Třeba by si mě alespoň jako zásadní inspirativní osobu mohli přestat brát do huby pokaždé, když si na někom potřebují zchladit žáhu. I přesto, že tenhle článek jim k tomu přidá další důvod.

Všichni jsme vini Eviným hříchem

Napůl slunečný a napůl deštivý víkend jsem zase po čase strávila v Berlíně.

Na tomhle městě mám ráda spoustu věcí – široké silnice a obvykle dobré značení, parádní Tiergarten, krámky u zoologické zahrady, příjemné lidi trpělivě a pomalu opakující německé věty po zjištění, že německy mnohem lépe mluvím, než slyším, celkem bezproblémové parkování, příjemně laciné ubytování, kde dobře spím, doplněné luxusní snídaní, oříškovo-banánové a jinak vychucené obří muffiny v kavárně, trhy na náměstí, kde mají krom jiného každé kuřidlo, na které si člověk vzpomene…

Pak je spousta věcí, které na tomhle městě ráda nemám – ošklivé polozbořené paneláky ve východním Berlíně, srp a kladivo ve znaku Aeroflotu na bulváru Unter den Linden, kruhový objezd s Victorií na sloupu uprostřed, dopravní policii zvyklou na německou disciplínu bez otázek, věčné připomínky berlínské zdi…

A pak ještě jednu věc – památníky.

V centru Berlína jsou skoro všude – i dnes tu stojí nejen ruské tanky osvoboditelů, kousek ponechané zdi a budka Checkpoint Charlie, ale hlavně spousta pomníčků, velkých památníků, skulptur či podivných cedulí upozorňujících na hrůzy 2. světové války a její oběti. Kromě obrovského památníku holokaustu tak potkáte třeba spousty desek se jmény, pomníček věnovaný homosexuálním obětem, abstraktní sochy s malou vysvětlující deskou, nebo kovovou konstrukci s navěšenými deskami nesoucími názvy jednotlivých koncentračních táborů a varování “Ať se nám to nestane znovu”, stojící hned u vchodu krásné stavby první stanice berlínského metra. Spousta těchto památníků není ani deset let stará.

Teprve včera jsem zjistila, že tahle depresivní místa nejsou patetickou invencí některého z místních papalášů, rýpajícího do starého vředu, se kterým mají dnešní generace společného jen velmi, velmi málo. Daleko spíš jde o zveřejněnou a na odiv všem postavenou vinu, kterou spousta starších lidí v Německu skutečně cítí.

Jistou shodou okolností, dostalo se mi včera možnosti popovídat si s jistým starým pánem. Mluvili jsme o Praze a o tom, jak on sám chtěl vždy Prahu vidět, poznat – jako rodiště jeho oblíbeného autora. Nejprve to nešlo – pro západního němce byla Praha uzavřena nepropustnou hranicí. A teď – teď se bojí. Bojí se jet do Prahy jako Němec, jako příslušník národa, který i naší zemi způsobil mnoho špatného.

Jeho strachu a zejména pocitu viny jsem nerozuměla. A přestala jsem mu rozumět úplně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že starý pán nepochází z rodiny, která se na válce sama podílela, ale že on sám je Žid, jehož sestra zemřela v koncentračním táboře.

Jak je možné, že v takových lidech zůstává zakořeněný pocit kolektivní viny z něčeho, čehož byli sami obětí? Proč si i tak sebemrskačsky rozdírají staré šrámy? A nakonec – kam může vést takový pocit viny národa a každého z jeho členů, přetrvávající v několika generacích?

 

Kdyby blbost kvetla…

…každý den bych u stolu naproti zalévala opravdu rozbujelou a všemi barvami kvetoucí rostlinu…

Je normální, že když se klient uklepne a jako destinaci napíše Palestin a Ashdod, tak se mě ta ženská zeptá, kde že je ten Palestin? A že jí to našlo někde v Americe?

A po půl hodině to doplní otázkou, kde že je Kolumbie?

Kdyby dělala na účtárně, tak neřeknu, ale tady?!?!

Budu volit ODS…

…aneb souboj dobra se zlem
Volby v České republice jsou v současné době v podstatě soubojem dobra se zlem.

Zlo
reprezentuje levice, tedy ČSSD a KSČM. Ty je dobré nevolit.

Dobro
naopak reprezentuje pravice.

A jelikož hlavními reprezentanty dobra a
zla jsou ČSSD a ODS, a zároveň – protože levice má pouze 2 masověji
volené strany (což je její výhoda proti ODS – hlasy udělené levici se v podstatě nedrobí), zatímco pravice jich má velké množství, zejména kvůli
odštěpování od starých stran a zakládání nových – čili každý hlas jiné
pravicové straně, než ODS ubírá síly hlavnímu bojovníkovi se zlem, je
dobré volit ODS.


Pokud volíte levici, volíte strany slibující nesplnitelné a vyhrožující něčím, co vůbec není reálné.
(Po přečtení letáku ČSSD jsem zjistila – že těmi, kdo “nesmějí doplácet na krizi, když ji nezavinili” Paroubek nemyslí pracovníky automotive průmyslu – kteří ji u nás téměř jako jediní opravdu pociťují, ale důchodce – tedy osoby, které mají stabilní příjmy i výdaje, které krize absolutně neovlivňuje. Čili nejde o jistoty pro plátce daní a živitele státního rozpočtu, ale o sliby pro skupinu voličů, která tvoří voličskou základnu ČSSD)

Pokud volíte pravici, měli byste vědět následující: pokud strana nezíská minimálně 5% hlasů, z jejích řad zástupci do EP vybíráni nebudou. Ač to tedy zní trochu krutě, nemá smysl volit malé strany, které obvykle získají 2 nebo 3 procenta hlasů. Takový hlas je potom v podstatě ztracený – a pokud volíte pravici, zbytečně ubírá procenta hlasů silným pravicovým stranám.

Ideální strana na české politické scéně neexistuje – každá má své mouchy. Na druhou stranu – ODS má jasně deklarovaný kvalitní program, který navíc letos jako jediná strana prezentuje opravdu seriózním a slušným způsobem.

Tak přijďte volit!

 

Právo na vejce…

Paroubkovo vaječné turné už zaznamenali asi všichni, kdo mají přístup alespoň k jednomu zpravodajskému kanálu. Ano, existují kultivovanější a “dospělejší” způsoby, jak vyjádřit nesouhlas (třeba přijít k volbám!). Na druhou stranu, nebýt toho, že jsem byla v pátek odpoledne povinně 200 km od domova, šla bych se na berounské náměstí s platem vajec demonstrativně postavit taky (a nehodila bych si zejména proto, že se na terč prostě netrefím, ani když má Paroubkovy rozměry).

Dnes mě ale zarazila jiná věc. Podle dvou zpravodajských portálů (iDnes a Novinky) se terč na vejce rozhodl posílit svou ochranku. Ne, že bych se mu divila – na druhou stranu, tato ochranka dnes v Litoměřicích jednomu z účastníků vejce zabavila a rozbila a další dva, tentokrát bez vajec, zato však v převleku za Marťany, z místa konání vyvedla, stejně jako dalšího muže v Roudnici. Tentokrát dokonce s vysvětlením, že organizátoři zastoupili nepřítomnou policii.

Hmmm, nemůžu si pomoct, ale – který náš zákon zakazuje držet v ruce vejce na veřejném prostranství (držet, nikoliv házet)? Odkdy se člověk na veřejném prostranství nesmí zdržovat v masce mimozemšťana? Který předpis zakazuje na takovém místě svobodně vyjádřit svůj nesouhlas s názory a jednáním jiného člověka přítomného na tomtéž místě? A kdo dal sakra organizačnímu týmu ČSSD právo “zastupovat policii”, vynucovat si poslušnost a odebírat a rozbíjet cizí majetek (byť je to jen vejce).

A když si ČSSD nedělá ani ty nejmenší starosti se zákony této země (no, mrkněme se na Rathovy slevenky, kdyby tohle nestačilo) a svobodami jejích občanů při své předvolební spanilé jízdě prezentující to, jaké sociální jistoty a prosperitu nám ČSSD zabezpečí, co od ní asi tak můžeme očekávat v případě, že by volby skutečně vyhrála? Ano, svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. V těchto jmenovaných případech ovšem nebyly omezeny svobody Paroubkovy, ale naopak pouze svobody občanů vyjadřujících legální formou svůj nesouhlas.
––
Tradiční předvolební agitační článek si schovávám na později :-) A co vy, půjdete k volbám?

Ten Rath je ale kretén!

…pryč s politickou korektností

Středočeský kraj před dvěma lety odstartoval postupné rušení ústavů sociální péče a podporu samostatného bydlení hendikepovaných klientů. Podle článku na Aktuálně.cz si však pan Rath myslí, že něco takového byl šílený výplod choré mysli a tito lidé prostě patří pouze a jedině do ústavu: “Z důvodu, že řada těch lidí není na takové úrovni, aby mohla žít sama,
neumějí se o sebe postarat, neznají rizika ve společnosti, neznají cenu
peněz, jsou mentálně slabší, je život izolovaně samostatně ve
společnosti přivádí do strašných rizik.”

Debilita některých lidí mě nepřestává udivovat… Že prioritou v oblasti sociální péče je integrace vyloučených jedinců, nikoliv jejich izolace patrně tento pán ještě neslyšel. Že EU je na podobné projekty ochotna přispět nemalými částkami, protože ve většině Evropy český přístup v sociální sféře není považován za vhodný asi taky ne. Ani to, že chráněné bydlení je mnoha lety prověřenou a fungující záležitostí ve většině civilizovaných zemí.

Zvyk izolovat osoby postižené od většinové společnosti zavíráním do ústavů se u nás usadil v době socialismu. Báječné, úžasné a zdravé společnosti se odlišující se lidé poněkud nehodili do krámu.

Ale dnes? Na lidská práva mají nárok stejně, jako ostatní lidé. Přesto si v ústavu obvykle ani nemohou vybrat, co by si rádi vzali na sebe, jíst musí pravidelně ve chvíli, kdy se dané jídlo podává, za zdi ústavu se mohou podívat jen ve chvíli, kdy jde celá skupina na procházku a ještě nedávno nebylo výjimkou ani přivazování klientů či zavírání do klecí “aby si neublížili”. A to není zdaleka všechno.

Chtělo by se někomu z vás žít takhle? Dnes a denně stejně, mezi stejnými zdmi, stejnými lidmi, dělat vše na rozkaz někoho jiného? S občasným rozptýlením ve formě výletu, zase nakázaným od někoho jiného? Bez možnosti vlastních rozhodnutí?

Argumentace nižší inteligencí v tomhle případě neobstojí. Tihle lidé sice chápou obtížněji a pomaleji, mnohdy o hodně, ale to neznamená, že nedokáží vnímat své prostředí a hodnotit své možnosti. A podle toho, jak reagují na možnost vlastního bydlení a samostatného rozhodování o svém životě – chtějí žít stejně, jako my ostatní. A chráněné bydlení s případnou přítomností asistenta/asistentky jim tuhle možnost dává. Většina z nich se bez problémů naučí žít samostatně, včetně toho, že si uvaří, uklidí a nakoupí.Spousta z nich zvládne chodit do práce – a s nadšením.

Pravda – jedna věc by našim zákonům v tomto směru prospěla. V sousedním Rakousku je omezena finanční svéprávnost klientů sociálních služeb (kam chráněné bydlení pochopitelně spadá). V překladu to znamená, že jsou chráněni před různými vykuky využívajícími jejich naivity ke svému prospěchu (nabídkami nevýhodných půjček, neuváženými nákupy zboží apod.). Jakýkoliv nákup či finanční transakci provedenou těmito lidmi totiž lze jednoduše stornovat, a to i zpětně.

Leč pro pana Ratha je asi jednodušší nezabývat se řešením problému, ale prostě je zavřít za plot ústavu…

Mimochodem, pokud by se někdo z komentujících chtěl zmínit o tom, že ze svých daní nehodlá sponzorovat nějaký “nadstandard” pro lidi, kteří ke svému životu potřebují asistenci a podobně – jakákoliv (ještě jednou – JAKÁKOLIV) rezidentní péče je vždy mnohonásobně dražší, než péče v domácím prostředí. Náklady na jedno lůžko jsou vždy vyšší, než náklady na samostatné bydlení a asistenta (klienti navíc málokdy bydlí úplně samostatně – obvykle spíše ve skupině a asistenty po určité době potřebují spíše sporadicky).

Takže tak. Bohužel se mi příliš neulevilo. K tomu dojde až ve chvíli, kdy ten blb zase odkráčí tam, kam patří a hlavně – až ho budeme zbaveni z místa, kam nepatří. Totiž z hejtmanského křesla.

Autorka pracovala několik let v sociální oblasti se zaměřením na integraci sociálně vyloučených obyvatel a standardy kvality sociálních služeb.

 

Instantní terapie

…víc škody, než užitku?
Systemické konstelace jsou mezi lidmi, které znám považovány za metodu lehce kontroverzní. Někteří ji vítají s otevřenou náručí a nedají na ni v nejmenším dopustit, někteří znají její drobné nedostatky, neboť jim je metoda opravdu blízká, někteří jí nemohou přijít na jméno, jiní ji považují za skvělou diagnostickou metodu a dalším vadí některé “předem dané” teorie sytému jako takového. Avšak ti všichni znají metodu konstelací od lidí, kteří úspěšně prošli výcvikem k této terapeutické metodě.

Kam se ale věci otočí, pokud tuto zdánlivě jednoduchou metodu začne praktikovat někdo, kdo zmíněný výcvik nemá? Člověk, který tenhle přístup zná z několika navštívených seminářu, či pouze z knížek? A nebo ani to ne?

Několik takových “konstelací” jsem měla možnost vidět… Posuďte sami. Podtrženě jsou uváděny citace z webu www.konstelace.info, který patří Janu Bílému – uznávanému lektorovi SK. Kurzívou potom nástin situace tak, jak proběhl v amatérské konstelaci.

Při jakékoliv terapeutické metodě by mělo platit pravidlo, že klient přichází s tzv. zakázkou či objednávkou a terapeut se s ním tuto zakázku pokouší řešit. SK jsou často používány na seminářích, které na ně nejsou primárně zaměřeny, ve chvíli, kdy se objeví problém. Avšak i zde platí, že zakázka by měla přijít od klienta, lektor mu svou pomoc však může nabídnout – např. “chceš na tento problém postavit konstelaci?” Klient má potom jasně na výběr z možností ano/ne.

Oproti tomu situace:
(K-klient, L-lektor)
K: “… Mám problém s …, protože…”
L: “Tak na to postavíme konstelaci! Vyber si zástupce za sebe a …!”
mnoho možností na výběr nedává. Vedoucí semináře je v tuto chvíli autoritou a odmítnutí již nemusí být tak snadné.

Při běžné konstelaci klient přichází ke zvoleným zástupcům, obvykle se jich dotkne (například na rukou, za ramena), požádá je o to, aby se pro tuto konstelaci stali zástupci členů jeho systému a rozestaví je do prostoru.

L: Tak si vyber zástupce za sebe.
K: Tak Máňa támhle v křesle.
L: Tak Máňo, ty jsi teď K.

Podle krátkého seznámení s tím, co jsou to vlastně konstelace (které jsem vyslechla na jednom z odborně vedených seminářů) je důležité právě to, kam a jak klient zástupce členů rozestaví. Dvě osoby zády k sobě vzbudí jeden v druhém (i v lidech, kteří konstelaci sledují) jiné pocity, než lidé stojící si po boku nebo hledící si do očí ze vzdálenosti tří metrů. Když je konstelace rozestavěna, zástupci se pak dle svých pocitů (někdy i pokynů lektora) mohou přesunout na jiná místa.

Zástupci sedí na místech, na kterých seděli již před zahájením konstelace:
L: No, ty sedíš v jiné části místnosti, což znamená, že jsi v úplně jiném světě.

L: Vy jste tady přímo proti sobě, to znamená, že je tam vztah.
K: S tímhle jsme ale taky proti sobě.
L: To už je dál a ne tak přímo, ten vztah je tam, jak jsem řekla, tady ne. Podívej, jak sedí daleko.
K: Ale tam seděl ještě před tou konstelací, stejně jako ostatní.
L: Sedí tam, protože tam sedět má.

U
lektora je důležitý jeden předpoklad: schopnost ustoupit
se svým egem před tím, co je větší a nehrát si ani na vševědu,
ani na zachránce. V okamžiku, kdy se “lektor” začne
domnívat, že ví, co je správné, se začne míchat nepřípustným způsobem
do systému klienta. Začne tím brát na sebe roli toho, kdo je v
systému největší a tím se odsuzuje k nezdaru.

L: Tady je prostě vztah a láska a ty to musíš přijmout.
K: Není.
L: Ale ano, je tam. Ty si to jen nechceš přiznat.
K: Ne, není. Vím to jistě.
L: Já to tam vidím/cítím! Co ty (směrem k zástupci)?
Z: Cítím tam vztah, je mi v něm dobře.
L: Vidíš!?!

Na již zmiňovaném (odborně vedeném) semináři též zazněla příhoda – klient přišel s tím, že mu v konstelacích vyšlo, že jeho dítě není jeho dítětem. Lektor se ho optal, co s tím dělal. Zda si zašel na testy otcovství, zeptal se manželky… Klient se udiveně zeptal: “Proč? Vždyť to přece vyšlo v konstelaci, tak je to jasné!” Lektor touto příhodou účastníkům naopak naznačoval, že pokud něco vyjde v konstelacích, tak to skutečně pravda být může, ale taky nemusí.

Kdo
“vede” konstelace?


Nejprve
to nejdůležitější. V mém pojetí jsou systemické konstelace metoda,
s jejíž pomocí nalezne klient řešení pro svoji zakázku sám.


To
především je na systemických konstelacích tak revoluční a nové.
Neexistuje zde žádný poradce nebo terapeut, který by na otázky
klienta mohl lépe odpovědět, než klient sám. Klient je vždy a
v každém případě největší “expert” ve vlastní věci.

(L celou dobu mluví jasným, přesvědčeným hlasem s nádechem tónu “mám o tebe starost”)
L: Ty si musíš přiznat, že tady je láska a jít za ní.
K: Není tam a tuhle cestu volit nebudu.
L: Já to tu vidím, je to tak!
K: Není.
L: A ty se nemáš ráda!
K: To není pravda.
L: Hrozně se nemáš ráda.
K: To není pravda.
L: (stále velmi laskavým tónem) Vy (konstelace byla na zakázku 2 klientů) na to jednou přijdete. A bude vás to stát spoustu práce, do té doby…

Ne, to není vtip. Tohle jsem skutečně viděla. Představte si v pozici oponujícího klienta osobu psychicky slabší nebo lehce nejistou. Z pozice autority (lektora) je jí servírována “neochvějná pravda”, která je pro lektora evidentně nezpochybnitelná. Ta je několikrát zopakována a klient je manipulován do pozice člověka, který tomu vlastně nerozumí a odmítá si přiznat pravdu. I pro člověka osobnostně silnějšího může být taková situace něčím, co ho donutí obhajovat své stanovisko před lektorem nebo sebou samým, neboť jeho zdravý úsudek je veřejně zpochybňován někým, kdo se staví do role autority, která mu jako lektorovi navíc přirozeně náleží.

Z mé vlastní zkušenosti vyplývá, že u dobře vedené konstelace není příliš nutné vyvozovat hlasité závěry a už vůbec ne přesvědčovat klienta o své pravdě. Klientovi ve chvíli, kdy se v konstelaci objeví “to důležité” prostě najednou zapadnou ta správná kolečka na správné místo a celé to najednou dostává smysl. Najednou víte, proč daný problém existuje a lektor vás pak správnými slovy může pouze nasměrovat k jeho řešení.

Když konstelace skončí, lektor zástupce členů systému vyzve, aby vystoupili ze svých rolí a byli opět pouze sami sebou. Ono vystoupení bývá reálně provedeno velkým krokem “pryč” každým z účastníků.

L: Tak konec. Jsme tady a teď. Jdeme pokračovat s…

Osoby vedoucí konstelace, jejichž části jsou citovány (kurzívou), jsem se na závěr zeptala, u koho absolvovala výcvik – mé přesvědčení o tom, že veškeré znalosti metody byly načerpány pouze z literatury vzniklo již v průběhu první konstelace. Odpovědí na otázku bylo lehké zavrtění hlavou a po odmlce tichá odpověď, že nikde. Pokývala jsem hlavou s vyslovením předpokladu, že tedy z knih. Tentokrát se mi dostalo již pevnější odpovědi, že ani to ne a že v tomto případě jde o metodu používanou čistě intuitivně. Po chvíli, kdy jsem rozhovor na toto téma považovala za ukončený se mi dostalo ještě informace, že poslední provedená vlastně nebyla konstelace, ale jen takový náhled. Konstelace by prý byla delší (ač tato trvala zhruba hodinu) a složitější (a bylo v ní zapojeno několik osob i zástupci např. pocitů (láska, spolupráce a další)).

Vzhledem k tomu, že u ostatních účastníků semináře (z nichž většina patřila mezi pravidelné) vzbuzovala tato osoba respekt a neomylnost, její závěry byly brány jako jisté a nezpochybnitelné a někteří z účastníků do konstelací nezapojených vyneseným závěrům hlasitě přitakávali a pomáhali s “přesvědčováním” klientů, evidentně s jistotou, že to dělají pro jejich dobro.

Existují lidé, kteří se do problémů jiných dokáží podívat nezaujatým zrakem a odhalit příčinu/najít řešení i bez toho, aby k tomu absolvovali dlouhé studium či výcvik. Existují lidé, které to ani sebelepší výcvik nenaučí. Existují lidé, kteří se považují za dobré “psychology”, aniž by jimi opravdu byli. Existují lidé, kteří se správnému přístupu naučili. Je důležité umět je od sebe odlišit a může to být obtížné, pokud hledáte pomoc se složitým problémem. Terapeut/lektor/poradce není bohem ani neomylnou autoritou a je zcela v pořádku dívat se na něj kritickýma očima.

A jaký je váš názor?

Naivní…

…na které straně leží nedostatek informací?
Včera jsem se opět stala osobou nadevše populární. Proč?

V jistých kruzích se rozhořela diskuse o tom, zda by bylo možné udělat jistá (již existující) pravidelná setkání (jednou za měsíc) pořádaná jistou organizací pro názorově spřízněnou skupinu o trochu méně chlastací a o trochu více odborná.

Můj návrh spočíval v tom, že by každé z těchto setkání mohli záhajit dva lidé z této komunity a pronést nějakou trochu tématickou a pro ostatní zajímavou řeč v délce 15 nebo 20 minut, o které by se potom dalo diskutovat.

K tomu časem přibyl druhý návrh podobného ražení – zkoordinovat jedince a skupiny z této komunity a domluvit zorganizování osmi větších setkání v roce (zasvěcení vědí proč a k čemu) připravených vždy jednou ze skupin.

Jako vsuvku mezi argumenty druhé strany na téma “proč to nejde”, následovanými mými připomínkami “proč a jak to jde”, zhodnocenými jako “ty to chceš a na tebe my serem” (jak říká můj drahý – říct to někdo jiný, budou o tom přemýšlet a možná to zhodnotí jako fajn nápad. Když to řekneš Ty, shodí to rovnou. Ano, já vím.) se zableskla superbystrá myšlenka jedné slečny:

Krom toho, že si podle ní nedokážu představit, jak je podobná práce náročná a že reálná práce na přípravě je úplně jiná, než jak si myslím, mi též prorokuje, že v tempu, které jsem nasadila a s podobnými názory můžu vydržet maximálně rok. A ještě tím budu škodit všude okolo.

Slečna dále zastává názor, že není možné připravovat program, případně výuku a podobně zdarma, neb to člověka umoří.

Hmm. Slečně je skoro o deset let míň, než mně, nijak zvlášť mě nezná a sama nic v tomto směru dlouhodobě (úspěšně) nedělala.

Na druhou stranu – já v tomhle směru zkušenosti mám. Z jiných komunit, ale zato bohaté.

Takřka deset let jsem vedla skautský oddíl. Zpočátku jeho část (kolem deseti dětí), velmi záhy celý. Krom toho, že jsem měla na starosti každý týden přípravu programu na hodinu a půl (v době, kdy jsem vedla 2 oddíly naráz – cirka 2 roky – se k tomu ještě něco přidalo) jsem měla na starosti i veškerou související administrativu. Jedno volební období (jo, to mají i u skautů) jsem k tomu zastávala pozici zástupkyně vůdce střediska, opět kupa administrativy. Rok co rok jsem organizovala dvoutýdenní tábor – se vším všudy. Od programu, přes jídelníček, nákupy potravin, organizace odjezdu, shánění tábořiště, administrativy až po samotné vedení tábora, vaření, zdravotnické služby a nebo závěrečné vyúčtování. K tomu sem tam nějaký výlet nebo jiná akce. Práce jak na kostele.

Někdy jsem většinu těch věcí dělala já sama (pokud máte 20 dětí, je lepší mít tři lidi, kteří zorganizují každý program pro “svou část”, než se o organizaci programu pro všechny jednoduše dělit. A menší skupiny jsou skautským způsobem vedení), v některých případech jsme si je mohli rozdělit.

U starších dětí jsme jednu dobu připravovaly program “napůl”. Část
programu oni – většinou to byla krátká “přednáška” a pak nějaká hra,
zbytek já. Nejen, že to fungovalo, dokonce jsme tímhle způsobem zvládly
vymyslet a realizovat poměrně rozsáhlý eko-projekt.

Finanční odměna za práci? Nula nula nic. Děti platily příspěvek na registraci a dvacku měsíčně na provoz klubovny a pomůcky k programu. Veškerá aktivita byla v rámci mého volna, případně dovolené.

Hmmm, divné. Podle výše uvedené teorie jsem to rozhodně neměla vydržet a měla bych být dávno vyhořelá… No jasně, vyhoření, nebo jeho příznaky se ukázat můžou. Ale v tu chvíli je stačí rozpoznat a něco s tím dělat, techniky existují (certifikát z kurzu Prevence syndromu vyhoření bych ještě někde našla, kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že plácám a nevím o čem…)

Navíc – tady sice mluvím o sobě, ale většina skautských vedoucích funguje naprosto stejně! Jak to, že to funguje a je jich tolik? A spousta z nich to dělá po dlouhá léta?

S koordinací a zařizováním akcí (převážně vzdělávacích) mám zkušenosti také, tentokrát ze zaměstnání. Dost na to, abych věděla, že při dobrém rozdělení práce stačí hlídat termíny a občas ověřit, že jde všechno tak, jak má. Výjimečně pak napravit průser, když onemocní lektor nebo něco bouchne. Nic víc.

Nemůžu si pomoct, ale tradičně v tom výše zmíněném názoru vidím odsudek na téma “já si myslím, že o tom hovno víš a jestli je to pravda si zjišťovat nepotřebuju”.

Stejně tak mi přijdou nehorázně trapné ustavičné výmluvy na téma “proč to nejde”, které jsou už od pohledu liché. Zvlášť, když realita je někde mezi variantami “já to dělat nechci/my to dělat nechceme” a “protože je to tvůj návrh, tak udělám cokoliv, abych ho shodil”. Co přiznat barvu? Asi hloupý nápad, že? To už by se pak těžko tvrdilo, že tu “někdo” je pro komunitu.

Co je po jméně…

Co růží zvou,i zváno jinak vonělo by stejně…

Dle mnoha Čechů a také některých českých zákonů byla Juliina slova naprosto pravdivá. Na jméně vlastně nesejde. Avšak existuje také poměrně početná skupina lidí, kteří nesouhlasí – a ženy v ní podle všeho převažují. Ač právo na jméno patří k základním lidským právům, s našimi vlastními jmény nám ani zdaleka není dovoleno nakládat tak, jak bychom sami chtěli.

Díky aféře s nepřechylováním přjmení zahraničních lyžařek v České televizi se veřejnost i čeští politici opět začali zamýšlet nad tím, jak se jmény vlastně nakládat. Již před několika lety bylo ženám povoleno nepřechylovat svá příjmení, vdají-li se za cizince a používat kromě manželova jména i své vlastní. I pro muže jsou potom zajímavé další změny – možnost použít (nejen) pro dítě i jiné jméno, než v kalendáři uvedené, dokáže-li navrhovatel, že se skutečně jedná o používané jméno a možnost používat dvě křestní jména.

S první a poslední z uvedených možností podle všeho výraznější problémy nejsou. O druhé dvojici totéž neplatí.

Kamarádka se nám nedávno chlubila uředním dopisem – po několikaměsíční bitvě s úřednicí matriky se jí podařilo dosáhnout toho, že může jako druhé křestní jméno používat to, které si vybrala. Šlo o řecké mytické jméno (dohledatelné v encyklopediích, včetně třeba české wikipedie), které však v ČR evidentně ještě nikdo nepoužil. Úřednice jméno navíc povolila s poznámkou, že doporučuje použít jméno v počeštěné variantě se změněnou koncovkou – čímž v podstatě naopak vytvořila jméno reálně neexistující.

Chápu, že je dobré mít určitý dohled nad jmény udílenými dětem – byť mám ještě v živé paměti zcela evidentně povolená jména některých dětí, které měl v záznamech hradecký OSPOD, Armanda, Esmeraldu, Pamelu a další (ano, za většinou z nich následuje typicky romské příjmení) – ale řešit takovým způsobem jména svéprávných dospělých? Spousta lidí své přidané (či úplně změněné) jméno chápe jako symbol něčeho důležitého ve vlastním životě – přihlášení se k určité duchovní cestě, kultuře, národu…, pro některé jde třeba o odlišení vlastního jména, které tvoří zároveň obchodní značku…

Na druhý problém jsem narazila dnes ráno na iDnes. Jako žena (možná i jako muž, to jsem nezjišťovala…) si po svatbě můžete nechat jak své původní příjmení, tak i příjmení manželovo. Této možnosti využívá poměrně dost vysoké množství žen – a není divu. Některé mé kolegyně po svatbě, při které změnily jméno tvrdily, že už by to nikdy neudělaly, neboť mají pocit, že najednou ztratily značnou část své identity. O této problematice píše ve své knize třeba Ruth Barrett – zkuste najít svou spolužačku ze základky po dvaceti letech… Pokud se vdala a vy nevíte za koho, prakticky nemáte šanci, přestože přítel google vám dnes najde v podstatě “na každého něco”.

I v téhle možnosti je však zakopaný pes a často řešený problém – náš zákon totiž ukládá pořadí, v kterém musíte tato dvě jména používat. Přestože třeba moje představa budoucího jména zní “křestní vlastní manželovo”, což vnímám jako variantu – tím jsem a tím jsem se stala, jediná povolená možnost je “křestní manželovo vlastní”, aneb – tím jsem a tím jsem byla.

Zákonný způsob stále připomíná “pravěké” zvyklosti, kdy se se ženou zacházelo jako s majetkem přecházejícím z otce na manžela – sice ženě povoluje ponechat si své vlastní příjmení, avšak pouze jako ozdobný přívěšek k upřednostněnému jménu svého muže. Přičemž třeba moje představa zní – chci si nechat své jméno, protože ho nosím takřka 30 let, což rozhodně není málo, jsem na něj zvyklá nejen já, ale i mý přátelé, známí, bývalý spolužáci a spolupracovníci nebo třeba klienti, a považuji ho za svou součást. Jedná se o něco, co používám takřka denně a je mi velmi blízké a nechci se toho ze dne na den prostě jen tak vzdát. Proto chci své jméno používat i po svatbě, a to jako své “hlavní” jméno. Na druhou stranu bych ráda vyjádřila i svou příslušnost a úctu k nové rodině a svému muži, a to právě přidáním jeho příjmení za své.

Poslanci prý navrhují, aby se sněmovna zákony určujícími možnosti pojmenování v ČR začala znovu zabývat. Osobně doufám, že k tomu skutečně dojde a podobné nesmysly budou zavrženy do propadliště dějin. A co vy?

Které že to máme století?

Zavítala jsem na blog Michaely Marksové-Tominové (moc chytrá a příjemná (měla jsem tu čest osobně) paní s luxusními názory). A zaujal mě článek Umělé oplodnění osamělých žen? No konečně!

 

Článek sám o sobě mě svým obsahem nepřekvapil. Názory feministek na toto téma jsou poměrně stabilní, a s názorem, že vyžadovat k umělému oplodnění ženy podpis muže je zhůvěřilost plně souhlasím.

Co ovšem stojí zato, tak jako na většině serverů, jsou komentáře. Úryvek jednoho z nich budu citovat:

Pokud budou zeny milovat Sve muze, nebudou jim lhat, nebudou panovacne
a predevsim budou mit stabilni zodpovedne chovani urcite se najde muz,
ktery je budou chtit milovat a mit spolecne deti.

Ehm… Ehm…? Pokud budou ženy úžasnými bytostmi vybavenými pouze kladnými vlastnosmi, jistě se najde samec, pán tvorstva, který jim to dítě teda udělá a jako bonus je bude milovat? Hmmm…

A je si takový muž tak strašně jistý tím, že ona bezchybná bytost bude chtít ty děti s ním jen proto, že je muž a je svolný?

Milý muži, ono také záleží na tom, co chce ta žena. A vzhledem k tomu, že spousta z nich lobbuje za možnost umělého oplodnění bez nutnosti muže po boku, vycházejí mi z toho tři možnosti – buďto jsou všechny prolhané, panovačné a nezodpovědné, nebo nejsou a přesto nikoho nenašly a pak tedy onen komentář nemá pravdu  – a nebo – se v životě single žen toužících po umělém oplodnění ještě nezjevil muž, kterého by vedle sebe chtěly ony samy. A to se stává i ženám dokonalým – často spíše, než těm nedokonalým. Proč by taky dokonalá žena chtěla trávit svůj život a plodit děti s někým, kdo se náhodně zjevil a je ochoten, když jí třeba jinak nesahá ani po paty, že?

No nic. Někteří lidé by si možná měli uvědomit, že máme zákonem garantována rovná práva pro obě pohlaví. A to nikoliv pouze v otázkách zaměstnání (ne že by to v této oblasti skutečně plně fungovalo) a podobně. Nejen muž má právo si vybrat ženu, které velkoryse věnuje své sperma. Naprosto stejné právo na výběr partnera má i žena. A fakt, že touží po dítěti na tom nic nemění.

Tak nevím…

…a nechápu
Na “dámské” stránce idnes se dneska ráno vylíhnul článek na téma svatby, inspirovaný návštěvou svatebního veletrhu.

Dozvěděla jsem se, že šaty jsou letos v pořádku nejen bílé, ale i barevné, že je dobré, pokud s nevěstinými šaty ladí nejen oblek a květiny, ale i svatební dort, že u prstýnků je letos moderní růžové lemování z červeného zlata (není modní pomíjivý trend u něčeho, co by člověk měl nosit po zbytek života poněkud nežádoucí?) a že do účesu nevěsty je fajn zakomponovat něco živé flóry…

Následně jsem se dozvěděla, že s malou svatbou se dá vejít do 50 tisíc a půjčení svatebních šatů pro oba je tak za 15… Pro ilustraci, za tu první částku si můj drahý nedávno koupil poměrně nové, kvalitní a vybavené vozidlo a ta druhá je o něco nižší, než cena, kterou jsem zaplatila před rokem a půl já za to svoje (dostala jsem slevu za to, že mi do něj prodejce před zkušební jízdou zapomněl nalít benzín a já zůstala viset na jedné z nejrušnějších křižovatek). Bez ohledu na to, že se za ni dá pořídit poměrně kvalitní oblek a značkové šaty třeba v Pietro Filipi (cenovky obdobné výše bývají postavené u figurín ve výloze téhle značky na Zličíně). Koupit, nikoliv půjčit na jeden den nošení…

Ovšem taková velká svatba začíná zhruba na 150 000 korun. Příprava průměrné svatby tak s třiceti svatebčany pak zabere “jen” zhruba 250 hodin…

Tak nevím… Obřad samotný vyjde na tisícovku, pokud chce člověk obřad někde jinde, než tam, kde se běžně oddává, musí tuším jednu přidat. Nějak si nemůžu pomoct, ale není tím pádem zbytek té sumy poněkud přemrštěný na to, že je to vlastně cena jen za jeden velkej mejdan?

Nejvíc ze všeho podobné sumy (šaty z půjčovny za deset tisíc, výzdobu aut, kterými všichni ujedou dvě ulice, tisíce za přeslazené dorty, které nakonec nikdo nejí…) nechápu u lidí, kteří jsou rádi, že mají kde bydlet, polovinu vybavení doma nemají a hned tak mít nebudou a do toho čekají mimčo. To je vážně nenapadne nic lepšího, do čeho by mohli investovat to, co za svatbu utratí?

Bere si člověk toho druhého proto, aby všem okolo ukázal, jak dobře si dokáže zařídit posvatební párty a jak záviděníhodné jsou bílé šlehačkové šaty, které navíc patří někomu jinému a stylové prstýnky, které za dva roky vyjdou z módy? Nebo proto, že toho druhého miluje a prostě s ním chce zůstat? A pokud to druhé – proč ta drahá fraška kolem toho?

Sex…

…a další paralely…

Nedávno jsme s drahým sledovali jednu z epizod Sexu ve městě. Charlotte se seznámila se skupinou lesbiček a cítila se mezi nimi opravdu dobře. Po nějaké době byla pozvána na párty, kde se jí hostitelka optala, zda je taky lesbička (což zajímalo nejen ji, ale i její přítelkyně).

Charlotte odpověděla něco v tom smyslu, že sice lesbička není, ale cítí se mezi nimi moc dobře, ženskou společnost velmi postrádala a další asi 3, 4 věty v tomto duchu.

Hostitelka po jejím poměrně dlouhém monologu pokrčila rameny s tím, že to je sice hezké, ale… “nechceš lízat pičku, nejsi lesba”.

U Kojota na webu právě probíhá úchvatná diskuse, ze které mimo jiné povstala otázka, zda když se hlásíš k náboženskému směru (no jo, už zase pohanskému) musíš taky věřit v Bohy.

Húúú-ha. Dosud jsem žila v přesvědčení o tom, že slova jako víra a věřící jsou odvozena právě od toho, že člověk věří… No, podle některých diskutujících to vlastně není zcela nezbytné…a hlásit se k náboženství a nevěřit je “zcela v pořádku”. No, jak pro koho…

Tak nevím. Osobně zastávám názor, že: “pokud nevěříš, nejsi věřící” (ani pohan ani nikdo jiný).  A to ani přesto, že se mezi věřícími cítíš dobře, rád/a čteš jejich knížky a chodíš s jinými věřícími na pivo.

Dej blbci funkci…

…a udělá peklo na zemi všem kolem sebe

Čas od času se stane, že se k vedoucí pozici dostane někdo, kdo na ni “nemá”. Někdy nemá dost zkušeností, jindy neumí vést ostatní, nerozumí oboru, nevěří si a tak dál. Na místo se dostane buďto proto, že ho ten, kdo ho na místo dosadí v podstatě nezná a životopis s pohovorem na něj zapůsobily dobře, a nebo proto, že byl jediným dostupným člověkem, který tomu rozuměl aspoň trochu a byl ochotný to dělat.

Podobný vedoucí je pak pro své podřízené i ostatní, kteří s ním musí jednat a nezastávají vyšší pozici, pohromou. Všichni vědí, že je to idiot, ale jelikož má funkci, není k dispozici příliš mnoho možností na téma “co s tím”. Takže jeho okolí dnes a denně pozoruje jeho urputné snahy udržet si židli a získat alespoň zdání autority. O příjemném pracovním prostředí se v takovém případě nedá mluvit ani omylem.

Před pár lety jsem byla na pracovním pohovoru. Dnes už mám na otázku “jaké jsou vaše špatné vlastnosti” připravenou odpověď. Tenkrát jsem ji neměla a v té rychlosti mě napadlo jen jediné  – shodou okolností to, kvůli čemu jsem odcházela z předchozího zaměstnání – mám problém respektovat autoritu nadřízeného, pokud je to debil (řekla jsem to uhlazeněji, ale vyznění bylo jasné). OK – s debily mám problém obecně. A pokud musím pravidelně jednat s někým, kdo po odborné stránce ví evidentně sotva polovinu toho, co já, ale připadá si nejchytřejší na světě, pak máme problém… Tu práci jsem dostala. Ani jeden z mých (budoucích) nadřízených se patrně za debila nepovažoval, takže nepředpokládali problém. Musím říct, že všichni tři byli opravdu pohodoví a skvělí, takže problém skutečně nenastal po celou dobu, po kterou jsem dané místo zastávala :-) Ale moje věta se stala na oddělení památnou a několikrát jsem byla se smíchem dotázána, zda jsou místní autority OK nebo ne…

Čím to uzavřít? Vlastně nevím… Berte to třeba jen jako téma k zamyšlení…

PS: Po vzoru svého drahého (který je asi jedinou osobou, která ví, o kom tohle je) uvádím otázku: Kolik lidí si myslí, že ví, o kom jsem psala? A proč si to myslí, když to podle mnoha z nich není pravda?

Soukromá korespondence…

…kázati vodu
…tohle je další článek o ne příliš vhodném počínání jisté osoby. pokud vás to nezajímá nebo tak něco, jste varováni předem…

Poslední dobou se pravidelně na jednom fóru, na některých blozích a jinde dočítám informaci o tom, že problémy se mají řešit v soukromé korespondenci (byť kritizujete chování ve veřejném prostoru tamtéž) a nikoliv veřejně. Dalším příspěvkem k tomuto pojetí byla poznámka, že pokud problém zmíníte veřejně (byť v přímé návaznosti na nevhodný projev), nejde vám o řešení, neboť kdyby vám o něj šlo, ozvete se soukromě. A protože vám tedy o problém nejde, nebude řešen.

Co z toho plyne? Že pokud dotyčnému totéž napíšete na veřejně přístupném místě a do mailu, to první smete ze stolu s tím, že problém neexistuje a tím druhým se bude zabývat? Pokud dotyčný nevlastní speciální přepínač mozku, který mozkové funkce aktivuje pouze při pohledu do mailové schránky (kteroužto fičuru jsem ještě skutečně neviděla), říkáte si – pokud mu někdo řekne, že něco dělá špatně a on odpoví, že to není pravda – bude jeho odpověď soukromě jiná? Pokud ano – popírá svá vlastní slova uvedená veřejně. Pokud je ochoten přistoupit na myšlenku, že dělá chybu, proč mu jako podnět nestačí upozornění v kontextu např. internetového fóra?

Již po zveřejnění dané myšlenky jejím autorem jsem uvedla, že pokud dotyčný nevidí/neřeší problém po jeho zmínění veřejně, nebude ho řešit ani soukromě, pouze se dočkáme další odpovědi na téma “ty jsi úplně mimo a je to celé jinak”. Můj drahý si s dotyčnou osobou vyměnil několik e-mailů a můj předpoklad následně jednoznačně potvrdil.

Dalším příspěvkem k tomuto tématu je permanentní opakování toho, že soukromá korespondence je soukromou a je naprosto nevhodné ji zveřejňovat. Dokonce se obdobná formulace objevuje přímo v mailech odesílaných onou osobou. Osobně mám pocit, že se pisatel pouze chrání před tím, že by případní čtenáři jeho soukromých vyjádření označili autora nějakým nepěkným slovem užívaným obvykle ve spojení s nevysokou inteligencí.

Přesto jsem dnes narazila na stránkách organizace, v čele jejíž české pobočky daná osoba v současné době setrvává, e-mail zaslaný zcela soukromě vedení této organizace a několika dalším zainteresovaným lidem. O stránky organizace se stará právě tento zastánce soukromé korespondence. Autoři e-mailu se proti spojení svého jména s organizací několikrát ohradili, “zastánce soukromé korespondence” před dvěma dny veřejně prohlásil, že se s autorem e-mailu ještě ten den spojí a problém vyřeší. Mail tam visí dál a může si ho prohlédnout každý, kdo zadá do Googlu ta správná slova.

A do třetice všeho dobrého i zlého – spíše tedy zlého a zlého.

Z oné e-mailové konverzace mého drahého s dotyčnou osobou mi byla za hlubokého vytí ocitována následující pasáž:

Pokud učiním něco, co ostatní považují za špatné, věřím tomu, že mi to
jsou schopni sdělit způsobem jiným, než medializací po všech blozích a
fórech. Pokud někteří lidí volí dlouhodobě cíleně pouze tuto metodu,
nelze je považovat za nic jiného, než za notorické trouble-makers. Snaha
o věcné řešení totiž vypadá jinak.


Až se někteří lidí naučí jednat vstřícně a na úrovni, pak můžeme
pokročit. Několikrát jsem vyzýval, ať své připomínky zašlou na náš
oficiální e-mail. Ani jednou se tak nestalo, což je jasný signál, že ve
finále jim o vstřícné řešení nejde.

Dotyčný člověk o mně na svém blogu, twittru, na jistém fóru či na jiných blozích v komentářích vysloveně vyblil takový objem urážek a napadení, že by se z nich dala sestavit asi ne kniha, ale celkem obsáhlá brožurka rozhodně. Splňuje tedy svou vlastní definici trouble-makera.

O vstřícné řešení mu podle jeho vlastního receptu evidentně nejde, soukromý e-mail s připomínkami mi nepřišel ani jeden.

Co dodat? Krom toho, že dotyčný se chová jako někdo, kdo sociální inteligence nepobral ani co by se za nehet vešlo, káže postupy, které zabrání tomu, aby jeho nepříliš inteligentní projevy a neochotu k jakémukoliv ústupku bylo možné veřejně hodnotit – přičemž se jimi sám neřídí.

A ještě jeden

“Některé ženy se zdráhají opětovat útok”, píše ZBudapest na začátku lednového čísla časopisu Goddess. A také píše, že to rozhodně není správný postup a že odrazit útok či jej oplatit je zcela v pořádku.

Ač si často říkám, že mi útok zpět nestojí za to a že stačí počkat, až si dotyčný rozbije držku sám, v některých případech je dobré se bránit. A pokud jsem já sama tou napadenou, jediný, kdo o nutnosti či potřebě obrany rozhoduje a má právo do ní mluvit jsem já sama.

Tedy, pokud mě někdo uráží na internetu, není ani v nejmenším nevhodné se tamtéž bránit. Vyvětlením, žádostí o slušné chování, možnostmi odpovídajícími kalibru útoku.

Někteří lidé se diví, že po jejich akci následuje reakce. Někteří se domnívají, že útoku je nejlépe čelit jeho ignorováním či odklizením se ze scény (když tohle prohlásí útočník, je to trpce úsměvné). Když se cizí vojsko rozhodne vyplenit vaši zemi, je nejlepší je ignorovat či vyklidit pole? A nebo zmobilizovat vše, co zmobilizovat můžete a poslat je zpátky tam, odkud přišli? A proč se pak někdo diví tomu, když člověk stejnou metodu aplikuje i v osobním životě?

Ano, i vyhnané vojsko možná bude všem ve své zemi a okolí zkoušet namluvit, že to oni vlastně byli přepadeni a vládce sousední země má sníženou příčetnost, neboť na ně poslal psy. Realita a původ problému se v tom někdy těžko hledá, zvláště lidem, kteří nebyli u prvního překročení hranic. Což však neznamená, že neexistuje.

Tím, že se stáhnete a svou zemi necháte obsadit či vyhladit nedosáhnete ničeho. Agresor se stane vítězem, který všechny přeživší slovem a mečem přesvědčí o tom, že byl v právu a konal pro dobro všech. Že to není tak zcela pravda budou vědět jen pamětníci, kterým strach či prostředí nedovolí promluvit.

Na výsledku záleží.

Pokud se člověk brání výpadu, nebo dokonce výpadům trvalým a stupňovaným, dělá to, na co má nárok a co je pro něj samotného výhodné (je mi líto, ale nejsem křesťanka zastávající názory o nastavené druhé tváři). Skutečně se tím nestává případem pro psychiatra ani zvláštním masochistou (ano, to jsou poslední dvě urážky).

Řekli jste si o to…

Představte si, že se s někým seznámíte a máte s ním nějakou dobu trvající vztah. Řekněme tak pět měsíců, počítáme-li to od doby, kdy se ten dotyčný zhruba na šestý pokus opravdu a definitivně rozejde se svou předchozí přítelkyní. Bydlíte 100 kilometrů od sebe, když se vidíte jednou týdně, je to až dost.Dohromady se tedy za tu dobu sejdete zhruba dvacetkrát, když to hodně zaokrouhlíme.

No, a po nějakém čase (pořád ještě v rámci těch asi dvaceti setkání) začnete zjišťovat, že se k vám ten dotyčný totálně nehodí. Sice máte něco společných zájmů, což vás ze začátku zaujalo, ale bohužel to nestačí na přebití to, že vaše IQ je o takových 20, 30 bodů vyšší, než jeho (což neznamená, že to jeho je podprůměrné, ale že rozdíl mezi jeho průměrným a vaším nadprůměrným neshledáváte pozitivním jevem); že je ta osoba tvrdohlavá jako mezek a poté co nepochopí polovinu toho, co jste řekli už není zvědava na zbytek a prostě se zasekne v tom, že vás přesvědčuje o své pravdě; že poté, co neskáčete tak, jak on píská propadá hysterickým záchvatům, v jejichž rámci vám dvakrát, třikrát týdně do telefonu sděluje, že se s vámi rozchází – přičemž za deset minut se chová, jako kdyby to nikdy neřekl a totéž očekává od vás; že se permanentně snaží mít vás pod kontrolou a chovat se vůči vám dominantně, přestože víte, že v daném vztahu jste to jednoznačně vy, kdo má navrch a jako zastánce rovnoprávnosti na tohle nejste nikomu zvědaví; že se (klidně na veřejnosti) rozpláče ve chvíli, kdy se k němu “chováte ošklivě” a pravidelně si stěžuje na to, že si ho nevážíte, byť vy nemáte pocit, že by k něčemu takovému jako vážit si ho (vzhledem k dříve jmenovanému) byl nějaký důvod.

Nu což, co nevyhovuje vám a na druhém vám bytostně vadí může někomu jinému připadat zcela v pohodě. Lidé jsou různí, avšak svůj k svému. Tak se s tím dotyčným prostě a jednoduše rozejdete. Poté, co jste se viděli asi dvacetkrát to není nic děsivého ani neobvyklého – naopak, vcelku běžná doba na zjištění toho, že člověk, s kterým si máte o čem povídat vás po vztahové stránce prostě neuspokojí.

Měsíc nebo dva je mezi vámi situace trochu nabroušená, částečně i proto, že vaše první (druhé, třetí…) rande s “novým objevem” proběhlo ještě před rozchodem, částečně prostě jako po běžném rozchodu.

Pak se potkáte v hospodě, oba už naprosto vychladlí a v klidu, něco málo si vyříkáte a pohoda. Následujícího třičtvrtě roku máte celkem pohodový přátelský vztah. Voláte si, píšete, diskutujete, občas se scházíte ve stejné partě přátel, vy mu zavoláte a pozvete ho na akci, na kterou jít nechtěl kvůli jiné pozvané osobě, pak mu poskytnete článek do časopisu, který tvoří, on vám zavolá, jestli byste pro něj nemohli přijet, protože zůstal viset v zastaveném vlaku… Normálka, pohoda. Co nesnesete ve vztahu, u kamarádů vám nijak zvlášť vadit nemusí.

No, jenže pak se ten dotyčný začne na internetu chovat způsobem, který nepovažujete za správný. Podle vás poškozuje vás samotné nebo vaše zájmy. Popravdě – choval se tak už dříve, jenže ne v místech, která navštěvujete taky. Tak o tom mluvíte – na tom samém místě (třeba fórum), kde se tím způsobem projevuje.

–-v tomhle místě si představte velkou červenou tečku. následně vysvětlím proč–-

Spolu s vámi stejnou skutečnost shledávají i další. Špatné chování se stupňuje, navíc se proplétá s jinými okolnostmi s danou problematikou související. Tak se vy a další dvě osoby rozhodnete, že si na tyto okolnosti a toho člověka budete stěžovat. Jste tři, vaši stížnost podepíše dalších cca 20 lidí, někteří se později přihlásí k její podpoře.

Stížnost je řešena následující půlrok. Špatné chování dané osoby se spíše stupňuje, než aby ustávalo. Je vám přislíbeno řešení (tím, komu jste si stěžovali), ale po krátké době zjišťujete, že “skutek utek”. Proti podle vás nevhodnému chování této osoby dále veřejně vystupujete. Sice ostře, avšak v mezích slušnosti. Druhá strana o vás naopak píše, že očekává, kdy začnete lidi popravovat, pochechtává se nad tím, že se “dojčenská voda” jmenuje stejně, jako vy a podobně.

Do toho vás obviňuje z toho, že s ním máte osobní problém. Zvláštní, že jste s ním osobní problém neměli třeba ve chvíli, kdy po vás chtěl ten odvoz…

Každopádně lidé, kteří jsou alespoň na chvíli na jeho straně (kupodivu se už i největší příznivci stačili otočit na druhé straně barikády) v tu danou chvíli tvrdí, že váš názor není názorem na jeho chování, ale vaším nevyřešeným vztahem.

–červená tečka, vzpomínáte? předchozí věta platí přesně od ní–

Nezáleží na tom, že kolem vás jsou lidé, kteří váš názor sdílí a není jich málo. V jejich případě může jít o validní argumenty, ale u vás je to nevyřešeným vztahem.

Nevadí, že jmenovaný vztah je takřka dva roky vychladlou mrtvolou a od jeho skončení mezi vámi dvěma byl naopak vztah poměrně přátelský.

Není důležité ani to, že nevyřešený vztah mívá člověk ve chvíli, kdy ho opustí někdo, na kom mu záleží – kdežto vy jste ani jednou nezalitovali toho, že jste se rozešli s ním.

Nezáleží ani na tom, že máte krásný vztah, ve kterém jste šťastní.

Nevím, zda obhájcům této teorie dochází, co vlastně tvrdí. Že pokud jste s někým měli vztah (byť krátký), nejste schopni na jeho chování ani po delší době nahlédnout bez vztahového zatížení. Že vlastně neexistuje možnost, že se daná osoba opravdu chová špatně a vy to, stejně jako další lidé, prostě vidíte.

(situace psaná kurzívou je hypotetická a nemá s uvedeným vztahem nic společného)

Představte si, že váš bývalý někoho zabije. Vy budete jedním z několika svědků. Taky to bude nevyřešeným vztahem, pokud na tuto skutečnost upozorníte policii?

Ano, někteří lidé mají nevyřešené vztahy. Jiní je naopak vyřešené mají. Pokud někdo nazývá jakoukoliv výtku někomu, kdo je shodou okolností bývalým partnerem nevyřešeným vztahem, název pro tuto činnost zní PŘEDSUDEK. Jak často slyším, svět není jen černý a bílý. A pro zjištění pravdy je dobré přemýšlet a ptát se. Sáhnutí po jednoduchém a nabízejícím se řešení bývá velmi často sáhnutím po pozlátku ležícím na ruce nepravdy, nebo – chcete-li – lži.

Na vysvětlení toho, proč vůbec a proč právě teď: Poznámky o “osobním problému” s onou osobou a “nevyřešeném vztahu” slýchám a vídám posledního třičtvrtě roku, převážně od lidí, které jsem viděla maximálně pětkrát a nikdy s nimi nemluvila a svém bývalém vztahu. Objevují se stále i přesto, že jsem několikrát uvedla, že nejsou pravdivé. A i moje trpělivost má své meze…

…než kohout zakokrhá

 
Před dvěma dny koordinátor české Pohanské federace zveřejnil dotaz, zda je novodobý satanismus pohanství. “…já osobně znám lidi z PČCHCS (první československý chrám církve satanovy) a jejich přístup považuji za hodně pohanský”, sdělil přímo v otázce.

Pod tímhle příspěvkem se následně vyjádřili (poměrně přední – byť v našich krajích nejde o nic oficiálního) představitelé několika pohanských směrů – wiccy, ADF, Rodné víry, dianické wiccy… (tenhle fakt uvádím spíš pro zajímavost – že názor na tuto problematiku jde napříč pohanskými směry. V mnoha případech jde o postoj celého směru, byť zde mluvíme pouze o vyjádření jednotlivců). Všichni svorně řekli, že ne. Pohanství a satanismus nelze slučovat.

Vzhledem k tomu, že si značná část jmenovaných jde posledního půl roku navzájem po krku, jde evidentně o shodu poměrně významnou.

Několik lidí se dále vyjádřilo v tom smyslu, že by bylo dobré podobná témata veřejně neřešit (zejména z pozice koordinátora PFI), neboť by to mohlo vést k poškození dobrého jména pohanství. Tento požadavek ještě zesílil po prohlášení, že distancovat se od satanistů je nefér a naopak je třeba zlepšit jejich jméno v očích veřejnosti (o což se sám koordinátor poměrně aktivně zasazuje).

Opět zazněly protesty – spojení pohanství se satanismem může pohanům samotným způsobit problémy v rodinách, v kariéře, pohanství jako takovému třeba v médiích. Na to jako odpověď, opět od národního koordinátora, zazněla věta:

Pokud to neustojí, tak by si měl vybrat cestu kterou ustojí. Duchovní cesta není mateřská školka.

Inu, co na to říct? Měli bychom jako pohany akceptovat pouze osoby ochotné pro víru zemřít? Osoby, které neřeší, že jejich rodiče trnou hrůzou při zjištění, že jejich dítě má něco společného se satanisty? Osoby, kterým kromě problémů, které by ve spojení se svou vírou mohli mít (víra je v naší zemi pořád ještě divná, ať už jaká koliv. Neobvyklá tím spíš) ještě naházíme klacky pod nohy ve formě spojení s něčím společensky nepřijímaným (aniž by se tomu dotyční reálně věnovali) a budeme od nich očekávat, že to přejdou s úsměvem na rtech, neboť duchovní cesta není mateřská školka?

V předvečer svého ukřižování pronesl Ježíš k jednomu z apoštolů, Petrovi, větu, jejíž část najdete v názvu tohoto článku. …než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Tak se i stalo. Petr ze strachu zapřel fakt, že se s Ježíšem zná. Přesto je spolu s Petrem zmiňována i jiná věta: I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí.

Ježíš nechtěl po svém apoštolovi, aby bez mrknutí oka překonal všechny překážky. Jemu svěřilvybudování církve, byť znal jeho pochybnosti (vzpomínáte na chůzi po vodě?) i to, že zapře jejich vztah.

Nám samotným za následování víry v současné době smrt nehrozí. Zato nám hrozí třeba problémy v kariéře, časem by to mohly být i problémy s výchovou dětí – myslí si snad někdo, že pokud učitelka dětí zjistí, že rodiče mají něco společného se satanismem a nahlásí to OSPODu, tak to jeho pracovníci či pracovnice jen tak smetou ze stolu?

(Neo)Pohanství samo o sobě je ve světě, v zemích, kde se již desetiletí bez problémů rozvíjí relativně akceptovaným náboženstvím. Odborníci vědí, že nejsme temným nebezpečným kultem, zjišťuje to i veřejnost. O satanismu toto neplatí.

Jako pohané můžeme mít problémy, problémy spojené s tím, že se věnujeme v ČR neznámému a “divně znějícímu” směru a provozujeme věci, o kterých “všichni vědí”, že neexistují.

Jako lidé spojení se satanismem – kterými vůbec nejsme – je ovšem mít budeme. A jak dlouho bude trvat, než tohle spojení začne být považováno za reálné, pokud se bude přední představitel pohanské organizace zasazovat o očištění jména satanismu a veřejně upozorňovat na shodné rysy?

Horolezecká záhada

Po úvaze o životě básníků ke mě dnes přišla další otázka k zamyšlení.

Dokážu pochopit (byť ne odsouhlasit), že se rektoalpinismu věnují s větší či menší důkladností lidé, kteří sami o sobě nic nedokázali, nic neumí, jsou hloupí nebo třeba neschopní.

Proč to ale dělají lidé, kteří to v podstatě “nemají za potřebí”? Lidé chytří, vzdělaní, poměrně uznávaní… Je v tom nedostatek sebedůvěry a zdravého sebevědomí? Potřeba být oblíbený/á? Tajemné mystérium temného králíka?

A proč takoví lidé probůh lezou do řiti osobám, které jim nesahají ani po paty?

Vážně nevím…

Duševní rozpoložení básníkovo

Nedávno jsem narazila na názor, že nelze hodnotit báseň, když neznáme důvody, které vedly jejího autora k jejímu stvoření, stav, v kterém se tou dobou nacházel, jeho pocity…

A tak nějak mi ta myšlenka přišla zvláštní. Známí básníci se stali známými díky sbírkám, v kterých jsou jen jejich básně, nic víc. Kdo je četl, netušil, co stálo za jejich vznikem. I přesto, někdy možná právě proto, zaujaly natolik, že se staly známými a svého autora proslavily.

Na druhou stranu, když se podíváme do učebnic nebo nahlédneme zpátky do hodin literatury – kolik času je věnováno tvorbě samotné a kolik naopak autorům a jejich životu? Všichni víme, že Verlaine byl homosexuál a alkoholik, ale kdo někdy alespoň otevřel Saturnské básně nebo přečetl byť jen pár řádků jeho tvorby? Proč se učíme o jejich životech, místo abychom četli to, co napsali? Pomůže nám snad znalost jejich života pochopit jejich dílo, pokud se k němu vůbec někdy v životě dostaneme?

Pochopíme Máj lépe, když budeme vědět, že Mácha měl divoké sexuální představy a zemřel na zápal plic? Bude pro nás Poštovní schránka něčím jiným, když vímě, že Wolker měl tuberkulózu a byl komunista? Je život básníka, jeho aktuální nálady a inspirace tím, co potřebujeme znát, abychom rozuměli jejich poezii? I když většina z nás  se přes školní informace o autorech k poezii samotné nikdy nedostane, nebo ne jinde, než ve školní čítance?

Půl na půl

Minulý týden jsem byla na večeři v úžasné řecké restauraci, jídlo skvělé, obsluha perfektní, společnost příjemná… A velmi dobré víno. Jelikož jsem však již tradičně dorazila autem, zmíněné víno jsem skutečně jen ochutnala a zbytek večera strávila na vodě.

Když jsme si ji objednávaly, číšník se nás optal, zda nechceme místo třetinkové aquilly raději celou litrovou láhev. Litrová láhev – to zní skvěle, ne? Odpadá časté objednávání při prázdné skleničce a navíc – je to trochu více “eko”. (Znáte projekt http://www.vodovoda.cz/? Zkusili jste si někdy k jídlu v restauraci objednat vodu z kohoutku? Balená voda je nejen drahá, ale také neekologická – spousta obalů, které se buď vozí tam a zpátky (u skla), nebo se musí recyklovat (plasty), k tomu spousta škodlivin vypuštěných do vzduchu při jejich přepravě…). Z tohoto hlediska – palec nahoru. Sice je to pořád voda balená, ale přece jen je to menší zlo, než u malých lahviček.

Tak nám tu vodu přinesli. Chutnala skvěle, to bez řečí. Jen ta etiketa s víčkem říkala, že něco není úplně v pořádku. Šlo totiž o řeckou minerálku.

Chápu, že řecká restaurace vedená Řekem chce být tradičně řecká po všech stránkách. I přesto – pozastavil by se někdo nad českou vodou? Rozhodně ne. Ač je nabídka litrové láhve s vodou jednoznačně skvělým počinem, fakt, že tyhle litrové skleněné láhve musely přejet v kamionu polovinu Evropy už tak skvěle nezní…

Potrefená husa…

…a svůj k svému
Potrefená husa se ozve vždycky, říká se. Po publikování včerejšího článku jsem zjistila, že je to zcela přesné. Potrefená husa se ozvala, byť ten článek byl o někom jiném :-) No nic…

Taky si myslíte, že názory člověka zcela odráží jeho vlastní problémy? Že když o někom řeknete, že víc mluví, než poslouchá, je to i (či zejména) váš problém? Nebo když řeknete, že je zaujatý, zaslepený, hloupý, líný nebo nesečtělý?

A pokud ano, je vám jasné, že tím zpochybňujete existenci schopnosti objektivního zhodnocení jako takového? Že podle této teorie, kdo píše o škodlivosti drog a narkomanech, je sám závislý, kdo řekne, že druhý moc pije, má problémy s alkoholem, kdo řekne, že děti málo čtou, nikdy nepřečetl ani knihu… Už vám taky dochází, jaká je to kravina? :-)

Tak hezký den…

 

Denní menu

…šalamounův exkrement

Na jednom místě nejen internetové sféry narážím pravidelně na skupinu lidí, u které mám pocit, že kdyby se šalamounovo hovno dalo pořídit v nejbližším supermarketu a pak ohřát v mikrovlnce, dávali by si ho tihlé lidé v bohatých porcích k snídani, obědu i večeři.

Jinak si nedovedu vysvětlit jejich postoj odborníků na cokoliv.

Třeba když uvedete knihu zahraniční autorky, kterou nikdo z nich zcela evidentně nečetl a jediné, co o ní vědí je název, autorčino jméno a váš stručný popis toho, o čem je, je to pro ně zcela dostačující pro to, aby knihu odsoudili coby nesmysl a blábol od začátku do konce. Bez ohledu na to, že odbornou veřejností byla tato kniha přijata velmi dobře, což dokládají mnohé recenze.

Od stejných lidí se následně dozvíte, že osoba, které je ve svém oboru celosvětově uznávanou kapacitou není jako podpora argumentu dostatečnou autoritou, neboť pokud oni vědí, oboru jako takovému se nevěnuje. Sice by stačilo otevřít web téhle osoby a podívat se, co se na něm píše, ale to už nikdo z nich neudělá. Knihy této osoby podle těchto lidí mají úplně jiný obsah, než jaký je doopravdy. No jasně, nečetli je. Ale jedna paní povídala a tak to bude pravda…

A tak by se dalo pokračovat dlouho a dlouho…

Je to banda lidí, kteří sami zatím nedokázali prakticky nic. Na tom není nic zlého, známým se člověk nerodí. Stává se jím většinou až poté, co učiní něco mimořádného. Ani moudrým a uznávaným se nerodí. Opět pro to musí něco udělat. A je naprosto v pořádku, když za vámi není nic zásadního ve chvíli, kdy je vám 20 nebo 30. Avšak pokud někdo v tomto věku trpí představou, že sežral všechnu moudrost světa a nad něho není, už v tom začíná cosi zahnívat.

Když potom z úst těchto lidí slyším vycházet slova jako úcta a pokora, je mi jasné, že jejich význam dodnes nepochopili.

Hlas české veřejnosti

Dnes ráno jsem si cestou do práce pustila rádio. Obvykle to nedělám, neboť se nechci rozčílit ještě před první ranní kávou, ale dnes jsem udělala výjimku. Trestem za nedodržení této zásady byl hlas páně Paroubka, líčící do mikrofónu něco v tom smyslu, že česká veřejnost očekává, že Topolánek a spol. přizvou Paroubka a jeho partu k jednání o energetické koncepci země.

Pana Paroubka bych tímto ráda požádala, aby si mě (jako část české veřejnosti) laskavě nebral do huby. Osobně očekávám, že se pan Paroubek bude držet od jakéhokoliv jednání co nejdál, protože pak je šance, že se mu nepodaří napáchat větší škody, než je bezpodmínečně nutné.

Jmenovací nešvar

Většina z nás na internetu v záležitostech privátních používá přezdívku. Někdy je vlastnímu jménu velmi podobná, jindy s ním nemá nic společného. Někdy sami uvádíme, že Knedlík jsem já, Franta Vomáčka, jindy si svou totožnost pečlivě střežíme, někdy o ní řekneme jen dobrým přátelům a jindy ji prostě jen neskrýváme. Někdy se tak nějak ví, že Knedlík si v partě jiných kamarádů říká Mrzout a občas se podepisuje prostě František. Tak či tak, naše články, komentáře, příspěvky do fór a další počiny na síti jsou uvedeny či podepsány touto přezdívkou.

Bývá dobrým zvykem neprozrazovat na internetu choulostivé a osobní informace o jiných lidech. Tohle pravidlo je natolik podstatné, že o něm mluví dokonce i netiketa. Podle mého, vystupuje-li člověk na webu pod přezdívkou a jedná-li se o záležitost čistě soukromou, jméno je jedním (a vlastně prvním) z oněch choulostivých údajů, které není vhodné zveřejnit.

Přesto bývám poslední dobou pravidelnou svědkyní toho, jak někteří právě tohle základní pravidlo slušnosti porušují.

Někteří bezděčně zareagují na Knedlíkův příspěvek slovy: “Mrzoute, tohle se ti fakt povedlo!” Ač jde spíš o dílo nepozornosti než zlého úmyslu, nedělá to dobrotu. Předně – lidé, kteří Knedlíka neznají možná nepochopí, ke komu se to vlastně dotyčný obrací. Žádný Mrzout tam přece nic nenapsal! Knedlíka naopak možná zamrzí, že někdo vytáhl jeho druhou přezdívku někde, kde se s ní chlubit nechtěl, kdo ví…

A pak jsou tu další. Lidé, kteří jinak oslovují záměrně. Povětšinou s vědomím toho, že oslovení (obvykle pravým vlastním jménem) bude mít určitý efekt. Říká se tomu manipulace. Bez ohledu na to, zda jde směrem: “Františku, vždyť já přece chápu, proč jsi to napsal…”, pokoušející se zahrát na tenkou strunu důvěrnosti a “intimnosti”, nebo naopak ve stylu: “Franto, možná bys neměl strkat čumák do čeho ti nic není”, působící lehce výhružným tónem (znám tě, ty hajzle Franto, a stokrát si tu můžeš říkat Knedlík, stejně ti to nepomůže). Jistě, existuje spousta nuancí mezi těmito dvěma příklady. Jedno mají všechny společné, dokonce i s těmi bezděčně upuštěnými osloveními z minulého odstavce.

Jsou neslušné vůči jmenovanému a nevhodné v rámci běžných standardů chování na internetu.

Než příště někoho oslovíte, patříte-li mezi ty, kterých se tento problém týká, podívejte se ještě jednou, jakým jménem se dotyčný podepsal a tohle jméno použijte. Pokud to neděláte, jste bezohlední. Pokud používáte osobní jméno záměrně, jste navíc hulvát.

Tak tedy – buďte milí :-)

Blízká setkání…

…nějakého jiného druhu?
Někdo, koho znám, si tak asi před měsícem založil účet na Twitteru. Zjistila jsem to díky tomu, že mi přišel email s oznámením, že si mě tahle osoba přidala mezi přátele (či jak se tomu tam říká), bez ohledu na to, že přáteli nejsme a z toho, že mé poslední a jediné příspěvky byly z doby, kdy jsem si účet založila (cca před rokem) se dalo celkem snadno zjistit, že službu nepoužívám.

Za ten měsíc se několikrát tento člověk na svém twittru stačil svěřit s tím, co si o mě myslí (pozitivní zhodnocení bych tomu rozhodně neříkala), načež včera s velkou slávou světu oznámil, že si ten můj účet, který nepoužívám a který si on uvedl do spřátelených, zablokoval. A že ho to moc potěšilo.

Jsem jediná, komu připadá, že ten člověk má problém?

Možná by mohl pokračovat tím, že si v mailovém klientu nastaví automatické mazaní mailů ode mě (byť mu vůbec nepíšu) a v telefonu zablokuje příchozí hovory z mého čísla (ač mu nevolám). Ale třeba si tím udělá radost… Ideální následující pokračování by bylo, kdyby konečně vytočil číslo nějakého psychiatra.

Strategie ředitele školy…

…aneb – komu škodí tatínek?

Představte si základní školu někde v zapadlé vísce daleko od města. A v té škole si představte ředitelskou kancelář a jejího obyvatele. Pan ředitel, stejně jako ostatní v jeho škole, vystudoval pedagogickou fakultu. Byl o něco starší, než ostatní učitelé a zejména učitelky (převaha žen v našich školách je známou skutečností), byť jen o rok nebo dva a místo ředitele mu tak nějak spadlo do klína. Možná o něj v tu chvíli nikdo jiný nestál, možná dostal přednost jako služebně nejstarší, kdo ví…

Škola fungovala skvěle. Vzhledem k tomu, že žáci do ní chodili z pár okolních vesnic, všichni se navzájem znali a někteří žáci a jejich rodiče se s učiteli a panem ředitelem přátelili i mimo školu. No prostě vesnice.

Až jednoho krásného dne nastoupil do školy také synek pana ředitele. Dítko jako každé jiné, byť toho z domova již trochu umělo a neučilo se tak úplně o všem od začátku. Sice ho zajímaly spíš počítače a hry, než školní látka, ale jeho paní učitelka si říkala, že i to se bude časem hodit a třeba se od něj něco naučí i ostatní děti. Synek měl vcelku pěkné známky (stejně jako většina třídy) a tatínek na něj byl patřičně hrdý a všem známým říkal, že jeho synek je skvělé a chytré dítko.

Jenže v druhé a třetí třídě se začalo projevovat to, že jeho syn nepatří mezi nejbystřejší děti ve třídě. Původní náskok se vytratil a nové látce klučina dost často neporuzuměl. Navíc odpoledne trávil u počítačových her nebo s klukama z vesnice venku. Neučil se, nečetl. “Náš syn je přeci premiant, chytrý kluk, látku pochopí ve škole, nač ho trápit doma učením”, říkával tatínek. Vysvědčení na konci roku tomu však neodpovídalo.

Ten den se z ředitelské kanceláře nesl příšerný řev a spílání. Výkřiky o nekompetentních káčách neschopných dostát svým povinnostem a spravedlivě ohodnotit výkon. Učitelka ředitelova syna se po prázdninách ve škole již neobjevila.

Její nástupkyně však s ředitelovým synem nepořídila lépe a jeho známky se nelepšily. V pololetí ji to stálo půlroční prémie a letní prázdniny stejně jako její předchůdkyně věnovala hledání nového místa.

Žáček se mezitím dostal do třídy jednoho ze stálých učitelů školy. Vzhledem k tomu, že byl starým rodinným známým a navíc věděl naprosto přesně, jak dopadly předchozí dvě učitelky tohoto chlapce, snažil se, aby měl klučina šanci uplatnit svou inteligenci a individualitu, které jeho otec tak často zdůrazňoval. Bohužel poměrně záhy zjistil, že chlapec je na tom se znalostmi spíše podprůměrně, chápe pomalu a doma se neučí. Ovšem sám je přesvědčen o tom, že mu předchozí učitelky křivdily a že je jedním z nejlepších žáků, či spíše úplně nejlepším. Učitel již na této škole učil dlouho a navíc byl přímo z vesnice, ve které škola stála. Jeho rodina tu bydlela od nepaměti a on si nedovedl představit, že by svou práci musel opustit a hledat si místo snad až v dalekém městě. A tak začal chlapci nadržovat a některé chyby odpouštět, čímž se jeho známky na konci roku výrazně zlepšily. Sice ne na úroveň nejlepších žáků ve třídě, ale to učitel vysvětlil tím, že jeho předchozí učitelky si na něj zasedly, díky tomu má synek místy mezery a když to vyjde najevo, musí ho on – učitel, ohodnotit spravedlivě, aby si ostatní děti nemysleli, že má jako syn ředitele protekci. Ale že to se během příštího roku jistě srovná. Pan ředitel spokojeně pokyvoval hlavou a spojenecky si kolegovi postesknul, jak je smutné, že synek napřed musel projít rukama těch dvou slepic.

A tak pan učitel pokračoval ve stejné taktice i příští rok. Známky ředitelova syna se lepšily, nikoliv však jeho znalosti. Čehož si všimly i ostatní děti. Chlapec navíc brzy zjistil, že má dobré známky bez toho, aby pro to musel něco udělat a projde mu úplně všechno. Děti ho kvůli jeho protekci neměly moc rády a tak je ze své pozice nepostižitelného začal šikanovat.

Ve vesnici se tohle všechno celkem rychle rozkřiklo. Pár lidí kvůli tomu zašlo i za panem ředitelem, s tím, že jim to je nesmírně líto a byť si ho moc váží, s chováním jeho syna je třeba něco dělat. Pan ředitel na to opáčil, že jeho dítě je úžasné a nejlepší ve třídě, a že to ostatní děti šikanují jeho, ne on je. A následně několik dětí exemplárně potrestal za to, že o jeho synovi řekly něco ošklivého (obvykle o protekčních dítcích z “dobré” rodiny). Jeho synek toho pochopitelně využil k tomu, aby je mohl ještě více zesměšnit a utiskovat.

Rodiče předškoláčků ve vesnici i okolí mezitím začali uvažovat o tom, zda je dobrý nápad poslat své děti do této školy. Nejbližší škola je sice ve městě, kam se musí dnes a denně dojíždět, ale poměry v té místní jsou neudržitelné. Na pana ředitele a vedení školy došlo na školský úřad několik stížností. Ředitel je označil za neopodstatněné a jejich autory za závistivé sousedy (“víte, jak to chodí na vesnici…”) a dvě vyhozené učitelky za nekompetentní nevzdělané hašteřivky, které se chtěly dostat na jeho místo, aniž by na to měly kvalifikaci (byť i on sám už přemýšlel o tom, zda na tom všem není něco pravdy).

Spousta lidí tak najednou řešila problémy vzniklé kvůli jednomu dítěti, které ovšem dál beztrestně šikanovalo spolužáky pod ochranou svého hrdého otce.

Modří už vědí?

 

Logika?

Nebo nedostatek argumentů?

 

Z Hradu:

Irský poslanec Crowley uvedl, že setkáním s Ganleym v Dublinu Klaus nehorázně urazil irský lid.

Klaus na to odpověděl, že největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o lisabonské smlouvě. Já jsem se v Irsku setkal s někým, kdo zastává většinový názor v zemi, vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní, oponoval Klaus.

“Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe,” reagoval Crowley. Irové v referendu odmítli lisabonskou smlouvu, proti níž brojí i Klaus. Irská vláda nyní zkoumá, jak tento krok zvrátit.

(citováno z Novinky.cz)

Z fóra:

Jedna z členek fóra uvedla, že svého času se většina lidí z brněnské části pohanské komunity hlásila k wicce.

Tato věta byla dvěma pány označena za nepravdivou i přes několik odkazů na poměrně relevantní zdroje (už vám někdy někdo řekl, že existují i věci, které nejsou stoprocentně ozdrojované? A přesto jsou doopravdy existující? Zmíněným dvěma pánům evidentně ještě ne)

“A budeš tvrdit Brňákům, že ty to víš lépe než oni. Absurdní:-)”, reagoval jeden z oněch dvou pánů (shodou okolností pražák, ale asi svého kolegu viděl dvojitě).

Hú ha…

Autorkou lepší perly tohoto typu už tak zůstává pouze Sarah Palin se svým prohlášením, že žije na Aljašce, z okna vidí na Rusko a proto má zkušenosti se zahraniční politikou.