Horolezecká záhada

Po úvaze o životě básníků ke mě dnes přišla další otázka k zamyšlení.

Dokážu pochopit (byť ne odsouhlasit), že se rektoalpinismu věnují s větší či menší důkladností lidé, kteří sami o sobě nic nedokázali, nic neumí, jsou hloupí nebo třeba neschopní.

Proč to ale dělají lidé, kteří to v podstatě “nemají za potřebí”? Lidé chytří, vzdělaní, poměrně uznávaní… Je v tom nedostatek sebedůvěry a zdravého sebevědomí? Potřeba být oblíbený/á? Tajemné mystérium temného králíka?

A proč takoví lidé probůh lezou do řiti osobám, které jim nesahají ani po paty?

Vážně nevím…

Duševní rozpoložení básníkovo

Nedávno jsem narazila na názor, že nelze hodnotit báseň, když neznáme důvody, které vedly jejího autora k jejímu stvoření, stav, v kterém se tou dobou nacházel, jeho pocity…

A tak nějak mi ta myšlenka přišla zvláštní. Známí básníci se stali známými díky sbírkám, v kterých jsou jen jejich básně, nic víc. Kdo je četl, netušil, co stálo za jejich vznikem. I přesto, někdy možná právě proto, zaujaly natolik, že se staly známými a svého autora proslavily.

Na druhou stranu, když se podíváme do učebnic nebo nahlédneme zpátky do hodin literatury – kolik času je věnováno tvorbě samotné a kolik naopak autorům a jejich životu? Všichni víme, že Verlaine byl homosexuál a alkoholik, ale kdo někdy alespoň otevřel Saturnské básně nebo přečetl byť jen pár řádků jeho tvorby? Proč se učíme o jejich životech, místo abychom četli to, co napsali? Pomůže nám snad znalost jejich života pochopit jejich dílo, pokud se k němu vůbec někdy v životě dostaneme?

Pochopíme Máj lépe, když budeme vědět, že Mácha měl divoké sexuální představy a zemřel na zápal plic? Bude pro nás Poštovní schránka něčím jiným, když vímě, že Wolker měl tuberkulózu a byl komunista? Je život básníka, jeho aktuální nálady a inspirace tím, co potřebujeme znát, abychom rozuměli jejich poezii? I když většina z nás  se přes školní informace o autorech k poezii samotné nikdy nedostane, nebo ne jinde, než ve školní čítance?

Tři, dva, jedna..

start!

A je to tady.

Po ne zrovna krátké době příprav spouštíme spolu s několika kolegy nový web zaměřený především na pohanství a ženskou spiritualitu. Nachází se na adrese www.bohyne.net.

Kromě nás dvou, které jsme si tento projekt vymyslely za ním stojí práce několika dalších lidí, kterým patří velké poděkování:

V první řadě je to můj drahý muž, který s nezdolnou trpělivostí (díky infolinko! :-) zapracovával do designu webu stále nové fičury, které jsem si vymyslela. Vzhledem k tomu, že ho po dokonalém odladění neporazilo ani to, co nám tehdy předvedl Internet Explorer, jsem přesvědčena o tom, že je to nadčlověk, který zdolá úplně všechno. Díky :-*

Další velký dík patří bardu Amairgilovi a Společenství Brigity trojného plamene za dodání nemalého množství skvělého a původního obsahu. Děkujeme i Vám.

A opomenout nelze ani další z těch, co nám s realizací nějakým způsobem pomohli. Jmenovitě díky alespoň Katchabě a Johnnymu za cenné informace ohledně autorských práv.

(A jelikož hlavní část práce na webu je hotová, možná se teď zas občas dostanu i k tomu, abych si tu čas od času ublognula. Tak vydržte ;-)

Půl na půl

Minulý týden jsem byla na večeři v úžasné řecké restauraci, jídlo skvělé, obsluha perfektní, společnost příjemná… A velmi dobré víno. Jelikož jsem však již tradičně dorazila autem, zmíněné víno jsem skutečně jen ochutnala a zbytek večera strávila na vodě.

Když jsme si ji objednávaly, číšník se nás optal, zda nechceme místo třetinkové aquilly raději celou litrovou láhev. Litrová láhev – to zní skvěle, ne? Odpadá časté objednávání při prázdné skleničce a navíc – je to trochu více “eko”. (Znáte projekt http://www.vodovoda.cz/? Zkusili jste si někdy k jídlu v restauraci objednat vodu z kohoutku? Balená voda je nejen drahá, ale také neekologická – spousta obalů, které se buď vozí tam a zpátky (u skla), nebo se musí recyklovat (plasty), k tomu spousta škodlivin vypuštěných do vzduchu při jejich přepravě…). Z tohoto hlediska – palec nahoru. Sice je to pořád voda balená, ale přece jen je to menší zlo, než u malých lahviček.

Tak nám tu vodu přinesli. Chutnala skvěle, to bez řečí. Jen ta etiketa s víčkem říkala, že něco není úplně v pořádku. Šlo totiž o řeckou minerálku.

Chápu, že řecká restaurace vedená Řekem chce být tradičně řecká po všech stránkách. I přesto – pozastavil by se někdo nad českou vodou? Rozhodně ne. Ač je nabídka litrové láhve s vodou jednoznačně skvělým počinem, fakt, že tyhle litrové skleněné láhve musely přejet v kamionu polovinu Evropy už tak skvěle nezní…

Potrefená husa…

…a svůj k svému
Potrefená husa se ozve vždycky, říká se. Po publikování včerejšího článku jsem zjistila, že je to zcela přesné. Potrefená husa se ozvala, byť ten článek byl o někom jiném :-) No nic…

Taky si myslíte, že názory člověka zcela odráží jeho vlastní problémy? Že když o někom řeknete, že víc mluví, než poslouchá, je to i (či zejména) váš problém? Nebo když řeknete, že je zaujatý, zaslepený, hloupý, líný nebo nesečtělý?

A pokud ano, je vám jasné, že tím zpochybňujete existenci schopnosti objektivního zhodnocení jako takového? Že podle této teorie, kdo píše o škodlivosti drog a narkomanech, je sám závislý, kdo řekne, že druhý moc pije, má problémy s alkoholem, kdo řekne, že děti málo čtou, nikdy nepřečetl ani knihu… Už vám taky dochází, jaká je to kravina? :-)

Tak hezký den…

 

Denní menu

…šalamounův exkrement

Na jednom místě nejen internetové sféry narážím pravidelně na skupinu lidí, u které mám pocit, že kdyby se šalamounovo hovno dalo pořídit v nejbližším supermarketu a pak ohřát v mikrovlnce, dávali by si ho tihlé lidé v bohatých porcích k snídani, obědu i večeři.

Jinak si nedovedu vysvětlit jejich postoj odborníků na cokoliv.

Třeba když uvedete knihu zahraniční autorky, kterou nikdo z nich zcela evidentně nečetl a jediné, co o ní vědí je název, autorčino jméno a váš stručný popis toho, o čem je, je to pro ně zcela dostačující pro to, aby knihu odsoudili coby nesmysl a blábol od začátku do konce. Bez ohledu na to, že odbornou veřejností byla tato kniha přijata velmi dobře, což dokládají mnohé recenze.

Od stejných lidí se následně dozvíte, že osoba, které je ve svém oboru celosvětově uznávanou kapacitou není jako podpora argumentu dostatečnou autoritou, neboť pokud oni vědí, oboru jako takovému se nevěnuje. Sice by stačilo otevřít web téhle osoby a podívat se, co se na něm píše, ale to už nikdo z nich neudělá. Knihy této osoby podle těchto lidí mají úplně jiný obsah, než jaký je doopravdy. No jasně, nečetli je. Ale jedna paní povídala a tak to bude pravda…

A tak by se dalo pokračovat dlouho a dlouho…

Je to banda lidí, kteří sami zatím nedokázali prakticky nic. Na tom není nic zlého, známým se člověk nerodí. Stává se jím většinou až poté, co učiní něco mimořádného. Ani moudrým a uznávaným se nerodí. Opět pro to musí něco udělat. A je naprosto v pořádku, když za vámi není nic zásadního ve chvíli, kdy je vám 20 nebo 30. Avšak pokud někdo v tomto věku trpí představou, že sežral všechnu moudrost světa a nad něho není, už v tom začíná cosi zahnívat.

Když potom z úst těchto lidí slyším vycházet slova jako úcta a pokora, je mi jasné, že jejich význam dodnes nepochopili.

Hlas české veřejnosti

Dnes ráno jsem si cestou do práce pustila rádio. Obvykle to nedělám, neboť se nechci rozčílit ještě před první ranní kávou, ale dnes jsem udělala výjimku. Trestem za nedodržení této zásady byl hlas páně Paroubka, líčící do mikrofónu něco v tom smyslu, že česká veřejnost očekává, že Topolánek a spol. přizvou Paroubka a jeho partu k jednání o energetické koncepci země.

Pana Paroubka bych tímto ráda požádala, aby si mě (jako část české veřejnosti) laskavě nebral do huby. Osobně očekávám, že se pan Paroubek bude držet od jakéhokoliv jednání co nejdál, protože pak je šance, že se mu nepodaří napáchat větší škody, než je bezpodmínečně nutné.

Jmenovací nešvar

Většina z nás na internetu v záležitostech privátních používá přezdívku. Někdy je vlastnímu jménu velmi podobná, jindy s ním nemá nic společného. Někdy sami uvádíme, že Knedlík jsem já, Franta Vomáčka, jindy si svou totožnost pečlivě střežíme, někdy o ní řekneme jen dobrým přátelům a jindy ji prostě jen neskrýváme. Někdy se tak nějak ví, že Knedlík si v partě jiných kamarádů říká Mrzout a občas se podepisuje prostě František. Tak či tak, naše články, komentáře, příspěvky do fór a další počiny na síti jsou uvedeny či podepsány touto přezdívkou.

Bývá dobrým zvykem neprozrazovat na internetu choulostivé a osobní informace o jiných lidech. Tohle pravidlo je natolik podstatné, že o něm mluví dokonce i netiketa. Podle mého, vystupuje-li člověk na webu pod přezdívkou a jedná-li se o záležitost čistě soukromou, jméno je jedním (a vlastně prvním) z oněch choulostivých údajů, které není vhodné zveřejnit.

Přesto bývám poslední dobou pravidelnou svědkyní toho, jak někteří právě tohle základní pravidlo slušnosti porušují.

Někteří bezděčně zareagují na Knedlíkův příspěvek slovy: “Mrzoute, tohle se ti fakt povedlo!” Ač jde spíš o dílo nepozornosti než zlého úmyslu, nedělá to dobrotu. Předně – lidé, kteří Knedlíka neznají možná nepochopí, ke komu se to vlastně dotyčný obrací. Žádný Mrzout tam přece nic nenapsal! Knedlíka naopak možná zamrzí, že někdo vytáhl jeho druhou přezdívku někde, kde se s ní chlubit nechtěl, kdo ví…

A pak jsou tu další. Lidé, kteří jinak oslovují záměrně. Povětšinou s vědomím toho, že oslovení (obvykle pravým vlastním jménem) bude mít určitý efekt. Říká se tomu manipulace. Bez ohledu na to, zda jde směrem: “Františku, vždyť já přece chápu, proč jsi to napsal…”, pokoušející se zahrát na tenkou strunu důvěrnosti a “intimnosti”, nebo naopak ve stylu: “Franto, možná bys neměl strkat čumák do čeho ti nic není”, působící lehce výhružným tónem (znám tě, ty hajzle Franto, a stokrát si tu můžeš říkat Knedlík, stejně ti to nepomůže). Jistě, existuje spousta nuancí mezi těmito dvěma příklady. Jedno mají všechny společné, dokonce i s těmi bezděčně upuštěnými osloveními z minulého odstavce.

Jsou neslušné vůči jmenovanému a nevhodné v rámci běžných standardů chování na internetu.

Než příště někoho oslovíte, patříte-li mezi ty, kterých se tento problém týká, podívejte se ještě jednou, jakým jménem se dotyčný podepsal a tohle jméno použijte. Pokud to neděláte, jste bezohlední. Pokud používáte osobní jméno záměrně, jste navíc hulvát.

Tak tedy – buďte milí :-)

Blízká setkání…

…nějakého jiného druhu?
Někdo, koho znám, si tak asi před měsícem založil účet na Twitteru. Zjistila jsem to díky tomu, že mi přišel email s oznámením, že si mě tahle osoba přidala mezi přátele (či jak se tomu tam říká), bez ohledu na to, že přáteli nejsme a z toho, že mé poslední a jediné příspěvky byly z doby, kdy jsem si účet založila (cca před rokem) se dalo celkem snadno zjistit, že službu nepoužívám.

Za ten měsíc se několikrát tento člověk na svém twittru stačil svěřit s tím, co si o mě myslí (pozitivní zhodnocení bych tomu rozhodně neříkala), načež včera s velkou slávou světu oznámil, že si ten můj účet, který nepoužívám a který si on uvedl do spřátelených, zablokoval. A že ho to moc potěšilo.

Jsem jediná, komu připadá, že ten člověk má problém?

Možná by mohl pokračovat tím, že si v mailovém klientu nastaví automatické mazaní mailů ode mě (byť mu vůbec nepíšu) a v telefonu zablokuje příchozí hovory z mého čísla (ač mu nevolám). Ale třeba si tím udělá radost… Ideální následující pokračování by bylo, kdyby konečně vytočil číslo nějakého psychiatra.

Hodina mezi psem a vlkem…

…aneb pozdě k ránu

V hodinách obdobně pozdních, tak jako je tato, obvykle dlím spíše ve sférách snových, nežli ve vodách internetu. Noc dnešní zdá se býti příznačnou (či přízračnou?) výjimkou. Při posledním nakouknutí na monitor se v mé RSS čtečce zjevilo dílo, o němž jsem poprvé slyšela zhruba před třemi lety. Označíme-li tento počin tak, jak to činí jeho tvůrci, jedná se o sbírku poezie.

Jedna má velmi vzdělaná (i po stránce literární) a sečtělá přítelkyně nedávno na adresu (ne)jednoho z autorů podotkla, že volný verš vymysleli lidé, pro něž nebyl problém vytvořit báseň v jambickém pentametru. Lidé, kteří dokázali vytvořit verš s rýmem nejen na konci řádků, ale i v jejich středu. Lidé, pro které byl rytmus samozřejmou součástí básně. Lidé, kteří onu “myšlenku své poezie” dokázali vtělit do pravidelných slok libozvučných veršů.

Kdyby tušili, že o nemnoho let později jej nenadaní pisálci začnou využívat pro poezii okamžiku ve stylu “svítí slunce ve Stromovce, dobře je mi z toho, na zemi jsem našel kaštan, támhle blije havran”,  možná by si to rozmysleli.

Jak již tušíte, zmíněný výtvor jsme si doma s mužem otevřeli a zběžně prolistovali (dá-li se tak nazvat prohlížení stránek pdf dokumentu). Můj drahý muž navrhovat použít tento materiál jako důkaz toho, že vydavatelé tohoto dokumentu ztrácejí nejen soudnost, ale i zbytky zdravého rozumu.

Zrýmovat slova na konci řádků není tím, co dělá báseň básní. “If you can’t handle anything except moon and june”, říká se v mém oblíbeném fimu Music and Lyrics, “why don’t we just let plant girl finish the lyrics?” Zmiňovaná zahradnice to s úplně jiným textem zvládla vcelku dobře. Zde však zůstalo u trávy a krávy, jak praví český překlad filmu. A neměly bychom opomenout ani následnou citaci: “…feelings, nothing more, than feelings.” Ani to není záruka básně. Natož dobré básně.

Pokud by byl zmíněný výplod určen k pobavení svých čtenářů, dala by se mu přiznat jistá úspěšnost, byť by nešlo o humor nikterak originální či výrazně zábavný. Každopádně chvílemi se naší ložnicí ozývalo zděšené vytí (naše, nikoliv psí), dovolávání se božstev a téměř hysterický smích.

O jistém autorovi se praví, že svá díla na sklonku života tvořil pod vlivem omamných látek vysoké účinnosti. Některé zdroje pak uvádějí, že se tentýž autor ve stejné době živil pouze studeným krocanem (v tuto chvíli by se hodila poznámka překladatele uváděná v podobných případech úžasným panem Kantůrkem v českých vydáních knih Terryho Prattcheta – z něhož si pro změnu vypůjčují úvodní citát pachatelé zde zmiňovaného skvostu. Nechám však tuto kartu neodkrytou a ponechanou tak k nahlédnutí pouze bystrým znalcům jazyka a osobám zasvěceným). Na některých stránkách oné sbírky, jež díky moderní technologii ke svému vydání alespoň nepotřebovala zlikvidovat strom ke svému vytištění, přesně poznáte, která část vznikla v zasněžených dálkách a kde už došlo na krocana.

Jistě se najdou tací, kteří na obranu pozvednou pomyslné meče a plamennou řečí budou přesvědčovat sebe i ostatní, že je lépe se pokusit, než nevytvořit nic. Že jen kdo nic nestvořil, nikdy nepochybil. A budou mít pravdu. Leč i přes tuto pravdu by jim kterýkoliv vydavatel, kterému by stáli za pár minut času vysvětlil, že hodit na papír všechno, co přistane v šuplíku či mailové schránce je cestou k vytvoření něčeho, v čem se případné vlaštovky opravdového umění ztratí jako kapky v moři.

PS: údajně mi bylo vyčteno (osobně mi to ten dotyčný neřekl, takže prodávám, jak jsem koupila), že jsem u této recenze neuvedla původní zdroj, na který reaguje. Mým motivem bylo nedělat z toho větší ostudu, než je nutné, avšak autoři to asi vidí jinak – i přesto, že veškeré reakce na toto dílo jsou negativní. Pokud tedy o jeho přečtení máte zájem, podívejte se sem. (a pak mi můžete napsat, zda má recenze skutečně postrádá věcnost a upřímnost, jak tvrdí opozice :-)

Velmi přesnou a podrobnou recenzi najdete též tady.

Strategie ředitele školy…

…aneb – komu škodí tatínek?

Představte si základní školu někde v zapadlé vísce daleko od města. A v té škole si představte ředitelskou kancelář a jejího obyvatele. Pan ředitel, stejně jako ostatní v jeho škole, vystudoval pedagogickou fakultu. Byl o něco starší, než ostatní učitelé a zejména učitelky (převaha žen v našich školách je známou skutečností), byť jen o rok nebo dva a místo ředitele mu tak nějak spadlo do klína. Možná o něj v tu chvíli nikdo jiný nestál, možná dostal přednost jako služebně nejstarší, kdo ví…

Škola fungovala skvěle. Vzhledem k tomu, že žáci do ní chodili z pár okolních vesnic, všichni se navzájem znali a někteří žáci a jejich rodiče se s učiteli a panem ředitelem přátelili i mimo školu. No prostě vesnice.

Až jednoho krásného dne nastoupil do školy také synek pana ředitele. Dítko jako každé jiné, byť toho z domova již trochu umělo a neučilo se tak úplně o všem od začátku. Sice ho zajímaly spíš počítače a hry, než školní látka, ale jeho paní učitelka si říkala, že i to se bude časem hodit a třeba se od něj něco naučí i ostatní děti. Synek měl vcelku pěkné známky (stejně jako většina třídy) a tatínek na něj byl patřičně hrdý a všem známým říkal, že jeho synek je skvělé a chytré dítko.

Jenže v druhé a třetí třídě se začalo projevovat to, že jeho syn nepatří mezi nejbystřejší děti ve třídě. Původní náskok se vytratil a nové látce klučina dost často neporuzuměl. Navíc odpoledne trávil u počítačových her nebo s klukama z vesnice venku. Neučil se, nečetl. “Náš syn je přeci premiant, chytrý kluk, látku pochopí ve škole, nač ho trápit doma učením”, říkával tatínek. Vysvědčení na konci roku tomu však neodpovídalo.

Ten den se z ředitelské kanceláře nesl příšerný řev a spílání. Výkřiky o nekompetentních káčách neschopných dostát svým povinnostem a spravedlivě ohodnotit výkon. Učitelka ředitelova syna se po prázdninách ve škole již neobjevila.

Její nástupkyně však s ředitelovým synem nepořídila lépe a jeho známky se nelepšily. V pololetí ji to stálo půlroční prémie a letní prázdniny stejně jako její předchůdkyně věnovala hledání nového místa.

Žáček se mezitím dostal do třídy jednoho ze stálých učitelů školy. Vzhledem k tomu, že byl starým rodinným známým a navíc věděl naprosto přesně, jak dopadly předchozí dvě učitelky tohoto chlapce, snažil se, aby měl klučina šanci uplatnit svou inteligenci a individualitu, které jeho otec tak často zdůrazňoval. Bohužel poměrně záhy zjistil, že chlapec je na tom se znalostmi spíše podprůměrně, chápe pomalu a doma se neučí. Ovšem sám je přesvědčen o tom, že mu předchozí učitelky křivdily a že je jedním z nejlepších žáků, či spíše úplně nejlepším. Učitel již na této škole učil dlouho a navíc byl přímo z vesnice, ve které škola stála. Jeho rodina tu bydlela od nepaměti a on si nedovedl představit, že by svou práci musel opustit a hledat si místo snad až v dalekém městě. A tak začal chlapci nadržovat a některé chyby odpouštět, čímž se jeho známky na konci roku výrazně zlepšily. Sice ne na úroveň nejlepších žáků ve třídě, ale to učitel vysvětlil tím, že jeho předchozí učitelky si na něj zasedly, díky tomu má synek místy mezery a když to vyjde najevo, musí ho on – učitel, ohodnotit spravedlivě, aby si ostatní děti nemysleli, že má jako syn ředitele protekci. Ale že to se během příštího roku jistě srovná. Pan ředitel spokojeně pokyvoval hlavou a spojenecky si kolegovi postesknul, jak je smutné, že synek napřed musel projít rukama těch dvou slepic.

A tak pan učitel pokračoval ve stejné taktice i příští rok. Známky ředitelova syna se lepšily, nikoliv však jeho znalosti. Čehož si všimly i ostatní děti. Chlapec navíc brzy zjistil, že má dobré známky bez toho, aby pro to musel něco udělat a projde mu úplně všechno. Děti ho kvůli jeho protekci neměly moc rády a tak je ze své pozice nepostižitelného začal šikanovat.

Ve vesnici se tohle všechno celkem rychle rozkřiklo. Pár lidí kvůli tomu zašlo i za panem ředitelem, s tím, že jim to je nesmírně líto a byť si ho moc váží, s chováním jeho syna je třeba něco dělat. Pan ředitel na to opáčil, že jeho dítě je úžasné a nejlepší ve třídě, a že to ostatní děti šikanují jeho, ne on je. A následně několik dětí exemplárně potrestal za to, že o jeho synovi řekly něco ošklivého (obvykle o protekčních dítcích z “dobré” rodiny). Jeho synek toho pochopitelně využil k tomu, aby je mohl ještě více zesměšnit a utiskovat.

Rodiče předškoláčků ve vesnici i okolí mezitím začali uvažovat o tom, zda je dobrý nápad poslat své děti do této školy. Nejbližší škola je sice ve městě, kam se musí dnes a denně dojíždět, ale poměry v té místní jsou neudržitelné. Na pana ředitele a vedení školy došlo na školský úřad několik stížností. Ředitel je označil za neopodstatněné a jejich autory za závistivé sousedy (“víte, jak to chodí na vesnici…”) a dvě vyhozené učitelky za nekompetentní nevzdělané hašteřivky, které se chtěly dostat na jeho místo, aniž by na to měly kvalifikaci (byť i on sám už přemýšlel o tom, zda na tom všem není něco pravdy).

Spousta lidí tak najednou řešila problémy vzniklé kvůli jednomu dítěti, které ovšem dál beztrestně šikanovalo spolužáky pod ochranou svého hrdého otce.

Modří už vědí?

 

Logika?

Nebo nedostatek argumentů?

 

Z Hradu:

Irský poslanec Crowley uvedl, že setkáním s Ganleym v Dublinu Klaus nehorázně urazil irský lid.

Klaus na to odpověděl, že největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o lisabonské smlouvě. Já jsem se v Irsku setkal s někým, kdo zastává většinový názor v zemi, vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní, oponoval Klaus.

“Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe,” reagoval Crowley. Irové v referendu odmítli lisabonskou smlouvu, proti níž brojí i Klaus. Irská vláda nyní zkoumá, jak tento krok zvrátit.

(citováno z Novinky.cz)

Z fóra:

Jedna z členek fóra uvedla, že svého času se většina lidí z brněnské části pohanské komunity hlásila k wicce.

Tato věta byla dvěma pány označena za nepravdivou i přes několik odkazů na poměrně relevantní zdroje (už vám někdy někdo řekl, že existují i věci, které nejsou stoprocentně ozdrojované? A přesto jsou doopravdy existující? Zmíněným dvěma pánům evidentně ještě ne)

“A budeš tvrdit Brňákům, že ty to víš lépe než oni. Absurdní:-)”, reagoval jeden z oněch dvou pánů (shodou okolností pražák, ale asi svého kolegu viděl dvojitě).

Hú ha…

Autorkou lepší perly tohoto typu už tak zůstává pouze Sarah Palin se svým prohlášením, že žije na Aljašce, z okna vidí na Rusko a proto má zkušenosti se zahraniční politikou.